Naposledy aktualizováno: 14.4.2023
Zanícený chicagský bluesový zpěvák a kytarista původem z Louisiany Buddy Guy (30. 7. 1936, narozen jako George Guy) jehož charakteristická hra na elektrickou kytaru proniká skrz kůži až do vašeho srdce a mysli. Společně s Otisem Rushem a Magic Slimem náleží k nejzářivějším talentům, které světu blues představila krátkodechá značka Cobra Records, u níž vycházely gramodesky s původním West Side Chicago blues.
Jeho hlas stoupá do chvějivých vysokých tónů, mísí se v něm bolest, hysterie a bravura
Buddy Guy je jedním z hrstky velkých žijících interpretů městského elektrického blues a současně z nejbujařejších interpretů americké hudby. Během své hudební kariéry dokázal ze sebe doslova vyždímat vše. Ve svých písních kombinuje oduševnělost a virtuozitu s neokázalým showmanstvím. Někdy bývá ale kritizován, že se na koncertech věnuje spíše práci s publikem než hraní blues.
Jeho hlas stoupá do chvějivých vysokých tónů, mísí se v něm bolest, hysterie a um; jeho kytara Vás nejprve škádlí a pak se s gustem zařízne do Vaší duše. O svých pocitech z blues Guy říká: „Na blues je zvláštní věc: Hraješ ho, protože ho umíš. Ale když ho hraješ, tak o něj přicházíš. Ve chvílích, kdy ho posloucháš, a necháš si tu hudbu proniknout do duše, přijdeš o něj. Blues totiž spolehlivě odežene chmury.“
Hrát se učil na dětské hudební hračce diddley bow
Vyrůstal na farmě bez moderních vymožeností v Pointe Coupee Parish nedaleko Lettsworthu v Louisianě. Jeho rodiče Sam Guye a Isabel Williams Guy byli pachtýři, kteří obdělávali pár korců půdy, aby uživili svých pět dětí, mezi kterými byl i Buddyho bratr a také bluesový souputník Phil Guy. Všichni sourozenci samozřejmě museli pomáhat rodičům se sběrem bavlny. Buddy, stejně jako ostatní děti, pracoval na poli od svých šesti let.
Hrát na kytaru se začal učit tak, že si sám sestrojil z gumiček a drátků z matčiny okenní sítě dvoustrunný hudební nástroj vzdáleně podobný citeře, jemuž se na Jihu USA odjakživa říká diddley bow nebo jitterbug a běžně si s ním hrají malá děcka. Později mu otcův přítel daroval akustickou kytaru, ale to již žil se svojí sestrou Annie Mae ve velkém městě Baton Rouge.
Najednou mohl napodobovat své kytarové hrdiny Johna Lee Hookera a T-Bone Walkera, jejichž gramodesky poslouchal stále dokola z hudební skříně v jednom obchodě. „Své poslední tři pěťáky jsem utratil jen proto, abych slyšel Johna Lee Hookera hrát Boogie Chillen nebo Lightnin‘ Hopkinse a Muddyho Waterse,“ vyprávěl po letech. „Dneska musíš mít jednadvacet, aby ses dostal do juke baru. Tenkrát v tom juke baru jste se tam mohli klidně třebas připlazit dřív, než jste se naučili chodit. Když jste si chtěli poslechnout nějakou hudbu, mohli jste.“
navždy Propadl lásce k elektrické kytaře
V roce 1950 Guy dokončil osmou třídu Rosenwaldovy školy v New Roads v Louisianě a pokračoval na střední McKinley High School v Baton Rouge, kde si ke studiu přivydělával na benzínové pumpě.
