Naposledy aktualizováno: 28.10.2018
Altsaxofonista Earl Bostic (25. 4. 1913 – 28. 10. 1965, narozen jako Eugene Earl Bostic) byl jedním z nejvýznamějších hudebníků, kteří ve čtyřicátých letech dvacátého století stáli u zrodu nového hudebního stylu Rhythm’n’blues, v němž se promísily jazzové a bluesové vlivy s prvky dobové taneční hudby.
každodenní osmihodinovou dřinou k technické dokonalosti
Earl Bostic prý na sebe poprvé upozornil na ulicích rodné Tulsy. „Byl jsem nejlepší pískající ukulelista ve městě.“ Svoji profesionální muzikantskou kariéru vystavěl na pevných bluesových a swingových kořenech. S výjimkou neděle cvičil na altsaxofon každý den nejméně osm hodin v kuse.
Díky nezměrné pracovitosti a pečlivosti byl technicky zcela bezchybný. Bez obav mohl neomezeně improvizovat. Zahrál s neobvyklou precizností a rychlostí nejvyšší tóny, často mimo rozsah nástroje. Neuvěřitelným zápalem pro každodenní poctivé cvičení inspiroval svého spoluhráče, tenorsaxofonistu Johna „Trane“ Coltranea.
Patřil mezi ozdoby každého orchestru v němž hrál. Earlův vliv je přes to širší jazzovou komunitou, a částí odborné kritiky, neustále marginalizován pro údajný příklon ke komerci.
„Hrát s Earlem bylo, jako byste studovali na saxofonové univerzitě.“
Kriticky se o něm vyjadřují také někteří z jeho spoluhráčů. Bubeník Earl Palmer nebo saxofonista Benny Golson na něm oceňují úžasnou techniku. V porovnání s dalším fenomenálním bebopovým altsaxofonistou Charliem „Birdem“ Parkerem u něj postrádají větší stylotvornost a snahu o moderní přístup.
Bubenická hvězda Art Blakey konstatoval „Neznám nikoho jiného, kdo by věděl o saxofonu víc, než Bostic. Myslím technicky, a to včetně Birda. Dokázal posoudit klady a zápory každého nástroje, který vzal do ruky. Hrát s Earlem bylo, jako byste studovali na saxofonové univerzitě.“
Další pamětník, bebopový altkař Lou Donaldson, si v jednom rozhovoru z roku 2011 vybavil jediné společné vystoupení obou altsaxofonových velikánů, které se uskutečnilo v rámci jam-session v legendárním newyorském Minton’s Playhouse.
Podle Donaldsona tehdy Earl Bostic „… udělil Birdovi lekci ze saxofonové hry.“ Navíc dodal: „Earl byl jasně nejlepším saxofonistou, s jakým jsem se kdy potkal. Obdivoval jsem jeho úžasné vibrato a chrčivý tón. Byl to chlap, který mohl zahrát cokoliv v rozsahu tři oktáv. Myslím, hrát, nikoliv se k horním tónům jen letmo tu a tam nahodile přiblížit.“
Začátky fenomenálního sedmnáctiletého zázraku
První angažmá Earl získává jako klarinetista a altkař již na začátku roku 1930 v orchestru The Twelve Clouds Of Joy vedeném trumpetistou Terrencem Holderem. Jeho tehdejší spoluhráč ze saxofonové sekce Buddy Tate si i po letech pamatoval: „Trčeli jsem v Tulse a hledali nového altkaře. Od jednoho chlápka jsme dostali tip na Earla. Prý je fantastický a dokáže zahrát úplně všechno. Abychom si ho vyzkoušeli, nechali jsme ho z not zahrát Louisiana Bo-Bo. Byl opravdu výborný. Všechny nás rychle odrovnal a my jen poslouchali. Vydržel ho doprovázet pouze náš bubeník, ale ten také poměrně záhy odpadl.“
Až do konce třicátých let se Bostic protloukal s různými hudebními partami na Jihozápadě USA. V Kansasu se v roce roce 1933 připojil ke kapele legendárního Bernieho Motena, ústřední postavě tamního tzv. riffového swingu a velkému vzoru Counta Basieho.
z xavier university do newyorského small’s paradise
O rok později se Bostic stěhuje do New Orleans. Na tamní Xavier University dokončí studia komponování a aranžmá, která zahájil již v Nebrasce na Creighton University. Po absolvování definitivně nastoupí dráhu profesionálního muzikanta a aranžéra.
Spolupracuje mj. s pianisty Joem Robichauxem, Clarencem Oldenem a založí společnou kapelu s trumpetistou Charliem Creathem a pianistou Fatem Marablem.
V lednu 1938 přijíždí do New Yorku, aby se přidal ke zkušenému kapelníkovi Donu Redmanovi, jenž ve dvacátých letech aranžoval pro slavný big band vedený Fletcherem Hendersonem. Po epizodním účinkování s klavíristou Edgarem Hayesem získá stálé angažmá v harlemském klubu Small’s Paradise.
