Naposledy aktualizováno: 26.3.2021
Manchesterští The Smiths nemohli v roce 1982 tušit, že během relativně krátké existence ovlivní celou generaci kapel. Jejich odkaz nalézáme ve zvuku, oblékání, lyrických obratech, hudebních tématech, popkultuře a dokonce i v názvech jejich následovníků. Od rozchodu v roce 1987 reputace Kovářů jen narůstala, k čemuž přispěla i úspěšná sólová kariéra frontmana Morrisseyho.
Nadsázka a bolestný pohled na život
Na tehdejší nezávislé ostrovní rockové scéně neexistovala žádná jiná kapela, než byli The Smiths, s podobným smyslem pro nadsázku, bolestným pohledem na život a tak obsáhlým inventářem svižných, rytmických písniček.
Za pět a půl roku existence vydali sedmnáct singlů a čtyři řadové LP desky (The Smiths, Meat Is Murder, The Queen Is Dead a Strangeways, Here We Come).
Stihli nabídnout i jednu albovou kompilaci (Hatful Of Hollow), složenou ze tří singlů, jejich B stran a studiových nahrávek pro rozhlasové pořady disc-jockeyů Johna Peela a Davida Jensena na stanici BBC Radio 1.
Album Rank, se záznamem koncertu z 23. října 1986 v National Ballroom v londýnské čtvrti Kilburn, vyšlo až v září 1988 a dobylo 2. místo v hitparádě. Tehdy již ale bylo po všem.
Kytara a hlas The Smiths
Kapela vznikla v polovině roku 1982. Tehdy se teprve osmnáctiletý kytarista Johnny Marr (31. 10. 1963, narozen jako John Martin Maher), původem z Ardwicku, městské části anglické severozápadní metropole Manchesteru, odváží v doprovodu jednoho známého zaklepat na domovní dveře řadového domku ve Stretfordu.
Městečko, v němž bydlí tehdy třiadvacetiletý začínající spisovatel a textař Morrissey (22. 5. 1959, narozen jako Steven Patrick Morrissey), leží mezi řekou Mersey a Manchesterským lodním kanálem.
Nervózní Marr ze sebe tehdy rychle vychrlil pár nadšených slov o tom, jak je rád, že se může se Stevenem seznámit. Vyzve ho, aby společně založili kapelu.
Johnny o mnoho let později schůzku přirovnal k historce o setkání autorského dua Leiber a Stoller; ti psali například pro bluesovou zpěvačku Big Mama Thornton, kapely The Coasters a The Drifters nebo Elvise Presleyho.
Hostitel oba návštěvníky pozve dál. Na Marra udělá velký dojem výzdoba pokoje. Na stěně visel plakát s Elvisem a v rohu stála na kartonu vytištěná fotografie Jamese Deana v životní velikosti z filmu Giant (1956, česky Gigant).
Návštěva se protáhne na několik hodin. V jejím průběhu se při poslechu několika singlů – z přibližně třiceti vinylů, které má Morrissey pečlivě srovnané na poličce – Johnny a Steven spřátelí.
S překvapením zjistí, že mají stejné hudební oblíbence. Ať již jde o The Marvelettes a jejich verzi Paper Boy z roku 1966 nebo o singly od Billyho Furyho, Patti Smith, The Crystals, Sandie Shaw, The Cookies a několika dalších z produkce labelu Tamla Motown Records.
Nově vytvořené autorské duo vyzkouší několik spoluhráčů. Na definitivní sestavu je doplní rytmika ve složení Mike Joyce (bicí, 1. 6. 1963, narozen jako Michael Adrian Paul Joyce) a Andy Rourke (baskytara, 17. 1. 1964, narozen jako Andrew Michael Rourke).
osmdesátá léta, doba vrcholící ekonomické a společenské krize
Po celou osmou dekádu dvacátého století procházela britská společnost érou tzv. thatcherismu. Veřejný život občanů Spojeného království významně ovlivňovaly zákony přijaté konzervativní vládou premiérky baronky Margaret Thatcher.
Vedle ropné krize měly na svědomí všeobecný sociální a ekonomický úpadek i nesplněné sliby a řada chybných rozhodnutí předchozích vlád.
Společností cloumaly temné vášně a zloba, doprovázené zklamáním z individuálních selhání. Zpřetrhávala se rodinná pouta a dospívající stále častěji ovládal pocit osamělosti.
Nárůst nezaměstnanosti vyvolal celostátní stávky zaměstnanců ve veřejných službách a těžebním průmyslu. Součástí britské reality jsou četné masové pouliční protesty, jež se obvykle zvrtly v bitky a rvačky s policií nebo mezi samotnými protestujícími.
Dědictví americké hudby šedesátých let
Občanské nesouhlasné postoje vůči vládním opatřením našly oporu také v písních skladatelského dua Johnny Marr/Morrissey.
Hlavní protagonisté The Smiths čerpají z dědictví amerického šedesátkového popu, jehož výrazným představitelem byl zvukový mág a producent Phil Spector.
Přidali k němu trochu ze soulového odkazu Marvina Gaye, presleyovského rock’n’rollu a folkrockových LP desek The Byrds. Současně dovedně implementovali estetiku doznívajícího post punku z přelomu sedmé a osmé dekády.
Melodicky a aranžérsky se vše točí okolo Marrova těkavého kytarového partu – zahaleného silným echem. Působí dojmem, jako by protagonista hrál ve vedlejší místnosti, oddělen od zbytku kapely stěnou.
pečlivě budovaný obraz asketů přežívajících na okraji společnosti
Kapela si u fanoušků vědomě vybudovala pověst asketů, žijících na okraji, jež mají víru sami v sebe. K tomu jim výrazně napomohla nahrávací smlouva s londýnskou nezávislou hudební společností Rough Trade, kterou založil v roce 1978 Geoff Travis.