Ještě před přestěhováním do velkého města zcela propadl lásce k elektrické kytaře, když Otis Hicks, známější coby Lightnin‘ Slim, dorazil do Lettsworthu. „Tehdy jsem poprvé viděl elektrickou kytaru,“ vzpomíná Guy. „Přijel jednou v neděli večer, do zásuvky ve výkladní skříni zapojil malý zesilovač a sedl si na verandu. A já si říkal, co to sakra je? Nevěděl jsem, že kytara může takhle znít. Říkal jsem si: ‚Panebože‘.“
Guy si i po letech vzpomíná, že Hicks hrál Hookerovo Boogie Chillen. Píseň poprvé slyšel z juke boxu v roce 1948 a měla na něj zásadní vliv. O tomto zážitku řekl: „Od té doby mi blues obrátilo život vzhůru nohama. Z plantáže do betonové džungle Chicaga. Dostal jsem se na místa a dělal věci, které mi při pohledu zpět připadají šílené. Blues ze mě udělalo divocha.“
Muzikantské začátky v hlavním městě Pelican State
Na Guye z hlavního města Pelican State, jak se říká Louisianě, zaznívaly tóny bluesmanů a hráčů rhythm’n’blues ze širokého okolí – tehdy hlavně z Texasu a Oklahomy. Hodně toho slyšel v rádiu a osobně viděl takové hvězdy jako Slim Harpo, Amos Milburn, Robert Milburn, Clarence „Gatemouth“ Brown a samozřejmě i Lightnin‘ Hopkins. Především zde ale zažil průkopnického, teatrálního kytaristu Guitar Slima, který svým předváděním se publiku na něj měl obzvlášť silný vliv.
V letech 1955 až 1958 Buddy Guy pracoval v oddělení správy budov Státní univerzity v Louisianě jako uklízeč. Evidentně musel být mezi tamní partou jasná jednička, když mu po letech univerzita udělila čestný doktorát. V rámci jisté existenciální symetrie nyní vlastní dům nedaleko kampusu. V této počáteční éře své kariéry se začal objevovat v louisianských hudebních klubech coby nenápadný kytarista v kapelách profesionálních muzikantů jako byli Big Papa Tilley a Raful Neal.
Pověstné „muzikantské laso“ mu zasvištělo nad hlavou, když ho na benzince slyšel hrát na kytaru jeden z tankujících řidičů. Zprávy o tom, že Buddy tehdy odmítal zpívat při vystoupeních, působí docela úsměvně. Dnes si zpěv neskutečně užívá. Těsně předtím, než koncem září 1957 vyrazil na sever, dokončil nahrávání dvou demo nahrávek pro značku Ace Records, ke kterým se dostal na základě doporučení disc-jockeye z místní rozhlasové stanice v Baton Rouge.
Odjezd směr Chicago
Nedělejme si iluze, že se za útěkem na Sever skrývaly ambice bluesového muzikanta. Hlavní motivací k přestěhování se do Chicaga byl únik před segregačními zákony Jima Crowa a lepší výdělek.
Buddy chtěl přes den pracovat a v noci chodit na koncerty bluesových velikánů. Měl však potíže sehnat práci. Brzy byl bez peněz a málem se vrátil domů do Louisiany. Po letech vzpomínal, že prakticky každý den hladověl. „Chtěl jsem tam jít, protože mi řekli, že na severu jsou trochu vyšší platy než na LSU,“ vysvětloval.
A navíc dodal: „Kdybych dostal práci na jiné podobné vysoké škole nebo univerzitě, vydělal bych si o něco víc peněz. Ale zapomněli mi říct, že životní náklady jsou ve Windy City vyšší. Takže jsem prostě uvízl v Chicagu. A naučil jsem se hrát na kytaru, myslím, že dost dobře na to, aby mi někdo tenkrát mohl říct: ‚Nejspíš to zvládneš‚.“
Kvůli existenčním problémům začal jamovat a brát záskoky na různých kšeftech v hudebních klubech. Byla tam obrovská konkurence a prosadit se nebylo vůbec snadné. Jednoho večera se na něj přišel podívat Muddy Waters. Když se svému ideálu v autě cestou na společný koncert svěřil, že již tři dny nejedl, Waters mu nabídl sendvič se salámem. Guy po letech vyprávěl, že mu okamžitě přestalo kručet v břiše jen při pomyšlení, že sedí vedle svého velkého vzoru. Později navázal přátelství s dalšími významnými bluesovými osobnostmi jako Willie Dixon a B.B. King.
Buddy Guy, Otis Rush a Magic Slim přišli s něčím originálním
Musíme si na rovinu přiznat, že Muddyho kytarový styl byl tehdy ještě poplatný mississippskému Delta blues. Buddy Guy a jeho souputníci Otis Rush a Magic Slim chtěli příznivcům blues nabídnout něco mnohem originálnější. Obohatili chicagskou bluesovou scénu úplně novým zvukem, jemuž se záhy začalo přezdívat West Side Blues.
Vokalisté začali zpívat v mollových tóninách a autoři skladeb nijak neskrývali svoje gospelové kořeny. V jejich pomaloučkých, líně se povalujících blues zněla možná vůbec poprvé elektrická baskytara. Do té doby bluesové kapely využívali kontrabas nebo se ho pokoušeli nahradit elektrickou kytarou pouze se čtyřmi strunami.
