Naposledy aktualizováno: 13.9.2017
Ve věku šedesáti šesti let navždy odešel kytarista, zpěvák, skladatel, aranžér a producent Ota Petřina (4. 6. 1949 – 11. 7. 2015, narozen jako Otakar Petřina), o němž zpěvák Václav Neckář kdysi prohlásil: “… že se jeho délka vlasů neslučovala s rozměry československých jevišť.”
prototyp hudebního producenta s jasnou uměleckou vizí
Česká rocková scéna tak přišla o jednoho z nejtalentovanějších tvůrců. Petřina byl vždy důkazem toho, že podstatou dobré hudby je instrumentace. Jeho schopnost psát partitury byla mimořádná. V československém hudebním průmyslu byl jakýmsi prototypem nesmírně pracovitého umělce, který měl naprosto jasnou představu o své hudební a zvukové koncepci.
Důležitější však bylo, že ji dokázal prosadit a zrealizovat. Podobně jako mnoha jiným talentovaným československým občanům mu nebyla doba bolševické normalizace příliš nakloněna.
Za svoje nejlepší alba Tomu, kdo nás má rád (1975, Supraphon), Planetárium (1977, Supraphon) a první díl z trilogie Příběhy, Písně a Balady (1982, Supraphon) mu symbolicky zůstává dlužen Václav Neckář.
Měl taky jasno co se týkalo intensity hraní – všechno naplno
Na Otu Petřinu vzpomíná například baskytarista Jindřich Vobořil: „S Bacily jsem začal zkoušet v létě 1974 v Zadní Třebáni, kde jsme několik týdnů bydleli v chatičkách a v noci se zkoušelo v místní Sokolovně. Hned potom se jelo do NDR na turné. Když jsme se vrátili zpět, hráli jsme v Jihlavě na slavnosti celonárodních dožínek. Tam si soudruzi pěkně natočili naše dlouhé vlasy a malér byl na světě. Na Vaška Neckáře měl taky už od procesu s Martou Kubišovou žízeň Franta Hrabal, ředitel Pragokoncertu a tak jsem hned po měsíci zažil, co je to zákaz. Asi po dvou měsících se to urovnalo, ale za nějaký čas přišel zákaz výjezdu pro Otu Petřinu. Záminkou k tomu posloužilo, že někde v NDR doprovázel Vaška na španělku a byl tam na soukromý pas a bez povolení Pragokoncertu…“
Někdejší Petřinův spoluhráč Vobořil dále vyprávěl: „Ota Petřina byl pro Vaška užitečným člověkem, ale koncerty s jeho orchestrálkami a kytarovými extempore, trvaly někdy i tři a půl hodiny a to bylo neúnosné pro všechny zúčastněné. Měl taky jasno co se týkalo intensity hraní – všechno naplno – a vůbec mu nevadilo, že doprovází zpěváka, který nedisponuje přílišným fondem a kterého tento způsob vystupování oddělává. Vašek začal mít problémy s hlasem a při tom vražedném tempu, kterým se v té době jezdilo, nebyl čas ani na regeneraci a pokud se musel udělat, intervaly se stále prodlužovaly a bylo nutno odvolávat koncerty.“
Petřina hrál na polovině písní debutového LP Vladimíra Mišíka, včetně dnes již zlidovělého Stříhali dohola malého chlapečka. Ota nastartoval kariéru Petry Janů, byl u začátku sólové dráhy Luboše Pospíšila a dlouhodobě spolupracoval s C&K Vocal. Koncertně vypomáhal Katapultu. S kytaristy Zdeňkem Juračkou a Jiřím Růžkem připravil CD Veteráni studené války (1998, Gang Records).
Od roku 1974 pracoval pouze v nahrávacím studiu
Díky mnoha událostem se nakonec stala těžištěm Petřinovy hudební kariéry práce v nahrávacím studiu. Jeho osobitý hudební svět vždy stál na důležitých detailech – příkladem může být nónový akordický rozklad v kytaře, který je ústředním bodem aranžmá písně Věčně hraný předfilm v bio Láska pro debutové album Luboše Pospíšila, následně ho vzhledem k jeho expresivitě napodobovala řada muzikantů. (pozn. nónový akord získáme přidáním další tercie k septakordu -vzniká tedy navršením 4 tercií, zdroj michaljanosik.cz)
Jako autor, kytarista a aranžér je podepsán pod řadou pozoruhodných, ale i obskurních nahrávek tehdejší oficiální scény – lhostejno, zda to byli jandovský Olympic, Golden Kids, Marta Kubišová, sourozenci Ulrychovi, popová rychlokvašená hvězdička Hurychová, oficiálové Zich, Rezek, režimní umělci Zagorová, Bílá nebo Korn. Snad nejpodivnější na tomto seznamu je výpomoc americkému emigrantovi do Stasi ráje Deanu Reedovi, jemuž napsal píseň Vietnam Blues.
Dlouhou dobu zvažoval natočení třetího sólového alba, k jehož realizaci bohužel nikdy nedošlo. Dvě Otova sólová alba Super-Robot (1978, Supraphon), Pečeť (1983, Supraphon) a singl Karin/Vnitřní svět tvých jantarových očí (1976, Supraphon) jsou důkazem Petřinova obrovského hudebního talentu a bezpochyby patří k tomu nejlepšímu z tzv. oficiální hudební scény, co bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století vydáno.
Po Otovi Petřinovi zůstala více jak důstojná umělecká dráha, za kterou se rozhodně nemusí stydět!
Tomu, kdo nás má rád
– https://www.youtube.com/watch?v=d0nJ3ryQV0w
Veteráni studené války: Sovy (režie Jan Hřebejk)
– https://youtu.be/AUgrNDnQzhU