V té době rozšíří svůj nástrojový rejstřík o trubku, barytonsaxofon a kytaru – zároveň nabízel skladatelské, aranžérské a instrumentální dovednosti jiným.
Píše pro kapely Artieho Shawa, Louise Primy, Paula Whitemana nebo Hot Lips Page. Spolupracuje s Cabem Callowayem, doprovází zpěvačku Lenu Horne a hraje s Jackem Teagardenem. Bubeníkovi Gene Krupovi věnuje veleúspěšnou skladbu Let Me Off Uptown, na níž zazáří fenomenální Roy Eldridge na trubku.
poprvé do studia s hamptonovým all-star oktetem
První studiovou sekvenci absolvuje v říjnu 1939, jako člen oktetu Lionela Hamptona. Během jediného dne společně natočí celkem tři snímky – I’m On My Way From You, Haven’t Named It Yet a The Heebie Jeebies Are Rocking The Town.
Muzikantská sestava to byla vynikající, kromě kapelníka Hamptona (vibrafon), samotného Bostice a kytaristy Charlieho Christiana, byli jejími členy také Red Allen (trubka), J.C. Higginbotham (trombon), Clyde Hart (piano), Artie Bernstein (kontrabas) a Sid Catlett (bicí).
V průběhu válečných let působí v sestavách okolo Louise Primy, resp. Hot Lips Page, ve kterých se potkává s dalším výtečným muzikantem, tenorsaxofonistou Donem Byasem. Vystupuje s vlastním combem na pódiu mateřského Small’s Paradise a navíc se znovu hlásí u Hamptona, který mezitím sestavil regulérní big band.
V průběhu angažmá u Page a Hamptona se Earl naučí jednu důležitou zásadu, jíž ocení v budoucnu. Přesvědčí se, jak je důležité zařadit při pódiové prezentaci samotné hudby prvky showmanství a uměřené ekvilibristiky.
první sólové nahrávky u majestic records
První nabídka na natočení sólového materiálu přichází až v listopadu 1945 od labelu Majestic Records. Earlovi je v té dvaatřicet a rozhodně není nezkušeným nováčkem.
Mezi čtyřmi tehdy pořízenými snímky září především The Man I Love s Bosticovým charakteristickým, výrazným saxofonovým sólem, v jehož průběhu přechází z baladického úvodu do frenetických výšek.
V dalších skladbách Hurricane Blues, The Major And The Minor a All On dostávají prostor zbývající sólisté jeho tehdejšího třináctičlenného ansámblu, mezi nimiž jsou Don Byas na tenorsaxofon, pozounista Benny Morton, trumpetista Dick Vance a Tiny Grimes na kytaru.
úspěch s popovějšími tanečními nahrávkami
V roce 1947 Bostic zredukuje orchestr na pouhé šestičlenné combo. Nová sestava napochoduje do studia a natočí skladbu Temptation, na níž Earl dokumentuje, kam při hledání nového hudebního výrazu mezitím došel. Základem jeho hry se stal chrčivý growl – technika, při níž hráč napodobuje hrdelní řev šelem a během hry do nástroje mumlá nebo nízko posazeným hlasem zpívá.
Současně opouští swingová schémata z počátku kariéry. Vědomě rezignoval na vlastní, výhradně sólovou exhibici, rozšířenou o ohromující ukázky úžasných technických fines.
Namísto toho se soustředil pouze na samotnou hru. Pracuje s krátkými, skvěle vystavěnými frázemi a sleduje silnou, dominantní melodickou linku. Výsledkem nového přístupu je zasloužené desáté místo pro Temptation na rhythm’n’bluesové hitparádě z května 1948, tehdy pojmenované Harlem Hit Parade.
Pro Earla končí nesmírně úspěšný rok 1948 setkáním se Sydem Nathanem, majitelem vlivných a tehdy prosperujících King Records se sídlem v Cincinnati. Syd odkoupí od Gotham Records Bosticovu smlouvu, včetně masterů a v následujících dvou letech zorganizuje celkem šest studiových frekvencí. Díky propracovanému firemnímu marketingu King Records si Earla všimnou i čtenáři hudebního periodika Down Beat.
patnáct let s king records
V lednu 1951 vzniká nejúspěšnější Bosticova nahrávka Flamingo; jeho první číslo jedna na rhythm’n’bluesovém žebříčku magazínu Billboard.
Skladbu od Teda Grouya vydal na desce o deset let dříve Duke Ellington. Earlovova verze výrazně získala díky skvělé práci studiových techniků, kteří saxofonový part upravili přidáním nového zvukového efektu delay.
V průběhu dalších měsíců se členem Earlova septetu stane bubeník Jimmy Cobb, který u něj získává první profesionální zkušenosti. Jimmy se mj. podílí na dalším úspěšném singlu Sleep (6. místo na žebříčku). V té době kulminuje Bosticova popularita, kterou podpoří další úspěšné skladby Cherokee, You Go To My Head nebo Moonglow, které se postupně objeví na sérii devíti EP desek Earl Bostic And His Alto Sax – Vol. 1-9.
