Naposledy aktualizováno: 6.6.2024
Setkání s jakýmkoliv dílem vinylové série LP desek „Towson State College Jazz Ensemble, Hank Levy“ je pro jazzového fanouška tím, čím byl objev Tutanchamonovy hrobky pro egyptology. Součástí výroční edice dlouhohrajících alb, jíž svým studentským orchestrům vydávala ve vlastním nákladu marylandská Towson State University, je i báječně znějící LP deska Jazz ’79.
Doživotní milovník lichého metra
Oním žolíkem, díky němuž jsou nahrávky towsonských školních big bandů tak proslulé, je baltimorský rodák, hudební skladatel, aranžér a saxofonista Hank Levy (27. 9. 1927 – 18. 9. 2001, narozen jako Henry Jacob Levy).
Na Towson State College se vrátil v roce 1968, aby zde vyučoval a také převzal vedení tamního hudebního oddělení. To již měl za sebou řadu zdařilých kompozic pro orchestr Stana Kentona (namátkou alespoň Ambivalence 5/4, Fringe Benefit 5/4, Pegasus 6/8 nebo Time For A Change 9/4).
Levy byl pověstný láskou k lichému metru a rád všemožně hudebně experimentoval. Do zkoušení se studenty z Towsonu se na začátku školního roku vždy vrhal s nadšením a bez otálení. V ročním plánu činnosti orchestru nikdy neopomněl naplánovat několik koncertů před publikem, ať na městském jarmarku nebo na slavnostech ve vysokoškolském campusu. Společné celoroční úsilí univerzitního big bandu ve zkušebně vždy vrcholilo květnovými frekvencemi v nahrávacím studiu Sheffield Recordings v městečku Phoenix ve státě Maryland.
V roce 1979 se Levy rozhodl pro nahrávací technologii Direct-To-Disc
V roce 1979 Hank Levy připravil členům orchestru překvapení. Při nahrávání výročního alba Jazz ’79 se rozhodl využít relativně novou studiovou záznamovou technologii známou jako Direct-To-Disc. Hlavní výhodou této technologie je eliminace povrchového šumu. Po poradě se zvukovými mistry navíc nechal rozmístit mikrofony mezi hudebníky. Nikoliv v úctyhodné vzdálenosti od velkého tělesa. Věřil, že tak získá co nejvěrnější zvuk jednotlivých nástrojů. Takto rozmístěné mikrofony ale zachytí také sebemenší nechtěný pohyb.
Jak to v životě bývá, nic není zadarmo. V případě přímého nahrávání do matrice to platí dvojnásob. Celou jednu stranu budoucí vinylové LP desky, trvající dvacet minut, je nutné zahrát na jeden zátah a bez omylu. Mezi skladbami mají muzikanti jen nějakých patnáct vteřin na oddech.
„Každý z nás idiotů mohl udělat nějakou blbost, jen to prostě vyšlo na Drewa.“
V případě pochybení se musí celý proces záznamu zopakovat od začátku, což se stalo díky neúmyslnému nedopatření kontrabasisty Drewa Gresse. Zvukový technik Bill Mueller po letech vzpomínal, jak k tomu došlo: „V kratičké pauze mezi předposlední a poslední skladbou basista odpojil nástroj od snímače. Chtěl kontrabas nahradit jiným, aniž by mi to řekl, a výsledkem byla obrovská rána.“
John Hinchey basistu brání: „Nebyla to chyba Drewa. Každý z nás idiotů mohl udělat nějakou blbost, jen to prostě vyšlo na Drewa.“ Při poslechu posledních minut každé strany vinylové LP desky Jazz ’79 je slyšet, jak se mladíci drží jen tak tak – a jedou na doraz. Náročné nahrávání zabralo víkend a trvalo celkem dvanáct hodin. Když konečně dotočili, hudebníci se museli stoprocentně zhroutit úlevou.
Žánrově pestrý mix jazzových standardů a původních kompozic
Mezi šesti kompozicemi na LP desce Jazz ’79 figurují dva jazzové standardy (I Remember You, There’ll Never Be Another You). Jednou skladbou do kadlubu přispěl kontrabasista školní kapely Drew Gress – a navíc držitel stipendia pro mladé skladatele vypsaného nadací Stana Kentona (The Long-Awaited Return Of Mr. Sun).
Zbývající tři kompozice jsou od Hanka Levyho. Probe XPD je klasickou, funkově hybnou, zahajovací koncertní skladbou, jejímž posláním je posluchače naladit do pohody. Dravé tenorové sólo v ní hraje Joe Calianno, na piano se předvede Sydney Lehman a bubenickým sólem se blýskl Paul Hildner.
Vzletná Chain Reaction se odkazuje až k jazzovým kořenům. Podle mínění mnoha odborníků je vůbec nejlepší Levyho kompozicí. Napsal ji původně pro kapelu amerického trumpetisty Dona Ellise a objevila se na Donově LP desce Connection (1972, spotify link). Ellisův part si vzal na starost hráč na křídlovku Jeff Reiter a zahrál ho více než výborně.
Vichr, skladba o propastném rozdílu mezi tím, když se v něčem snažíte být nejlepší, a tím, když v tom jste nejlepší
Album Jazz ’79 uzavírá skladba Whiplash, jež také původně vznikla pro ansámbl Dona Ellise. Vyšla na Ellisově LP desce Soaring (1974, spotify link). Tenorsaxofonové sólo na verzi školního orchestru hraje Bradley Collins. Pro ty, kteří se nemůžou dopočítat, tak takt přechází ze 7/4 do 14/8.
