Naposledy aktualizováno: 5.4.2019
Od narození slepý černošský jazzový zpěvák Al Hibbler (16. 8. 1915 – 24. 4. 2001, narozen jako Albert George Hibbler) patří mezi pozoruhodné vokalisty swingové éry. Stylově přesahoval i k rhythm’n’blues a popu.
Výrazný baladický zpěvák a občanský aktivista
Vlivný americký hudební kritik Nat Hentoff o Alově interpretačním přínosu mj. napsal: „Hibblerův hluboko posazený baryton dokázal u posluchačů vyvolat pocit vzrušeného mrazení. V jeho nejlepších letech s Dukem Ellingtonem, a později na sólové dráze, sálala z jeho projevu doutnající vášeň téměř zlověstné moci.“
Od konce padesátých let minulého století patřil mezi nejaktivnější účastníky boje za lidská práva menšin v USA. Zúčastnil se řady pochodů organizovaných protestním hnutím, za což byl dvakrát uvězněn.
Za svoje občanské postoje se dostal do existenčních problémů. Jedním z těch, kteří mu opakovaně pomohli vybřednout z nepříjemné životní situace, byl zpěvák Frank Sinatra, jenž mu v roce 1961 nabídl smlouvu na vydání LP desky Al Hibbler Sings The Blues: Monday Every Day u svých Reprise Records.
Začínal ve školním pěveckém sboru
Al pocházel z městečka Little Rock v Arkansasu. Některé zdroje uvádějí jako místo narození mississippské Tyro. Na počátku kariéry jej nejvýrazněji ovlivnil vokalista Pha Terrell, jenž působil řadu let v orchestru Andyho Kirka. Učil se i poslechem prvních gramofonových desek s Bingem Crosbym a Russem Columbo. Od té doby se také datuje jeho obliba pomalých, procítěných baladických písní.
První zkušenosti získává coby člen pěveckého sboru působícím pod arkansaskou střední školou pro slepce. Po ukončení školní docházky se živí jako bluesový zpěvák. Vítězství v amatérské pěvecké soutěži v Memphisu mu umožní získat místo v kapele Duba Jenkinse. Zde se ale příliš dlouho neohřeje. Záhy si postaví vlastní krátkodeché combo a po pár měsících vyráží na turné s místní oblíbenou tancovačkovou partou Boots & his Buddies.
Na konkurz k ellingtonovi přišel opilý
Ve dvaceti sedmi letech se coby ostřílený interpret objeví na rok a půl v sestavě big bandu Jaye McShanna. Tahle zkušená muzikantská sestava původně pocházela z Kansas City a hudební kariéru v ní nastartovala řada budoucích jazzových hvězd; mj. altsaxofonista Charlie „Bird“ Parker, zpěvák Walter Brown nebo tenorsaxofonista Paul Quinichette.
Al se sice byl nejdříve ucházet o místo u Duke Ellingtona, ale na konkurz přišel opilý. Vysněný pěvecký post obsadí až na druhý pokus v roce 1943, když nahradil výtečného Herba Jeffriese – známého mj. z hitu Flamingo z roku 1940.
Na rozdíl od Jeffrieseho uhlazeného a pečlivého frázování Hibblerův zpěv od začátku šokoval svojí divokou uvolněností. Nedělal si žádné starosti s výslovností. Často polykal konce slov a nebál se zpívat s jižanským akcentem upomínajícím na prosté lidi živící se nádenickou prací.
Ve Vévodových službách pobyl celkem osm let. Za tu dobu nazpíval řadu písní, z nichž se mezi jazzové standardy zařadily např. Ain’t Got Nothin‘ But The Blues, Do Nothin‘ Till You Hear Me nebo I’m Just A Lucky So And So. Al se podílel i na nahrávání Ellingtonovy šestidílné suity Liberian Suite (1948, Columbia Records), pro níž nazpíval vokální part v úvodní ouvertuře I Like The Sunshine.
První sólové snímky v letech 1946 – 1950
Ve druhé polovině čtvrté dekády začal natáčet gramodesky pod svým jménem. Ve studiu mu obvykle vypomáhali členové Dukeova seskupení pod vedením saxofonisty a klarinetisty Harryho Carneyho nebo pianisty a aranžéra Billyho Strayhorna.
