Pavlov’s Dog: Hlas, který se nedal přeslechnout

Naposledy aktualizováno: 17.10.2026

O skupině, která se nevešla do dějin

V sedmdesátých letech zapadli mezi žánry a do rockových dějin se nevešli. Přesto Pavlov’s Dog vytvořili album, které si dodnes drží kultovní status. Pampered Menial není jen kuriozita pro sběratele – je to připomínka, že některé hlasy se prosadí právě tím, že nejdou s proudem.

Vokál spíš výrazem napětí a zranitelnosti než „efektem“

Pavlov’s Dog  – sedmičlenná skupina ze St. Louis přivedla v polovině sedmdesátých let na americká pódia housle, mellotron a zpěváka, jehož hlas posluchače rozděloval. Debut Pampered Menial (1975, spotify link) vzbudil nadšení i rozpaky, jeho cestu k publiku však zkomplikovala dvě vydání u různých společností. Během dalších dvou let se původní kapela rozpadla, ale její písně dál kolovaly mezi posluchači.*

Dnes se o nich obvykle píše jako o zvláštní odbočce amerického progresivního rocku sedmdesátých let. Na jejich první LP desku však podobná přihrádka nestačí. Jsou nahrávky, které se připomínají výročními články a žebříčky nejlepších alb, a jiné se drží v osobní paměti posluchačů, často díky jedinému člověku, který je kdysi pustil někomu dalšímu. Tahle k nim patří.

David Surkamp vyrůstal ve městě spojeném s blues a rhythm’n’blues, hudebně se ale formoval především na folkových písních. Měl rád Petea Seegera, Woodyho Guthrieho a Fairport Convention; výrazně na něj zapůsobilo první album King Crimson, které si podle vlastní vzpomínky koupil kvůli obalu. S baskytaristou Rickem Stocktonem hrával ve skupině High On A Small Hill, jejíž repertoár zahrnoval také pozdější „Episode“. Z téhle zkušenosti se postupně rozvinuli Pavlov’s Dog. Jejich počátky ostatně jednotliví členové popisovali odlišně: zatímco Surkamp vycházel z High On A Small Hill, bubeník Mike Safron zdůrazňoval své dřívější plány na rockovou sestavu s výraznými smyčci.

Surkampův vysoký, pronikavý hlas se stal nejnápadnějším poznávacím znamením kapely. Sám přitom opakovaně říkal, že o svém zpívání nikdy neuvažoval jako o nějaké kuriozitě. Zajímaly ho písně, jejich melodie a slova. Na koncertech se tenhle hlas potkával s houslemi, mellotronem a hlasitými kytarami, což část publika zaskočilo ještě dřív, než poznalo Surkampovy písně. Předskakovali nejrůznějším rockovým skupinám a často hráli pro posluchače, kteří čekali něco mnohem přímočařejšího. Když se Surkampa po letech zeptal novinář Paul Lester na jejich reakce, odpověděl jediným slovem: údiv.

Julia: Píseň napsaná mezi televizními reklamami

Úvodní „Julia“ se rozbíhá od klavíru Davida Hamiltona. Surkampova akustická kytara přichází vzápětí a spolu s hlasem proměňuje jemnou baladu v jednu z nejpodivněji naléhavých písní svého období. Jeho způsob zpěvu nechává vyniknout obdiv i nejistotu, které naznačuje také úryvek textu „I couldn’t do much better than you…“.

Surkamp v rozhovoru s Casey Chambersem vyprávěl, jak seděl v ložnici velkého rodičovského domu ve St. Louis. Rodiče už tam nebydleli, zato se nastěhovalo několik spoluhráčů. V televizi měli vystoupit The Raspberries, a zatímco Surkamp čekal, během reklam napsal novou píseň. Podle své vzpomínky na to potřeboval patnáct nebo dvacet minut.

Deska se natáčela v newyorských CBS Studios s producenty Sandym Pearlmanem a Murrayem Krugmanem, známými ze spolupráce s Blue Öyster Cult. Surkamp si po mnoha letech vybavoval především klavír, na který hrál David Hamilton: podle jeho svědectví šlo o Steinway Arthura Rubinsteina, nástroj s nezvykle těžkým chodem kláves. Stejně silně na něj zapůsobilo vědomí, že nahrává ve studiu, kterým před ním prošli hudebníci, jež obdivoval. Pearlmanovi přisuzoval mimořádnou schopnost porozumět jeho hudebním představám.

