Naposledy aktualizováno: 28.11.2017
V průběhu více jak sedmdesáti let pořídil rodák z Texasu a uznávaný fotograf Chuck Stewart (21. 5. 1927 – 20. 1. 2017, narozen jako Charles Stewart) skoro milion fotografických snímků, jež jsou dnes uloženy na negativech v jeho archívu.
FOTOGRAFoval jsem lidi, nemyslel jsem na to, že to jsou budoucí hvězdy
Při práci v ateliéru nemyslel na to, že mu před aparátem sedí budoucí jazzová, rhythm’n’bluesová nebo rocková hvězda. Vždy se snažil pořídit fotografii, jež se bude něčím odlišovat a mezi jinými se snadno rozezná: “Z každé fotografie mělo být patrné, že je od Chucka Stewarta. Pokud by si fanoušek při pohledu na portrét Counta Basieho řekl,: ‘Hm, Count Basie’, tak je jasné, že je na světě stovka jiných fotografů, kteří jej můžou portrétovat. Já jsem stál o to, aby si nejdříve pomysleli: ‘Countova fotografie od Chucka Stewarta.’”
Stewartovy portréty patří mezi nejlepší snímky významných hudebních osobností dvacátého století, jakými byli například Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, James Brown, Bo Diddley, Ray Charles, Gil-Scott Heron, Judy Garland, Janis Joplin, Tito Puente, The Beatles, Led Zeppelin nebo Quincy Jones.
kvalitní obal prodává
I dnes stoprocentně platí stará pravda, “že kvalitní obal prodává výrobek.” Platilo to i v případě obálek vinylových gramofonových desek. Od padesátých let dvacátého století se řada hudebních labelů, ať již Blue Note Records, Prestige Records, Impulse! Records, CTI Records nebo Verve, zaměřila na výtvarné řešení předních stran ambaláže jazzových alb. Hlavním grafickým prvkem se staly nesmírně kvalitní portrétní fotografie hudebníků.
Grafická podoba obálky postupně nabývala důležitosti při prezentaci hudby. Sloužila jako podstatný prostředek komunikace při oslovení posluchačů a pro vyjádření tvůrčích záměrů hudebníků. Hudební vydavatelství si ze Stewartových prací vybíraly skutečně s gustem – Chuckovy fotografie jsou dodnes k vidění na obalech více jak dvou tisíc gramodesek.
Chuckova kniha Jazz Files
Chuck Stewart byl jedním z velkých jazzových fotografů, jejichž snímky zobrazují stovky muzikantů nejenom na portrétních fotografiích, ale i při hraní.
Jsou dodnes významným svědectvím důležité kapitoly hudební historie a určily, jakou formou bude jazzová hudba vnímána a přijímána.
Chuck se prioritně zaměřil na získání důvěry hudebníků – nechtěl je svojí přítomností a cvakáním fotospouště aparátu vyrušovat. Zásadně pracoval ve chvílích, kdy ve studiu zkoušeli a připravovali se na natáčení. Mnoho fotografií vzniklo ve chvílích odpočinku mezi nahráváním nebo pří soustředěném poslechu zkušebních snímků.
Chuck vlastní úlohu rád zlehčoval: “Byla to jen moje práce a snažil jsem se ji odvést, co nejlépe.” a vzpomínky doplnil, “Nemám žádnou oblíbenou fotografii. Vždy šlo o to, abych co nejlépe zachytil fotografovanou osobu ve chvíli, kdy se uvolní, přestane mě vnímat a přirozeně se podívá směrem ke mně.”
V roce 1985 Chuck Stewart vydává stopadesátistránkovou knihu Chuck Stewart’s Jazz Files (1985, Da Capo Press), v níž představí průřez vlastní portrétní tvorby za třicet pět let.
Fotografie mnoha velkých a stylotvorných jazzových jmen, jako Duke Ellington, Billie Holliday, John Coltrane, Lester Bowie, Betty Carter, David Murray, Wynton Marsalis a Charles Mingus, doprovází jejich vzpomínky a vyprávění.
S fotografováním Začínal ve třinácti letech
Ve třinácti letech dostává od maminky dárek v podobě fotoaparátu Brownie od Eastman Kodak. Firma snadno ovládatelný přístroj pro začátečníky prodávala, včetně svitkového filmu, za jeden dolar.
Díky levnému následnému vyvolání a zpracování se fotografování stalo dostupnou zábavou a sloužilo ke zdokumentování života obyčejných Američanů.
Krátce nato Chuckovu školu navštívila populární zpěvačka Marian Anderson. Fotograf-elév pořídil několik jejich snímků a v místní trafice je prodával. Za týden vydělal celé dva dolary, což byla na prahu válečných let slušná suma.
Později působil v roli fotoreportéra v kampani místního politika Barryho Goldwatera. Ten mu za odměnu pomohl získat stipendium na Ohio State University, na které byl zřízen studijní obor Fotografie a mohli se tam hlásit i barevní studenti.
