Naposledy aktualizováno: 5.1.2024
Tři dny před koncem roku 2023 zemřel Les McCann (23. 9. 1935 – 29. 12. 2023, narozen jako Leslie Coleman McCann), pianista a zpěvák, který byl jedním z průkopníků funky, soulového a bluesového stylu známého jako soul jazz. Příznivcům nabídl originální klavírní hru a vzletný pěvecký styl díky němuž do komerčněji pojatého jazzu vnesl mnohé z černošské spirituální hudby.
Les byl coby pianista prakticky samouk
Les McCann byl od konce 60. let ideálním kandidátem fanoušků funku, soulu a groovy rocku, kteří pod vlivem nahrávek od Jamese Browna, Stevieho Wondera, Marvina Gaye, Funkadelic až po Sly & The Family Stone začali hledat zajímavé – značně procítěné – jazzové nahrávky, jež nebyly inspirovány bebopem.
Pocházel z Lexingtonu v Kentucky. Vyrůstal s dalšími sedmi sourozenci v rodině, v níž hudba vždy hrála důležitou roli. Tatínek James pracoval u Lexingtonské vodárenské společnosti jako správce a byl vášnivým jazzovým fanouškem. Maminka Anne milovala operu. Starala se o domácnost a chodila uklízet do bělošských rodin. McCannovi navštěvovali každou neděli shromáždění baptistické církve Shilohdo a někteří její členové zpívali v kostelním sboru.
Les byl coby pianista prakticky samouk. První krůčky za klaviaturou rodinného pianina udělal již ve třech letech. Pár lekcí hry na klavír dostal od učitelky, jenž však bohužel po měsíci a půl zemřela. Od té doby se učil hrát sám. Když studoval na střední škole Dunbar High School v Lexingtonu začínal ve školní pochodové kapele coby bubeník. Teprve později pokračoval jako suzafonista.
Nejprve uspěl coby jazzový pianista
V sedmnácti Les McCann narukoval k US námořnictvu. Během služby vyhrál talentovou pěveckou soutěž, což ho přivedlo k vystoupení v tehdy nesmírně populárním televizním pořadu Eda Sullivana.
Po odchodu od mariňáků se přestěhoval do Kalifornie. Pracoval jako vrátný ve slavném losangelském jazzovém klubu Blackhawk a s bubeníkem Leroyem Vinnegarem a kontrabasistou Ronem Jeffersonem založil vlastní jazzové trio Les McCann Ltd..
Debutovali v klubu Purple Oniion v roce 1959. Zároveň se přihlásil ke studiu hudby a žurnalistiky na Los Angeles City College a pořádal pravidelná pondělní jam session v klubu Hillcrest.
První nahrávací smlouvu podepsal ihned po vystoupení
O rok později podepsal bezprostředně po jednom klubovém vystoupení nahrávací smlouvu s labelem Pacific Jazz, u něhož nahrál sedmnáct z celkových padesáti čtyř sólových alb včetně titulů Les McCann Plays The Truth (1960, spotify link) a Les McCann Plays The Shout (1960, spotify link).
V té době ho viděl hrát Miles Davis a na mladého talentovaného pianistu upozornil několik špičkových hudebníků. Les je nejspíše jediným muzikantem, který odmítl nabídku členství v kapele altsaxofonisty Cannonballa Adderleyho. McCann se chtěl věnovat výhradně vlastní muzice, v níž byly přítomné silné gospelové a bluesově hardbopové vlivy. McAnnova hudba díky nim získala drsnou, zemitou kvalitu a proměnila se v nevysychající pramen původních soulových frází.
nečekaný a Zcela náhodný průlom do přízně mainstreamových posluchačů
Průlom v McCanneově popularitě nastal zcela náhodou v červnu 1968, kdy se k němu na pódiu Montreux Jazz Festivalu ve Švýcarsku neplánovaně připojili tenorsaxofonista Eddie Harris a trumpetista Benny Bailey. Ti tři spolu do té doby nikdy nehráli a neměli čas cokoliv nazkoušet. Teprve po letech Les přiznal, že si před tím, než šli na pódium, dal poprvé v životě několik šluků hašiše a chvíli byl totálně dezorientovaný.