Režiséru a scénáristovi Damienu Chazellovi bylo pouhých devětadvacet, když natočil film Whiplash (2014), v němž má Levyho skladba jednu z klíčových úloh. Hank Levy se uvedení filmu nedočkal. Opustil nás navždy o třináct let dříve.
Chazelle ve filmovém vyprávění ztvárnil psychologickou sondu o příčinách vzniku propastného rozdílu mezi tím, když se v něčem snažíte být nejlepší, a tím, když v tom jste nejlepší. Diváky zblízka konfrontuje se všudypřítomnou šikanou a ponižováním v prostředí hudební školy a za dveřmi zkušeben.
Je to hájemství výhradně mužského big bandu – ovládaném sarkasmem, sadismem, šikanou, šeptanými hrozbami, hranými výbuchy zlosti a vycepovanou instrumentální virtuozitou. Soupeří tam spolu děsivě hrozivý, a současně pro mnohé charismatický diktátor, učitel hudby Terence Fletcher (J. K. Simmons) s mladičkým, ambiciózním bubeníkem Andrewem Neimanem (Miles Teller).
Jazz bývá vnímán jako nositel svobody. Pro postavu Terence Fletchera je otroctvím a Andrew, stejně jako divák, je nucen přijmout tuto vizi jako jedinou možnou. Kapela, stejně jako výrobní podnik, basketbalový tým nebo divadelní sdružení, je pro většinu z nás společným dílem. Danien Chazelle přesto omlouvá prototyp „hvězdy“, která, aby vynikla, ignoruje nebo pohrdá svými kolegy.
jakákoliv životní výzva, když se stane utrpením (pro vás samotné i pro vaše okolí), přestává mít cenu
Bezesporu je dobré být ambiciózní, mít v životě cíle. Z celé své duše věřím, že jakákoliv životní výzva, když se stane utrpením (pro vás samotné i pro vaše okolí), přestává mít cenu. Nedokážu si proto představit, že by Hank Levy používal stejné metody při práci s mladými muzikanty, jako nám předvádí filmový perfekcionista Fletcher. Tomu k pocitu nadřazenosti stačí, aby opakovaně vyjadřoval svoji nespokojenost pouhým gestem vztyčené ruky se zaťatou pěstí a odsuzujícím slovním zhodnocením “není to podle mého rytmu”.
Přitom je bez debaty jasné, že i Hank Levy svým rozhodnutím o nahrávání LP desky Jazz ’79 technologií Direct-To-Disc, s cílem dosáhnout až nadpřirozené věrnosti záznamu, postavil své studenty před možná vůbec první, a hned nejtěžší, muzikantskou výzvu.
úctyhodný odkaz hudebního pedagoga
Levy odešel z towsonské univerzity do důchodu až v roce 1992 a zanechal po sobě úctyhodný odkaz hudebního pedagoga. Ve funkci šéfa hudebního oddělení ho nahradil Glenn Cashman, jenž hrál na albu Jazz ’79 na saxofon. „Když se zamyslíte nad vlivem tohoto jedinečného člověka a nad počtem hudebníků, jejichž životy pozitivně ovlivnil, je to opravdu ohromující,“ složil poklonu svému předchůdci Glenn.
„Hank dokázal své studenty motivovat, aby hráli duší a srdcem. Myslím, že to je na všech albech orchestrů z Towsonu patrné,“ uzavírá Cashman a ještě dodává. „Možná, že tento pocit nemůžete zažít, když si začnete muzikou vydělávat a přejdete do další fáze vašeho muzikantského života.“
Towson State College Jazz Ensemble, Hank Levy: Jazz ’79
Label: Not On Label (The Towson State College Jazz Ensemble Self-released)
Format: Vinyl, LP, Album
Country: US
Released: 1979
Genre: Jazz
Style: Big Band
Tracklist
A1/ Probe XPD (6:13)
(Written-By – Hank Levy)
A2/ I Remember You (4:32)
(Arranged By – Hank Levy, Written-By – Mercer, Schertzinger)
A3/ Chain Reaction (9:00)
(Written-By – Hank Levy)
B1/ There’ll Never Be Another You (5:26)
(Arranged By – Hank Levy, Written-By – Warren, Gordon)
B2/ The Long-awaited Return Of Mr. Sun (6:52)
(Written-By – Drew Gress)
B3/ Whiplash (4:30)
(Written-By – Hank Levy)
Credits
Conductor – Hank Levy
Engineer – Bill Mueller, John Ariosa, Roger Schultz, Walt Copeland
Bass – Drew Gress
Congas – Pat Perry
Drums – Paul Hildner
Guitar – Rusty Witt
Percussion [Auxiliary] – Dave Marsh
Piano – Sydney Lehman
Saxophone – Bradley Collins, Ellery Eskelin, Glenn Cashman, Joe Calianno, Joe Corral
Trombone – Dave Sager, Elliott Wier, Frank Rogers, Mike Lacy, Steve Nace
Trumpet – Chris Walker, Dan Dougherty, Don Miller, Jeff Reiter, Jim Satcher
Notes
Recorded at Sheffield Recordings, Ltd., in Studio A, in Phoenix. Maryland.
