Naposledy aktualizováno: 20.2.2026
#MilesAndTrane100
V rámci celoročního seriálu #MilesAndTrane100 už od ledna 2026 zveřejňuji texty mapující nejen historické momenty spojené se stým výročím Milese Davise a Johna Coltranea, ale také to, jak jejich odkaz rezonuje v současné hudbě. Po pohledu do archivů, méně známých příběhů i paralel mezi oběma legendami přichází logický krok: zaměřit se na aktuální tvorbu, která s jejich odkazem vstupuje do dialogu. Jedním z nejvýraznějších příspěvků letošního roku je nové album Libora Šmoldase Sorry, Miles!.
Miles v roce 2026: legenda, která stále mění pravidla
Rok 2026 je pro jazz mimořádný. Sto let od narození Milese Davise a Johna Coltranea není jen připomínkou dvou ikon, ale i příležitostí sledovat, jak jejich vliv přetrvává v dnešní hudbě. Vydavatelství chystají reedice, festivaly speciální programy, muzikologové nové studie. A současní hudebníci se k odkazu obou gigantů vracejí po svém — někdy věrně, jindy radikálně.
Libor Šmoldas volí cestu, která působí přirozeně a současně. Sorry, Miles! není rekonstrukce ani manifest. Je to dialog vedený z roku 2026, tedy z doby, kdy je Davisův vliv už dávno součástí genetického kódu moderního jazzu.
Album, které se ptá, odkud některé skladby vlastně jsou
Šmoldas se při přípravě alba ponořil do méně známých příběhů skladeb, jejichž autorství je dodnes předmětem debat. „Solar“, „Donna Lee“, „Tune Up“ — kompozice, které patří k základnímu repertoáru, ale jejichž původ není vždy tak jednoznačný, jak se zdá.
Nové aranže těchto skladeb nejsou pokusem o „opravu“ historie. Spíš otevírají prostor k zamyšlení nad tím, jak se jazz vyvíjí, jak se inspirace přelévají a jak se někdy hranice mezi autorem, interpretem a kolektivní pamětí rozostřují. A právě v tom je síla alba: připomíná, že jazz je živý organismus, ne muzeální exponát.
Vedle těchto úprav přináší Šmoldas i vlastní kompozice — titulní „Sorry, Miles!“, energickou „Square Head“ nebo barevně hravou „Prima Dancers“. Všechny spojuje snaha nahlédnout na Davisův svět z jiného úhlu, bez potřeby imitace.
Součástí CD je i stručný booklet, který přibližuje příběhy kolem autorství některých skladeb. Pro posluchače, kteří mají rádi jazzové detektivky, jde o příjemný bonus.
Nový kvartet, nový zvuk
Album nahrál čerstvě vzniklý Libor Šmoldas Quartet, který působí jako sehraná kapela s dlouhou historií:
Tomáš Baroš – jeden z nejvýraznějších evropských kontrabasistů,
Mikuláš Pokorný – mladý pianista s moderním, ale neokázalým výrazem,
Jesse Simpson – americký bubeník s citlivým, pružným timingem.
Zvukově album stojí na práci Lukáše Martínka a Studia Svárov, které dodává nahrávce čistotu i přirozenou dynamiku.
Křty, které propojují světy
Deska se dočká dvou křtů a dvou výrazně odlišných kmotrů:
11. března v Praze (U Staré paní) ji pokřtí spisovatel Petr Stančík,
7. dubna v Brně (JazzFestBrno, Cabaret des Péchés) se role kmotra ujme americký kytarista Peter Bernstein.
Projekt vznikl s podporou Jaaz Acoustics, Cropful s.r.o. a OSA.
Libor Šmoldas: kytarista s mezinárodním přesahem
Libor Šmoldas patří dlouhodobě mezi nejvýraznější české jazzové kytaristy. Hrál s osobnostmi jako George Mraz, Jeff Ballard, Sam Yahel, Bobby Watson, Adam Nussbaum, James Morrison, Brian Charette, Gregory Hutchinson, Jon Faddis či Jay Anderson a koncertoval po celém světě.
Objevil se na pódiích klubů jako Ronnie Scott’s, Pizza Express, Smalls, Iridium, v několika pobočkách Blue Note i v legendárním Birdlandu. V Česku je stálicí festivalů Pražské jaro, Prague Proms, JazzFestBrno, Bohemia Jazz Fest nebo Struny podzimu. S Organic Quartetem Ondřeje Pivce získal cenu Anděl.
Sorry, Miles! je jeho dvanácté autorské album. Kromě koncertování působí jako pedagog na Konzervatoři Jaroslava Ježka a vede mezinárodní workshopy v Anglii, Německu, Řecku, Itálii a Austrálii.
Kritici o něm píší jako o „předním českém kytaristovi“ (LondonJazzNews), „stoupající hvězdě evropského jazzu“ (All About Jazz) a „jednom z nejinvenčnějších jazzových kytaristů současnosti“ (Jazzport).
Závěrem: pocta, která nezamrzá v minulosti
V kontextu roku Milesova a Traneova století působí Sorry, Miles! jako pocta, která se nesnaží být monumentem. Nesklání se před minulostí, ale vede s ní rozhovor. Připomíná, že jazz není hotová věc — je to proces, hledání, otázka.
A právě proto album do roku 2026 zapadá tak přesně. Je to hudba, která ctí tradici, ale žije v přítomnosti. Hudba, která se ptá, místo aby jen odpovídala.
Text je součástí seriálu #MilesAndTrane100, věnovanému stému výročí narození Milese Davise a Johna Coltranea. Ne jako katalog faktů, ale jako série návratů k hudbě, která se pořád ještě ptá.
/dʒæz/