Postupně se smluvně zavázal u labelů Philo/Aladdin, Sunrise, Miracle nebo Chess Records. Mezi nejpovedenější snímky z přelomu čtyřicátých a padesátých let rozhodně patří série žebříčkově úspěšných rhythm’n’bluesových singlů Trees / Lover, Come Back To Me, Danny Boy / Song Of The Wanderer a What Will I Tell My Heart / It Don’t Mean A Thing. S nimi se mohou směle měřit zajímavé verze písní Fat And Forty a Feather Roll Blues.
Al byl v té době ve fantastické pěvecké formě. Ostatně, jazzoví fanoušci pro něj hlasovali v anketě Esquire New Star Award, v níž v roce 1947 vyhrál v kategorii Nejlepší zpěvák. Podobného úspěchu dosáhnul v následujících dvou letech, když se umístil na prvním místě žebříčku magazínu Downbeat coby Nejlepší bigbandový zpěvák.
Na několika snímcích z tohoto období se objevuje nesmírně talentovaná pianistka Lady Will Carr, jež v té době úzce spolupracovala s kontrabasistou Charlesem Mingusem.
Na následujících sólových studiových sezeních v letech 1947 – 1950 Ala občas doprovází orchestr Dukeova syna Mercera, v jehož proměnlivé sestavě mj. usednou bubeník Max Roach, kontrabasista Wendell Marshall nebo saxofonista Johnny Hodges či pozounista Juan Tizol. Nahrávky vychází u labelu Mercer Records na pár singlech a také na minialbu The Ellingtonians With Al Hibbler.
Hádka s DUKEM o balík peněz a definitivní odchod na sólovou dráhu
Na sólovou dráhu definitivně odešel v roce 1951. Odchodu předcházela těžká roztržka se slavným kapelníkem kvůli vyplácení finančních náhrad. V té době již nahrával s partou okolo pianisty Billyho Kylea.
Nejdříve se upsal u Atlantic Records. V letech 1952 – 1954 působil pod dohledem producenta Normana Granze ve Verve Records, pro jejichž pobočný label Norgran Records připravil dvě desetipalcové LP desky, jež v roce 1956 shrnula dlouhohrající kompilace s názvem Sings Love Songs (1956, Verve Records) – bohužel bez většího komerčního úspěchu.
Rovněž se objevil ve dvou snímcích Goin‘ to Chicago a Sent for You Yesterday and Here You Come Today zařazených na LP desku Basie Jazz (1954, Clef Records) pianisty a kapelníka Counta Basieho, které vznikly již před Vánoci 1952.
Později přechází k Decca Records u nichž v roce 1955 zaboduje na třetím místě národního hitparádového žebříčku se slavnou verzí původně filmové melodie Unchained Melody. Na ní rychle naváží další úspěšné popové hity After The Lights Go Down Low a He. V té době prodeje Alových nahrávek atakovaly hranici milionu prodaných kusů.
Hibbler přes logický příklon k hitparádovému popu a mainstreamu nikdy zcela nezanevřel na jazz, což dokazují jeho pozdější dlouhohrající desky s trumpetistou a šikovným aranžérem Geraldem Wilsonem nebo studiová a koncertní spolupráce se saxofonistou Rahsaanem Rolandem Kirkem, jež vyvrcholila v roce 1972 vydáním skvělého alba Rahsaan Roland Kirk & Al Hibbler: A Meeting Of The Times (1972, Atlantic Records). Rok předtím zazpívá dvě písně na smutečním obřadu věnovaném zesnulému Louisi Armstrongovi.
Alova koncertní a nahrávací aktivita v průběhu dalších let postupně uvadá. Vystupuje pouze příležitostně. Na veřejnosti se naposledy objeví v lednu 1999 v newyorském Lincoln Centre. Za doprovodu někdejších členů Ellingtonova orchestru zazpívá píseň Time After Time.
Ukázky:
Ain’t Got Nothin‘ But The Blues
– https://youtu.be/rx0Ldr4ok88
Liberian Suite – I Like the Sunrise
– https://youtu.be/CYZYS24xsQg
Trees
– https://youtu.be/NmCnALTflF4
Fat And Forty
– https://youtu.be/kk_RoYdH1Po
Nobody Knows The Trouble I’ve Seen
– https://youtu.be/hIKkMEvHQwE
Unchained Melody
– https://youtu.be/GC7obNtXLYU
He
– https://youtu.be/x_Wi5vgTe7Y
Danny Boy
– https://youtu.be/r_GechInnpg
Do Nothin‘ Till You Hear From Me
– https://youtu.be/YoTsoWtHZjo