Ve stáji nenapravitelného gamblera Eliho Toscana
První nahrávací smlouvu u Artistic Records Buddymu dohodl Magic Sam. Šlo o pobočku labelu Cobra Records, kterou v roce 1956 založil nenapravitelný karbaník Eli Toscano. Bylo to po pár dnech, kdy na sebe Guy a Sam narazili v klubu Blue Flame, v němž Magic Sam s dalším výtečným „axmanem“ Otisem Rushem právě pořádali bluesové klání pod názvem Battle Of The Blues.
Buddy tehdy seděl mezi návštěvníky a přijal výzvu od obou protagonistů, aby si s nimi někdo z publika ahrál. Oběma za chvíli vyschlo hrdlo, protože ten neznámý chlápek z ulice předváděl fantastickou podívanou a navíc na kytaru hrál a zpíval stejně, jako oni.
Pro Artistic natočil v letech 1958 až 1959 dva singly (Sit And Cry (The Blues) / Try To Quit You Baby a You Sure Can´’t Do / This Is The End), s nimiž mu vydatně pomohl Ike Tuner. Buddy se ještě v roce 1959 stihl oženit s Joan Guy a postupně se stali rodiči šesti dětí. Ten samý rok Cobra Records zkrachují. Gambler Toscano prohrál všechny vydělané peníze na hracích automatech. Zbankrotoval a svým muzikantským ovečkám prakticky nic nevyplatil na honorářích.
Pouhé dělání hluku
Na začátku šesté dekády dvacátého století se Buddy Guy upisuje Chess Records. Management „Cadillac Records“ si zřejmě nikdy pořádně neujasnil, co si s nezkrotným a ohnivým umělcem počít. Rezolutně zamítali návrhy nahrát Buddyho west side blues v neotřelém stylu jeho živých vystoupení. Leonard Chess, spoluzakladatel slavného bluesového labelu, odsoudil Guyovo hraní jako „pouhé dělání hluku.“ Nakonec se rozhodli využívat Guye především jako studiového kytaristu. Doprovázel Muddyho Waterse, Howlin‘ Wolfa, Little Waltera, Sonnyho Boye Williamsona II, Koko Taylor a další.
„Když jsem přišel do Chicaga, už tam měli opravdu skvělé kytaristy. Nemyslel jsem si, že budu někdy tak dobrý jako oni. Ale hudba je jako sport: Musíte být ve správný čas na správném místě, ve správnou chvíli říct tu správnou myšlenku a prosadíte se.“ Aniž to vždy nesmírně skromný Buddy Guy tehdy tušil, ovlivnil celou řadu nejlepších rockových kytaristů, včetně Hendrixe, Jeffa Becka, Stevieho Raye Vaughana a Erica Claptona (který Guye jednou označil za nejlepšího žijícího kytaristu). Mnozí dokonce tvrdí, že právě kvůli Guyovi přešel „Slowhand“ Clapton z kytary Gibson Les Paul na Fender Stratocaster.
první album bylo jen kompilací singlů
Šéfové Chess Records s Buddym celých devět let trvajícího smluvního vztahu pracovali také jako se sólovým hudebníkem. Pod vedením aranžérů Gene Bargeho a Charlieho Stepneye nahrál sice stylově rozmanitou, ale solidní porci singlů a EP desek, na níž vyzkoušel vše od soulu, jazzových balad, městského tanečního rhythm’n’blues, plážového popíku až k říznějšímu blues. Zrekapitulovalo je Guyovo debutové album Left My Blues in San Francisco (1967, Chess Records, spotify link).
Za pozornost z něho rozhodně stojí úvodní Keep It To Myself a také Leave My Girl Alone, na níž Guy poprvé představuje muzikantskou cestu, na kterou se hodlá vypravit. Dalším patřičně šťavnatým číslem je Crazy Love – vysokooktanová záležitost čítající řadu zásadních stylových vlivů šesté dekády minulého století.
Mezitím už v roce 1965 Buddy Guy koncertoval ve Velké Británii se skupinou The Yardbirds. Pravidelně účinkoval v londýnském Marque Club a vybudoval si pověst kytarového hrdiny mladých britských rockových hvězd.
