Naposledy aktualizováno: 13.7.2025
Zita Carno, Jazz Review, prosinec 1959 (inspirace)
#MilesAndTrane100
V prosinci 1959 vyšla v americkém magazínu Jazz Review recenze soundtracku k francouzskému filmu Ascenseur pour l’échafaud – první setkání Milese Davise s evropským filmovým jazzem. Minimalistická improvizace, temná atmosféra, Paříž v noci. Tón recenze Zity Carno není jen obdivný. Je fascinovaný, skoro uhranutý. Miles tu podle ní „nemyslí jako filmový skladatel. Myslí jako Miles Davis.“
„Basová linka. Jen basová linka. A stejně slyšíme vraždu.“
Hudba k filmu Ascenseur pour l’échafaud, který vypráví mimo jiné o „dokonalé“ vraždě a krádeži auta, vznikla během jediné noční session 4. prosince 1957 v pařížském studiu. Bez přesných aranží, bez not. Miles Davis improvizoval přímo do projekce filmových scén. Recenzentka Zita Carno to popisuje jako něco zcela odlišného od běžných jazzových soundtracků: „Nenajdete v ní žádná klišé ani hollywoodské efekty. Miles takhle neuvažuje.“
|
|
|
Za zvláštní pozornost podle ní stojí skladba „L’assassinat de Carala“. Trubku doprovází pouze basová linka – a přesto v ní slyšíme násilí, napětí, výčitku i temnotu. Tahle recenzní pasáž zní jako miniatura existenciálního krimi: „Je silná a neúprosná, neuvěřitelně zlověstná. Člověk si představuje děsivé věci, které se právě dějí.“
Dnes bychom řekli: ambient jazz noir. Tehdy šlo o něco zcela nového. Improvizovaný soundtrack jako osobní výpověď – bez melodramatu, bez rozměrných aranží. Pouze nálada a prostor.
Totéž se děje ve skladbách „Évasion de Julien“ a „Visite du vigile“, kdy hrdina ve filmu uniká z výtahu těsně před návratem dozorce. Napětí stoupá i hudebně – ke kontrabasu se postupně přidávají bicí Kennyho Clarka.
Pod kůží i pod dusítkem
Na albu převládá tlumený zvuk trubky. Davis hraje s typickou přesností a melancholií, ale i s nečekanými momenty. V jedné ze skladeb („Dîner au motel“) se mu podle poznámek v bookletu zachytí kousek kůže z rtu do náustku. Výsledkem je zvláštní zvuk: „Připadá mi to jako jiný druh dusítka,“ píše Carno.
S odstupem několika dekád jde o „šťastnou nehodu“. Tehdy šlo o doklad toho, že i náhoda může vytvořit něco autentického a výjimečného.
Francie, jazz a výtah mezi stíny
Rychlejší skladby jako „Sur l’autoroute“ nebo „Dîner au motel“ dodávají albu rytmus, naléhavost a dramatický spád – „pocit, že se něco stane“. V kombinaci s noční Paříží, expresivní kamerou Henriho Decaë a Jeanne Moreau bloudící ulicemi vzniká audiovizuální magie. Milesova hudba se doslova vplétá mezi záběry. Přitom zůstává minimalistická. Carno shrnuje: „Hollywoodští skladatelé by si měli poslechnout tuto nahrávku a vidět, jak lze účinnosti dosáhnout jednoduchostí.“
Milesovi francouzští spoluhráči nezůstávají pozadu. Barney Wilen na tenorsaxofon podle Carno připomíná Sonnyho Rollinse nebo Johna Coltranea. Největším překvapením je pro ni kontrabasista Pierre Michelot: „Kdybych nevěděla, kdo to je, přísahala bych, že je to Wilbur Ware.“
A pak je tu Kenny „Klook“ Clarke – bubeník, který tehdy už několik let žil v Evropě a stál u zrodu moderního evropského jazzu. Jeho bicí zde nejsou jen doprovod, ale klíčový zdroj napětí.
Dear Old Paris
Napříč albem se vrací jeden motiv, který Carno přirovnává ke skladbě „Dear Old Stockholm“, již Davis dříve nahrál s Coltranem. Má melancholický nádech, ale i něco navíc: „Je v ní ta charakteristická tklivost Milese v jeho melancholických chvílích, ale zároveň cítíte i jiný odstín.“
Právě tímto soundtrackem Davis poprvé výrazně překročil hranice klasického jazzu a otevřel dveře k filmovému vyprávění pomocí zvuku. Byl to začátek nové etapy – uvažování v obrazech a náladách, ne v tématech a refrénech.
Post scriptum
Ascenseur pour l’échafaud dnes patří ke klasice filmového jazzu. Ale právě recenze Zity Carno zachycuje ten vzácný moment, kdy nic nebylo samozřejmé. Kdy Miles Davis hrál s očima upřenýma na plátno – a změnil tím nejen filmovou hudbu, ale i naše očekávání od jazzu.
Hudba mluví sama za sebe.
— Zita Carno
| Archivní šum je rubrika postavená na komentované práci s dobovým tiskem, katalogy a materiály. Tento článek je interpretací recenze Zity Carno z časopisu Jazz Review (1959). Citace jsou užity dle § 31 autorského zákona č. 121/2000 Sb. pro účely kritiky a odborného komentáře. |
Text je součástí seriálu #MilesAndTrane100, věnovanému stému výročí narození Milese Davise a Johna Coltranea. Ne jako katalog faktů, ale jako série návratů k hudbě, která se pořád ještě ptá.