Při poslechu jejich nahrávek posluchače ovládnou zvláštní, zasmušilé emoce, vyvolané podivným tušením, na němž se podílí zpěvákův uslzený projev, jenž jeho textům, plných odkazů na knižní prózy, básně a filmy, dodává „nerockové“ vyznění.
Morrissey dokázal dokonale vyjádřil emocionální stav mysli dospívajících Britů. Ti stále intenzivněji nabývali dojmu, že jim jejich nejbližší okolí nerozumí. Jeho texty v sobě nesly smutné poselství a neobvyklý cit pro romantiku, krásu a černý humor. Utvrzovaly a posilovaly teenagery ve víře v lepší zítřky a sociálně spravedlivější společnost.
Obdivu se Marrovi s Morrisseym dostávalo i za jejich rozhodnutí ještě na počátku spolupráce. Jasně deklarovali odpor k zaběhnutým postupům a zvyklostem hudební branže a vytrvale odmítali natočit ke svým prvním snímkům promovidea.
Nový autorský tandem se později dočkal nadšeného přijetí od ostrovních hudebních kritiků. Zdálo se, že se konečně objevila dvojice, jež byla svým písničkářským talentem schopna navázat na odkaz liverpoolského dua Lennon/McCartney.
Můžou nás oblíct do jejich hadrů, ale nikdy nebudou mít to, co máme my
Nekompromisní pohled a názory na stav britské thatcherovské reality formulovali na debutovém singlu Hand In Glove. Nahrávka vznikla v únoru 1983. kdy ještě neměli podepsaný nahrávací kontrakt. Pronájem studia je vyšel na dvě stě padesát liber.
O tři měsíce později snímek vychází na singlu u Rough Trade. Na B-straně je koncertní verze Handsome Devil. The Smiths na něm nekompromisně útočí na povrchní image, značkové oblečení a videoklipy novoromantických kapel typu Duran Duran, když Morrissey zpívá: „Můžou nás oblíct do jejich hadrů, ale nikdy nebudou mít to, co máme my.“ Skladba uspěla a probila se do TOP 10 UK indies žebříčku.
Boj za práva zvířat či sexuální zdrženlivost – vyberte si
The Smiths nabídli fanouškům více, než jen kritiku establishmentu nebo pečlivých účesů a drahých kostýmů zástupců synthi popu. Asketicky vyhublý Morrissey vybízí k vegetariánství a boji za práva zvířat. Kritizuje touhu politiků po ovládnutí společnosti.
V rozhovorech se přiznal k sexuální zdrženlivosti, když prohlásil, že vyznává „celibát, čaj a literaturu“ namísto klasického „sex, drogy a rock’n’roll“. Na pódiu stál uvězněn v těsných, přiléhavých džínách. Ze zadní kapsy kalhot mu visely kvítky gladiol a celkově působil křehce a zranitelně, čímž vyvolal nekončící spekulace o své sexuální orientaci. Bylo v něm totiž i cosi z anglického spisovatele Christophera Isherwooda, jenž byl znám svou inspirací ve východních filozofiích a svou životní zkušeností jakožto otevřeně homosexuálního muže.
Naproti tomu si Marr nasadil brýle Ray-Bans, na krku měl náhrdelník z korálků a jeho účes vyvolával vzpomínky na Keithe Richardse nebo zpěvačku Estelle Bennett z dívčí vokální skupiny The Ronettes. K jejich image patřila i přízeň fanoušků. Prakticky od prvního koncertu je doprovázela kohorta věrných obdivovatelů, kteří na konci každého vystoupení naházeli pod nohy hudebníků desítky mečíků.
Nezastupitelná role grafických návrhů obálek gramodesek
Morrissey, nesmělý milovník literatury a filmové produkce padesátých a šedesátých let 20. století, promítl svůj zájem do návrhu všech singlových a albových obalů The Smiths. Spolupracoval na nich s Jo Slee – produkční manažerkou a později uměleckou koordinátorkou labelu Rough Trade.
Na titulních stranách gramodesek domovské kapely se postupně objevily portréty řady zajímavých filmových a literárních hvězd – namátkou Joea Dallesandra, Alaina Delona, Jamese Deana, Elvise Presleyho, Candy Darling, Shelagh Delaney, Trumana Capoteho, Avril Anger, ale také fotografie amerického mariňáka Michaela Wynna bojujícího ve Vietnamu či dětského herce ze sovětského filmu Začarovannaja desna.
Konec existence The Smiths byl bohužel trpký. Doprovázely ho nechutné právní strkanice a vzájemná dehonestující mediální prohlášení obou hlavních protagonistů.
Přesto stále patří mezi nejvlivnější indies kapely. Jak Marr řekl v jednom dokumentu: „Odvrhli jsme všechny ty sračky sedmdesátých let jako sedmiminutový sóla na klávesy a ponechali jsme si jen tu pravou a nefalšovanou rockovou aroganci.“
Především si zaslouží obdiv za odvahu, s jakou veřejně poukazovali na bolestivá společenská témata, jež tížila britskou společnost v možná nejtěžších poválečných časech.
Hudebně inspirovali své bezprostřední následovníky Stone Roses a Ride. V devadesátých letech, v době kulminující popularity kytarového Britpopu, rezonují v nahrávkách Blur a Suede. Na začátku nového tisíciletí čerpají z jejich odkazu Radiohead, Those Dancing Days nebo novější Franz Ferdinand.