---

Středověk bez kostýmu

Záliba ve starých příbězích provázela Surkampa od dětství. Trpěl astmatem a opakovanými zápaly plic, proto jej rodiče poslali do školy nedaleko Tucsonu, kde měl snáze snášet podnebí. Četl tam Sherlocka Holmese, Tarzana, pohádky bratří Grimmů i artušovské příběhy; během dlouhých období nemoci podle svých vzpomínek vlastně mnoho jiného na práci neměl. Jeho babička, někdejší zpěvačka, se zajímala o Shakespeara, alžbětinské období a staré balady. Také díky ní pro něj dávné legendy zůstaly přirozenou součástí představivosti. V názvech „Episode“ a „Of Once And Future Kings“ se odráží Surkampova četba; krátké instrumentální „Preludin“ na debut napsal houslista Sigfried Carver.

Závěrečná „Of Once And Future Kings“ nechává Surkampovu melodii rozvinout do nejdelší skladby alba. V textu se od příslibů budoucích hrdinů a shromáždění u dvora přechází k násilí a strachu ze ztráty domova. Hudba přitom rozvíjí instrumentální pasáže a zhruba v polovině mění takt. Surkamp později tuhle zvláštnost vysvětloval prostě: muzikanty bavilo hrát v různých taktech. Vedle zpěvu zaznívají housle, kytary a smyčcový rejstřík mellotronu Douga Rayburna. A když skladba dozní, nezůstane triumf. Jen pocit, že někdo tiše zavřel dveře.

Kapela, která nezapadala

Pavlov’s Dog cestovali namačkaní v malém Volkswagenu a aparaturu převáželi pronajatým nákladním vozem. Dva mellotrony, Hammondovy varhany a rozměrná bicí souprava daly zabrat technikům i samotným muzikantům. Surkamp v rozhovoru vzpomínal, že zprvu neměli ani pořádné ozvučení zpěvu. Vlastní koncertní premiéru si podle něj odbyli jako předkapela New York Dolls. Z Johnnyho Thunderse si tehdy nejvýrazněji zapamatoval otlučený žlutý Les Paul Junior; k písním Dolls si našel cestu až mnohem později.

Významnou roli v jejich cestě k nahrávací smlouvě sehrálo místní rádio KSHE, které vysílalo demo „Theme From Subway Sue“. Pak přišla nabídka od ABC Records a nahrávání debutu. Po odchodu jejich zastánce Jaye Laskera z ABC převzala kontrakt Columbia Records. Výsledkem bylo, že se deska v roce 1975 objevila na trhu krátce po sobě pod dvěma značkami, dokonce s odlišnými obaly. Surkamp později dvojímu vydání přičítal nekoordinovanou propagaci i výsledky v hitparádách. V červnu 1975 psal o debutu s nadšením Max Bell v New Musical Express. Ani taková britská recenze však americké vydavatelské zmatky nespravila.

Tvůrčí ambice a osobní spory

Na druhém albu At the Sound of the Bell (1976, spotify link) se objevili mimo jiné Bill Bruford, Andy Mackay a Elliott Randall. Původní sestava už se mezitím rozcházela v tvůrčích ambicích a osobní spory narůstaly. O jejich příčinách jednotliví členové vypovídali různě.

V roce 1977 se kapela rozešla. Kytarista Steve Scorfina měl kopii mixu třetího alba a podle Surkampa z ní nechal vyrobit stovku neautorizovaných výlisků, které se dál šířily mezi sběrateli. Oficiálně nahrávky vyšly až roku 2007 pod názvem Has Anyone Here Seen Sigfried? (spotify link).

Název připomínal houslistu Sigfrieda Carvera, který ze skupiny odešel ještě před jejím rozpadem. Surkampovi otevíral cestu k dalším knihám a hudbě; blízkými přáteli zůstali i po jeho odchodu. Když se Surkamp jednou ostatních zeptal, zda někdo Sigfrieda viděl, jen zavrtěli hlavou. Otázka nakonec dala desce jméno.

Návraty

Po rozpadu původní sestavy Surkamp dál pracoval jako hudebník: s Iainem Matthewsem působil ve skupině Hi-Fi a roku 1990 připomněl jméno Pavlov’s Dog albem Lost in America (spotify link). Přesto se o něm šířily zvěsti, že zemřel. Při evropském návratu v roce 2005 podle své vzpomínky narazil na televizní štáb, který pokládal jeho dceru za pokračovatelku údajně zesnulého otce. Surkamp přitom stál opodál a hovořil s přáteli.

Pozdější sestavy se vrátily k pravidelnému koncertování a natočily The Adventures of Echo & Boo and Assorted Small Tails (2010, spotify link), Prodigal Dreamer (2018, spotify link) i Wonderlust (2025, spotify link). Poslední z nich vydala společnost Ruf Records v době, kdy si skupina připomínala půlstoletí od debutu.

David Surkamp zemřel v říjnu 2026. Jeho písně ovšem poslouchali lidé i v době, kdy původní Pavlov’s Dog dávno nehráli. Někdo v mém okolí to tak měl. A někdy stačí právě to.