O blahodárném účinku těchto cest za Velkou louži a recipročních výletů Britů vyprávěl: „Dokud sem do Států nedorazili Britové hrající blues, zdejší běloši vůbec netušili, kdo je Little Walter Jacobs.“ A pokračoval „A to otevřelo dveře B. B. Kingovi, Ikeovi a Tině Turnerovým a všem ostatním. To tu hudbu hodně pozvedlo. Tehdy Amerika zjistila, kdo jsou Muddy Waters, Howlin‘ Wolf, T-Bone Walker a B.B. King. Teď už je to snad dostatečně známé a nikdo o tom nepochybuje.“
Spolupráce s foukačkářem Junior Wellsem
V následujícím roce vystupoval na evropském turné American Folk Blues a nahrával první blues pod pseudonymem Friendly Chap s harmonikářem Juniorem Wellsem pro Delmark Records.
A přestože se oba – Wells i Guy – ve svých společných počinech často pouštěli do soulu nebo funku, vědomě se stejně snažili zachovávat tradice dechberoucího jižanského country blues. Zvlášť Junior Wells se pokoušel překlenout propast mezi staromódním delta blues a soulovou stylizací Jamese Browna, aniž by jedno z toho znevážil.
Na téma setkání s Juniorem Wellsem se Guy svěřil: „Jsem vděčný Bohu, že jsme se dali dohromady tak, jak jsme se dali dohromady.“ A dodal: „S Juniorem po boku jsme vytvořili hudbu, kterou bych sám nikdy nedokázal. Inspiroval mě.“
Spolupráci nakonec ukončili, když Guy zjistil, že Wells jel na turné s kytaristou, který byl uváděn jako Buddy Guy. Přesto však zůstali přáteli. A Guy strávil hodně času návštěvami Wellse v nemocnici, než Junior zemřel.
Buddyho tón se začal formovat až po odchodu z Chess Records
V roce 1969 se Buddy Guy vrátil do Velké Británie a vystoupil na Supershow v anglickém Staines s Ericem Claptonem, Led Zeppelin, Jackem Brucem, Stephenem Stillsem, Buddym Milesem, Glennem Campbellem, Rolandem Kirkem, Jonem Hisemanem a The Misunderstood. To si již na radu ostrovních muzikantů koupil silnější zesilovač. V Chess Records ho od toho naopak léta odrazovali, a tak od nich raději odešel.
John Mayer o tomto období prohlašuje: „Buddyho tón se začal formovat až po odchodu z Chess Records.“ A Carlos Santana dodává, že Guyova „nezměrná vytrvalost při tvorbě tónu“ otevřela dveře jemu i dalším hudebníkům. V roce 1972 Buddy Guy ve spolupráci s L. C. Thurmanem otevřel populární chicagský noční klub The Checkboard Lounge a o tři roky později se podruhé oženil s Jennifer Guy. Pár měl dvě děti, včetně rapperky Shawnny.
Definitivní Guyovo průlomové album vychází v roce 1991
Když v roce 1990 Guy podepsal smlouvu s anglickou nahrávací společností Silvertone Records, přerušil téměř devítiletou pauzu, kdy byl naposledy v nahrávacím studiu coby sólový umělec. Následující rok vydal průlomový titul Damn Right, I’ve Got the Blues (spotify link).
Jako hosté se na albu podíleli Jeff Beck, Eric Clapton, Mark Knopfler a The Memphis Horns. Album se umístilo v žebříčku Billboard 200 na 136. místě a v hitparádě se udrželo šest týdnů. Prodalo se ho více než půl miliónu výlisků a Guy tak získal svou jedinou zlatou desku.
Následovala další výtečný titul Feels Like Rain (spotify link). V roce 1993 se probojovala na 145. místo žebříčku a udržela se na něm sedm týdnů. Titulní píseň z Feels Like Rain napsal John Hiatt. Na albu se mezi téměř dvěma tucty hostí objevili například John Mayall, Bonnie Raitt, Paul Rodgers z Bad Company a Free, Bill Payne z Little Feat a The Doobie Brothers, Ian McLagen ze The Small Faces a dokonce country zpěvák Travis Tritt.