S kapelou vyráží na celoamerické turné. V jeho průběhu vymění několik muzikantů, když zjistí, že nesplňují jeho náročné požadavky. Může si to ostatně dovolit. Vyplácí na tu dobu astronomických 175 dolarů týdně (měsíční pronájem luxusního newyorského apartmá stál v roce 1952 100 dolarů).
Koncertní a studiovou aktivitu přeruší na čtvrt roku Bosticovo zranění při autohavárii v prosinci 1951. Po uzdravení se vrací k intenzivní práci. V letech 1952 – 1957 postupně angažuje budoucí jazzové saxofonové hvězdy, jako byli John Coltrane, Benny Golson nebo Benny Carter. „Myslím, že je to velmi nadaný hudebník,“ řekl na Bosticovu adresu Coltrane. „Vysvětlil mi hodně detailů. Je skvěle technicky vybaven a při hře umí použít řadu užitečných triků.“
na deskách ze sebe nevydávám to nejlepší
Navzdory infarktu v roce 1956 absolvuje do konce padesátých let více jak padesát studiových sezení. V historii King Records mu náleží pozice druhého nejčastěji nahrávajícího umělce. Předstihl ho pouze soulový a funkový zpěvák James Brown.
Mezi Earlovy podnětné nahrávky se zařadily i ty, na nichž spolupracuje s výborným rhythm’n’bluesovým varhaníkem Billym Doggettem, jak zdokumentovala čtyřpísňová EP deska Earl Bostic — Bill Doggett (1956, King Records) se skladbami Bubbins Rock, Indiana, The Bo-Do Rock a Mean To Me.
O svérázném Bosticove přístupu k vydávání gramofonových nahrávek se zmínil již dříve citovaný altsaxofonista Lou Donaldson. Překvapila ho Earlova odpověď na otázku, proč nepodává fantastické koncertní výkony i na gramofonových deskách. „Nikdy ze sebe nevydám to nejlepší. Lidi to uslyší z desek, snadno tě zkopírují a ty tím ztratíš výjimečné postavení a ubudou ti kšefty.“
nesmrtelná taneční hudba z bosticovy dílny
V době Earlovy vrcholící popularity „byl na trhu králem singl“. Přesto stojí za pozornost i Earlova pozdější rozsáhlá produkce gramofonových alb.
Ukázkovým příkladem zdařilé LP desky je titul Dance Music From The Bostic Workshop (1959, King Records), na níž dokonale potvrdil svoji muzikálnost a důvěru v rázné taneční pojetí. Jeho hudebním odkazem se vedle tří snímků The Key, Sweet Pea a Ducky stalo především závěrečné číslo Up There In Orbit.
Ke studiové práci se vrátil až v srpnu 1963, kdy připravil k vydání album Jazz As I Feel It (1964, King Records), na němž se pokusil představit nový přístup k hudbě a jeho osobité vnímání blues. V té době plánoval návrat na turné po delší částečné odmlce, způsobené vážnými zdravotními problémy z června 1959.
Ve studiu mu vypomohl nejenom zkušený westcoastový bubeník Shelly Manne, ale především varhaník Groove Holmes a také respektovaný jazzový kytarista Joe Pass. Ti tři společně pokračovali v natáčení i v lednu 1964. Výsledkem byla LP deska A New Sound (1964, King Records).
Z obou titulů je zřejmá Earlova snaha o osvobození se od přání nahrávací společnosti a získání větší tvůrčí svobody. Ostatně, celou situaci viděl takto „Postupně jsem se nechal vmanévrovat do situace, kdy za mě rozhodovali lidé z managementu. Určovali, co bych měl nahrát a co bude dobré pro moji kariéru… především z pohledu úspěšných prodejních výsledků.“
Earl Bostic umírá v padesáti dvou letech; dva dny po rozsáhlém srdečním záchvatu. Kolaps jej postihl večer po vystoupení v rochesterském hotelu Midtown Tower. Symbolicky uzavřel svoji životní pouť, věnovanou hudbě, odehráním posledního koncertu.
Ukázky:
The Man I Love – https://youtu.be/9bCovkJ__-Y
Temptation – https://youtu.be/CWSjRW4iu9E
Don’t You Do It – https://youtu.be/WWDOnoXzBd8
Flamingo – https://youtu.be/lcxBLiKpRm0
Cherokee – https://youtu.be/l9TLTGY8khk
Night And Day – https://youtu.be/Qqd6I8nmsU0
Up There in Orbit – https://youtu.be/gmNcw2rt1J4
Lionel Hampton – I’m On My Way From You
– https://youtu.be/_Q_9IH8OwXc
Lionel Hampton – Haven´t Named It Yet
– https://youtu.be/o9AxSsVwHSM
Gene Krupa (Anita O’Day & Roy Eldridge)
Let Me Off Uptown – https://youtu.be/UCbxKVmxGEY