Společně zahráli protiválečnou píseň Compared To What z dílny Eugena McDanielse plnou zloby a odporu proti válce ve Vietnamu. Skladbu znali v podání McCanneovy oblíbenkyně a chráněnkyně Roberty Flack. Byl to ostatně Les McCann, který Robertu doporučil manažerům Atlanticu.
Vystoupení mělo ohlas a píseň, jež mezitím vyšla na singlu, vynesla McCannovo a Harrisovo album Swiss Movement (1969, spotify link) na první příčku albového žebříčku Billboardu a definitivně stvrdilo výsostně postavení festivalu v Montreux mezi světovými jazzovými institucemi. Spolupráci s Harrisem si Les McCann vyzkoušel ještě jednou na albu Second Movement (1971, spotify link).
Uznávaný vůdce souljazzového stáda
V průběhu šesté dekády 20. století McCann postupně navázal spolupráci se značkami Limelight, dceřinka společnosti Mercury Records trumpetisty a aranžéra Quincyho Jonese, pro kterou v letech 1964 až 1966 natočil šest alb, World Pacific a především s hudebním gigantem Atlantic Records; na McCannově prvním albu pro tuto značku, Much Les (1969, spotify link), ho doprovázel smyčcový orchestr.
Tehdy začal opět zpívat a pod vlivem klávesisty Milese Davise Joea Zawinula více využíval elektrické piano Rhodes, clavinet a Moog syntezátor. Tyto výlety zmapovala alba jako Invitation To Openness (1971, spotify link), Layers (1972, spotify link), Talk To The People (1972, spotify link) a Hustle To Survive (1975, spotify link). Díky nim se stal čelným a uznávaným vůdcem souljazzového stáda. U bratrů Ertegunových mu nakonec vyšlo jedenáct LP desek.
Zvláštní pozornost si vydobyl titul Layers. Neuvěřitelná kolekce snímků – dlouhodobě oblíbená mezi progresivně smýšlejícími hiphopovými producenty a DJs – se na posluchače valí od prvních akordů úchvatného otvíráku Sometimes I Cry pod taktovkou McCannových analogových syntezátorů a za podpory vynikající rytmické sekce (Donald Dean na bicí, Ralph McDonald na perkuse a Jimmy Rowser na baskytaru).
Les McCann tehdy pomohl novému žánru získat zástupy nadšených obdivovatelů a udržet si místo v hlavním proudu pop music. Rozhodně nemohl předpokládat, že v následujících desetiletích ovlivní i o generace mladší funkové, rhythm’n’bluesové a hiphopové tvůrce (nejenom Cypress Hill, A Tribe Called Quest, Massive Attack či Logic), kteří s nadšením masivně samplovali hudební tracky právě z Lesových desek. Podle internetové databáze WhoSampled byly McCannovy nahrávky od počátku 90. let samplovány více než 300krát.
Návrat ke klavíru a intimnějšímu hlasovému projevu
V sedmé a osmé dekádě 20. století natáčel uhlazenější, místy až cukrkandlový, písňový repertoár pro vydavatelství Impulse!, A&M a Jam Records. Lesovo jméno najdeme na nahrávkách i dalších skvělých hudebníků. Vystupoval s kytaristou Joem Passem, účastnil se také nahrávacích frekvencí pro Pacific Jazz pod vedením saxofonisty Teddyho Edwardse, skupiny Jazz Crusaders a dalších.
Figuruje také na nahrávkách Richarda „Groove“ Holmese, Stanleyho Turrentina, Lou Rawlse, Billa Evanse a dalších. Ačkoliv na prahu šedesátky prodělal mrtvici, dokázal se v roce 2002 k hudbě vrátit. Výsledkem byla příjemně svižná muzika na LP desce Pump It Up (spotify link), na níž hostovali mj. hammondkář Billy Preston, baskytarista Marcus Miller, altsaxofonista Maceo Parker nebo zpěvačky Dianne Reeves a Bonnie Raitt. Zároveň se McCann vydal na kratší koncertní šňůra na podporu alba.
Za pozornost stojí i Lesovy obrazy a především fotografie. Jeho nejlepší snímky, zachycující magickou jazzovou atmosféru, byly použity nejenom na obalech jeho vlastních alb, ale také se dočkaly vydání v knize Invitation To Openness: The Jazz & Soul Photography of Les McCann vydané v roce 2015.
