Naposledy aktualizováno: 17.10.2025
Apocalypse jako hledání rovnováhy mezi duchovnem a zvukem
Je to víc než půl století, co kytarista John McLaughlin usedl do kanceláře svého manažera na newyorské 57. ulici. Za okny byl slyšet hluk z blízkého Manhattanu. Tep doby, která se měnila rychleji, než stíhali hudebníci ladit. McLaughlin, tehdy čerstvě po rozpadu první sestavy Mahavishnu Orchestra, tiše pronesl větu: „Aby mohla přijít nová éra, ta stará musí zemřít.“
Ta věta dnes zní jako epitaf i proroctví zároveň.
Skutečný orchestr Mahavishnu
V roce 1974 vyšlo album Apocalypse, které tehdy působilo jako nečekané ztišení po letech elektrického výbuchu, jež byl klíčovou součástí tvůrčího procesu skupiny Mahavishnu Orchestra. Jejich první dvě studiové desky Inner Mounting Flame (1971, spotify link) a Birds of Fire (1973, spotify link) definovaly jazrockové šílenství a koncerty připomínaly srážku čtyř živlů a pátého smyslu. McLaughlinova kytara, Goodmanovy housle, Hammerovy klávesy, Cobhamovy bicí s Lairdovou basou– všechno žhnulo a plálo. Jenže žádný oheň nehoří věčně. Když se v roce 1973 rozpadla první sestava, nezbylo po ní nic než ticho, z něhož se McLaughlin pokusil obrodit.
|
|
|
Místo útočných riffů přišel dialog
John obrátil svůj pohled dovnitř. Vyměnil sílu za rovnováhu, soutěžení za soulad. Místo útočných riffů přišel s dialogem s Londýnským symfonickým orchestrem a rozjímáním. „Vlastně jsem mohl odejít už před nějakou dobou, a byl bych šťastný. Pro mě se hlasitost kapely stala tíživou… chtěli jsme jen hrát hudbu a bavit lidi. Už několik let hraji na akustickou kytaru – Carlos Santana a já jsme nedávno odehráli tři koncerty s Turiyou (Alice Coltrane), kde jsme hráli na akustické kytary. Od té doby si jsem jistý, že dynamika se ukrývá jinde než v hluku,“ popsal svoje důvody John McLaughlin.
Tím uzavřel první kapitolu Mahavishnu Orchestra – jedné z nejintenzivnějších a nejvýbušnějších kapel jazzrockového věku. Hudba, která dřív explodovala jako sopečný proud, se v jeho očích změnila v překážku. Hlasitost, síla, soutěž, kdo na sebe strhne větší pozornost fanoušků a hudebního tisku. „Začali jsme jako tišší kapela,“ tvrdil. „Ale nakonec jsme nenaplnili vlastní cíl. Hlasitost se pro nás stala náhražkou intenzity.“ Tahle věta vystihuje zlom, který vedl ke vzniku alba Apocalypse.
Z původní pětice, která definovala jazz fusion počátku sedmdesátých let, nezbyl kámen na kameni. McLaughlin tehdy odložil elektrické výboje a začal hledat jiný druh energie — klid, dokonalost a duchovní rovnováhu. Jeho inspirací byl guru Sri Chinmoy, ale také prostá lidská touha po tichu uprostřed hluku. „Nastoupil jsem cestu,“ vysvětloval tehdy novinářům, „což není totéž jako dosáhnout nirvány.“
Konec jedné éry
Rozpad původního Mahavishnu Orchestra nebyl náhlý. Podle McLaughlina musel být naplánován — s respektem k ostatním hudebníkům, kteří se chtěli vydat vlastní cestou. Přiznával, že některé skladby ostatních členů kapely nefungovaly. Nazkoušeli například kompozice Billyho Cobhama, ale podle McLaughlina je autor nakonec sám stáhl.
Není zcela jasné, jak to vlastně bylo, protože svoje věci Cobham nakonec použil na vynikajícím prvním sólovém albu Spectrum (1973, spotify link). Vedle Cobhama a Hammera na něm hráli například kytarista Tommy Bolin a baskytarista Leland Sklar. Kompozice jako „Quadrant 4“, „Red Baron“ či „Stratus“ jsou dodnes považovány za klenoty fusion music.
Rozpory vnášely do vztahů mezi muzikanty napětí, a John sám cítil, jak se vytrácí smysl existence společného kvinteta. „Byly noci, kdy jsme spolu hráli neuvěřitelnou hudbu,“ řekl John o spolupráci s Hammerem, Goodmanem, Lairdem a Cobhammem. „Byla to má skupina,“ říkal bez obalu, „i tak jsem ale chtěl, aby každý dostal prostor. Nakonec však přestalo jít o hudbu. Zvítězila ega.“
S chladnou hlavou vše zhodnotil ještě jednou: „Byla to skvělá éra. Ale jde o to, že to trvalo jen krátké období, a aby mohla přijít nová éra, ta stará musí zemřít. Je to prostě fakt života; všichni zemřeme, ty, já i všichni ostatní, co tam venku žijí“. To „něco“ se zrodilo v roce 1974 v podobě druhé inkarnace Mahavishnu Orchestra – tentokrát nástrojově rozšířené, skutečně orchestrální a překvapivě noblesní.