V jejím stínu, tak trochu nespravedlivě, zůstala neméně zajímavá Slippin‘ In (1994, spotify link). Minimálně Guyův cover písně Shame, Shame, Shame od Jimmyho Reeda z roku 1963 musel rozpálit stěny studia doběla.
v záplavě výrazných titulů najdete album Bluesový zpěvák
V roce 1996 vyšlo Live: The Real Deal (spotify link) a o dva roky později, Heavy Love (spotify link). Pak následovalo vydání výběrového alba Buddy’s Baddest: The Best of Buddy Guy (1999, spotify link). V roce 2005 byl uveden do Rock and Rollové síně slávy a o tři roky později do Louisianské hudební síně slávy. O pět let později vychází Guyovo album Living Proof (spotify link), které se umístilo na 46. místě bluesového žebříčku Billboard a v žebříčku se udrželo tři týdny.
Při podrobnějším zkoumání Buddyho hvězdné diskografie z přelomu staletí zjistíte, že se tam vtěsnal i zcela netypický kousek Blues Singer (2003, Silvertone Records, spotify link). Guy na něm nijak neskrývá inspiraci Muddym Watersem a jeho LP deskou Folk Singer (spotify link) z roku 1963. V několika písních, jako je Hard Time Killing Floor a Can’t See Baby, hraje úplně sám.
Po zbytek desky ho místo jeho obvyklé elektrické kapely doprovází akustická basa, mistrně zjednodušený zvuk bicích a druhá akustická kytara. Guy vlastně neukáže téměř nic z toho, co z něj udělalo kytarového hrdinu, primární pramen pro Jimiho Hendrixe, Keithe Richardse a Erica Claptona. Na tomto pro mnohé jeho fanoušky zvláštně neuchopitelném počinu je ale mnohem zajímavější jeho zpěv: Buddy střídá tichý hlas přerušovaný dunivými tóny, kvílivý vysoký nářek a skřípavý, unavený chrapot.
Dlouho neuvažoval o muzikantském důchodu
V roce 2014 získal Buddy Guy za svou významnou hudební kariéru čestný doktorát Louisiana State University a jako dárek také kytaru s tygřím pruhem od prezidenta LSU Kinga Alexandera. V roce 2015 mu Národní akademie nahrávacích umění a věd udělila cenu Grammy za celoživotní dílo.
V tom samém roce připravil s bubeníkem, producentem a skladatelem Tomem Hambridgem, kterému se pro řadu skvělých písní, s nimiž přišel, přezdívá “Bílý Willie Dixon”, kolekci Born To Play Guitar (2015, spotify link). Na albu, které získalo další Grammy, se podíleli Billy Gibbons, Billy Cox, Doyle Bramhall II, Kim Wilson, Joss Stone, Van Morrison, Kevin McKendree a McCrary Sisters.
Ještě před covidovou pandemií měl Buddy Guy sil na rozdávání, což potvrdila LP deska The Blues Is Alive And Well (2018, Silvertone Records, spotify link). Na otázku, zda uvažuje o odpočinku, odpověděl: „Co to je? Narodil jsem se na farmě. Na farmě se přece nepolevuje. Víš, myslím, že jsem opravdu obdařen požehnáním, že se tu držím o něco déle než někteří z mých přátel, kteří už nejsou mezi námi. Kdysi jsme o tom mezi sebou mluvili. ‘Kdo tu zůstane déle?’ ‘Kdo odejde dřív?’ ‘Nenech blues umřít.’ A taky jsme si říkali, že je to tak. Možná to tak budu cítit („odpočinek“) třeba příští rok, ale právě teď mám pocit, že bych v tom měl pokračovat.“
rozlučkové turné Damn Right Farewell
Podle posledních zpráv se však zdá, že se Buddy Guy rozhodl v sedmaosmdesáti definitivně pověsit kytaru na hřebík a ukončit bohatou hudební kariéru. Jeho poslední album The Blues Don’t Lie (2022, RCA, spotify link) bylo nominováno na Grammy jako best traditional blues recording / best traditional blues album.
Je to Buddyho již patnáctá nominace, osm z nich proměnil v ocenění. Na nahrávání si pozval Mavis Staples, Bobbyho Rushe, Elvise Costello, Jamese Taylora a Jasona Isbella.
V rámci rozlučkového turné nazvaného Damn Right Farewell vystoupí Buddy Guy 16. července 2023 v pražském Kongresovém centru. Můžeme se tak těšit na špičkového muzikanta, který v posledních letech nosí pod farmářskými montérkami uhlazené puntíkované košile – pokud jsem to dobře pochopil, je to geniální narážka na to, co vyžadují černoši od svých bluesmenů a co naopak očekávají běloši.