Spolupráce s Hermanem leonardem a první fotosnímky jazzmanů
Na vysoké se Chuck seznámí s jiným výtečným jazzovým fotografem, Hermanem Leonardem, který si po propuštění z armádní služby v roce 1945 dokončoval přerušené vysokoškolské vzdělání. Byl to právě Herman, který ve svém příteli podnítil zájem o fotografování muzikantů.
V roce 1949 Stewart završí studia a přidá se jako asistent k Leonardovi, který se mezitím usídlil ve vlastním ateliéru, ležícím v blízkosti slavné newyorské 52nd Street, pulsující klubovým bebopovým životem. Chuck na tuto dobu vzpomíná: “Tahal jsem všechny ty brašny s přístroji, náhradními filmy, světly a kabely. Kdykoliv se Leonard rozhodl, že udělá záběr, musel jsem mít všechno přichystané.”
Společně asistovali vynikajícímu kanadskému portrétistovi Yousufu Karshovi při jeho návštěvě Princeton University, v jejímž průběhu Karsh fotil Alberta Einsteina.
Náhoda tomu chtěla, aby se setkání se slavným vědcem stalo předzvěstí Chuckovy služby v armádě. Narukoval v roce 1951 do Koreje a o rok později byl převelen. V nevadské poušti pořizoval fotodokumentaci účinků testovacích výbuchů atomových bomb na tanky a jinou vojenskou techniku.
James moody s fotOAparátem se osamostatňuje
Od roku 1953 spolupracuje s magazínem Our World a v roce 1955 přijímá nabídku na odkoupení Leonardova ateliéru a převzetí zakázek poté, co se Herman rozhodne pracovně působit v Evropě.
Chuck tak mnohem snadněji navazuje kontakty s hudebními producenty a muzikanty. Začíná se intenzivně věnovat fotografování hudebníků při studiovém nahrávání. Dostává se do bezprostřední blízkosti Counta Basieho, Milese Davise nebo Franka Sinatry.
Právě Miles Davis na Stewarta volal: “Jamesi!” Evidentně si ho pletl se svým tehdejším spoluhráčem, saxofonistou Jamesem Moodym, jemuž byl Chuck trochu podobný. Když se oba „Jamesové“ společně Davise zeptali, co ho k tomu vede, dostalo se jim odzbrojujícího vysvětlení: “Je to prostý, Ty jsi James Moody s fotoaparátem, a ty jsi James Moody se ságem.”
Chuckovy černobílé fotografie často zachycují hudebníky v momentech absolutního soustředění. Jejich postavy na snímcích vystupují z temného pozadí na světlo, čehož dosahuje využíváním mělčí hloubky ostrosti, než bylo obvyklé v tehdejší reportážní fotografii.
neopětovaná Coltraneova Láska Svrchovaná
Ačkoliv byl jediným fotoreportérem, který byl přizván v prosinci 1964 do studia Rudyho Van Geldera při nahrávání výjimečného Coltraneova duševního díla, alba A Love Supreme (1965, Impulse!), nedostala se žádná z jeho více jak sedmdesáti fotografií, pořízených během natáčení, na obal LP desky.
Titulní stranu kultovní nahrávky zdobí Coltraneův portrét, nasnímaný producentem Bobem Thielem.
Chuck se k tomu se smíchem později vyjádřil: “Samozřejmě, že jsem Bobovi volal a divil se, proč nepoužili některou z mých fotek. Bob mi tvrdil, že se Traneovi líbila právě jen ta momentka, kterou vyfotil on.”
Padesát let zůstávaly snímky z nahrávací frekvence pro Lásku svrchovanou ukryty v Chuckově archívu a zveřejněny byly teprve nedávno.
zachycení běžného života na ulicích new yorku a kniha aktů
Není žádným tajemstvím, že v padesátých let minulého století mladí bopoví muzikanti ovlivnili i jiné výtvarné umělce. K nim samozřejmě patřili i fotografové, jimž hudební inspirace napomohla k uvolněnějšímu stylu vizuálního výrazu, s cílem zachytit nálady běžného života.
Chuck Stewart nebyl samozřejmě výjimkou a jeho série reportážních snímků z ulic Harlemu a Bronxu jsou jedinečné.
V dalších letech se zabýval i běžnou reklamní fotografií. Nafotil sportovní hvězdy, modelky, herce a komiky. Zajímal se i o umělecké ztvárnění aktů. Knížka se sedmi desítkami snímků vychází v Paříži v roce 1961 pod názvem Nus de Harlem.
V květnu 2017 by se Chuck dožil kulatých devadesátých narozenin, bohužel zemřel o čtyři měsíce dříve, než mohl se svými nejbližšími výročí oslavit. Jeho fotografické práce se dočkaly zveřejnění nejenom v již zmíněné knize Jazz Files, ale i na stránkách významné publikace Leonarda Feathera s názvem Encyclopedia Of Jazz, společenských magazínů a denního tisku jako Esquire, Down Beat, New York Times nebo Paris Match.
Uspořádal samostatné výstavy v Lincoln Center nebo Smithsonian a byl individuálně oceněn od nadace Milt Hinton cenou pro výjimečnou jazzovou osobnost a za celoživotní dílo od sdružení Jazz Journalists Association.
Úctyhodně naplněný život.