Nový orchestr nebyl návratem. Byla to proměna
Nová sestava byla mladší, střídmější, duchovněji naladěná. Dvaadvacetiletý bubeník Michael „Narada“ Walden hrál s citlivostí, kterou u Billyho Cobhama McLaughlin postrádal. Za Ricka Lairda nastoupil sedmnáctiletý Ralphe Armstrong, virtuóz na kontrabas a také bezpražcovou baskytaru Fender Jazz Bass. McLaughlin sám říkal, že tentokrát chtěl mít v kapele i ženy – „aby hudba nebyla tak agresivní“.
Manželka pianisty Chicka Corey, skladatelka a klávesistka Gayle Moran nejen zpívala (na albu skladbu „Smile of the Beyond“), ale do zvuku vnesla i klidnou, harmonickou barvu kláves. „Miluji její vokál,“ svěřil se McLaughlin. „Myslím, že je to nejkrásnější nástroj a chci ho používat čím dál tím víc.“ K tomu smyčcové kvarteto, dechy, a jako houslový mág Jean-Luc Ponty — muž, jenž natočil několik alb s Frankem Zappou a dokázal propojit jazz, rock i klasiku.
Nový Mahavishnu Orchestra měl být prostorem, kde se duchovní hledání promění v hudební harmonii. Nebyl to návrat. Byla to metamorfóza. Zásadní proměnu ale přineslo až nahrávání s Londýnským symfonickým orchestrem, které posvětil sám George Martin, legendární producent Beatles.
U pultu stál dirigent Michael Tilson Thomas, na zvuk dohlížel Geoff Emerick, další jméno z éry beatlesovského Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band (spotify link). McLaughlin si spolupráci s Martinem pochvaloval: „Má skvělý sluch a je velmi vnímavý. Bylo to pro mě důležité, protože na albu pracovalo tolik lidí a on dokázal vnést do všeho řád. On a Geoff nahráli Sgt. Pepper na čtyřech stopách. Neuvěřitelné!“
Hudba jako vzkříšení
Apocalypse je možná nejméně „rockové“ album Mahavishnu Orchestra, ale právě proto působí tak otevřeně. Hudba má jednoznačně znaky McLaughlinova skladatelského rukopisu, ale tentokrát rozpuštěného do většího celku. Smyčce a dechy rozšířily prostor, improvizace se stala méně exhibicí a víc dialogem. McLaughlin a Ponty jsou hlavními sólisty, i když Moran, Walden a Armstrong přispívají vlastními pasážemi, ale o skutečné síle rozhodovala rovnováha — cosi nepopsatelného mezi notami.
V kompozicích je slyšet touha po souladu, nikoli po vítězství. Proud, který se valí vpřed a přitom nevybuchuje. Smyčce tu neztlumují energii, naopak ji vyvrhují do prostoru. Je to album, které místo ohně hledá světlo. Nahrávka o přerodu – z ega k pokoře, z virtuozity k rovnováze. McLaughlin už nehraje, aby ohromil, ale aby se dotkl něčeho, co přesahuje samotnou hudbu. Apocalypse není návratem, je vzkříšením – pokusem proměnit extázi v harmonii.
Epilog
Když McLaughlin mluvil o smrti a znovuzrození, nešlo jen o metaforu. První Mahavishnu Orchestra doslova sežehla vlastní intenzita. Druhý se zrodil z popela jako tichý, rozjímavý organismus. Obrátil se k duchovnímu klidu, aniž by ztratil vnitřní žár.
Doufám, že lidé pocítí harmonii, kterou jsme vnímali při natáčení.
— John Mahavishnu McLaughlin o nahrávání alba Apocalypse
Na albu Apocalypse harmonii opravdu slyšíte — v dlouhých, vzdušných orchestrálních frázích, v průsvitných harmoniích, v kytarovém hlasu, který se ztišil, aby mohl promluvit i v okamžicích, kdy se hudba rozplyne do ticha.
To ticho není prázdnota. Je to nový začátek.
Mahavishnu Orchestra With The London Symphony Orchestra, Michael Tilson Thomas: Apocalypse
Label: Columbia – KC 32957
Format: Vinyl, LP, Album, Stereo, Terre Haute
Country: US
Released: 1974
Genre: Jazz, Rock
Style: Fusion, Jazz-Rock, Prog Rock
Tracklist
A1 Power Of Love (4:36)
A2 Vision Is A Naked Sword (14:16)
(Piano – Michael Tilson Thomas)
A3 Smile Of The Beyond (7:56)
(Lyrics By – Mahalakshmi)
B1 Wings Of Karma (6:12)
B2 Hymn To Him (19:23)
Composed By – John McLaughlin
Orchestrated By – Michael Gibbs
Recorded At – Air Studios
Credits
Bass, Vocals, Bass Guitar – Ralphe Armstrong
Cello, Vocals – Philip Hirschi
Conductor – Michael Tilson Thomas
Drums, Percussion, Vocals – Michael Walden
Electric Violin, Electric Violin [Electric Baritone Violin] – Jean-Luc Ponty
Guitar, Vocals – Mahavishnu
Keyboards, Vocals – Gayle Moran
Leader [London Symphony Orchestra] – Hugh Beau
Viola – Marsha Westbrook
Violin, Vocals – Carol Shive
Producer – George Martin
Engineer – Geoffrey Emerick
Copyist – Roger Cawkwell
Design [Album], Illustration – Ashok Chris Poisson
Other [Equipment] – Gregory Digiovine
Photography By [Back] – Tony Russell
Photography By [Cover] – Pranavananda
Management – Nathan Weiss
Management [Road Manager] – Joseph D’Anna
