Naposledy aktualizováno: 1.8.2025
Jump blues s duší, elegancí a rytmem západního pobřeží
Odkaz Buddyho Bankse – zcela zapomenutého muzikanta – znovu ožívá na LP reedici z roku 1989. Happy Home Blues 1945-1949 vrací posluchače do éry jumpbluesových večírků v poválečném L.A., kde se swing potkával s prvotním rhythm’n’blues a klubové pódium pulzovalo rytmem boogie.
Groove po kalifornsku
Album Buddy Banks Sextet: Happy Home Blues 1945-1949 (1989, Official Records) není jen další archivní reedicí. Je to rytmická pohlednice z doby, kdy se v losangeleských klubech rodilo rané rhythm’n’blues, swing se třásl v bocích a každá kapela pěstovala vlastní svěží rytmus.
Je jako otevřený dopis ztracenému světu. Světu, kde jazz nebyl jen intelektuální laboratoř, ale také taneční parket, sál plný děcek, co křičí na saxofonisty, aby přidali, snížený klubový strop, cigaretový kouř hustý a groove hluboký. Buddy Banks a jeho sextet byli jedni z těch, kdo takový šmrnc opravdu měli.
Ulysses „Buddy“ Banks (3. 10. 1909 – 7. 9. 1991), tenorsaxofonista z Texasu, se usadil v Kalifornii už na počátku 30. let a rychle se stal součástí tamní swingové scény. Poprvé se výrazněji prosadil v letech 1933–1934 jako člen kapely Charlieho Echolse, kde hráli i budoucí lídři jumpbluesových bandů jako Alton Redd, Buddy Harper, Red Mack nebo Jack McVea. Echolsovo uskupení bohužel postihla série nešťastných událostí a v roce 1937 se vedení ujal trumpetista Claude „Benno“ Kennedy – Banks setrval.
Postupně až na jumpbluesový vrchol
Kennedyho kapela získala v letech 1937–1938 angažmá v podniku Wave Cate v Long Beach, později se přesunula do losangeleského Club Paradise. Ještě před odchodem z Long Beach ale Claude Kennedy zkolaboval během vystoupení a krátce nato zemřel na zánět slepého střeva. Vedení převzal altsaxofonista Emerson Scott, ale brzy byl přizván energický zpěvák, bubeník a showman Cee Pee Johnson, aby dal kapele novou tvář.
Muzikantská soupiska se postupně měnila, Banks ale zůstal Johnsonovi věrný. Na začátku čtyřicátých let se dočkal satisfakce. Kapela zažívala vrcholné období s hvězdami jako Joe Liggins, Teddy Buckner, Teddy Shirley, Karl George nebo Rabon Tarrant. Nahrávali pro vysílání APTS Jubilee i pro značku Black & White.
V roce 1945 – po odchodu z orchestru Cee Pee Johnsona – si Banks konečně založil vlastní kapelu. A udělal to po svém. Byl to výtečný muzikant a nebál se jít proti proudu – pozoun místo trumpety dal jeho sextetu nečekanou barvu i osobitost. Tahle kombinace s tenorem vytvořila hladký, kulatý zvuk, který se lišil od většiny tehdejších jump bandů.
Buddy Banks: muzikant proti proudu
Původní sestavu skupiny tvořil s Allenem Durhamem na trombon, Eddiem Bealem na klavír, Erniem Shepherdem na basu, Monkem McFayem na bicí a nedoceněným kytaristou ze západního pobřeží Williamem „Frosty“ Pylesem. Právě posledně jmenovaný skupině dodával většinu jejích nejlepších skladeb.
Trvalejší sestava vznikla po sestavení Banksova druhého sexteta. Skládal se z pozounisty Wallace „Wiley“ Huffa, klavíristy Earla Knighta a basisty Williama „Basie“ Daye, spolu s Pylesem a McFayem, kteří zůstali. Přičemž na posledních dvou nahrávacích frekvencích nahradil Knighta Fletcher Smith.
Obě verze Buddyho sextetu byl malý, ale výkonný stroj na swing, boogie i rhythm’n’blues. Pylesova kytara dodávala skladbám šťávu, rytmika držela drajv jako z partesu. Společně natočili během druhé poloviny 40. let řadu singlů pro labely Sterling, Excelsior, Modern, King či Specialty. Každá nahrávka měla vlastní tvář a kapela hrála s chutí i stylem.
Vedle instrumentálních skladeb vynikají i vokální nahrávky – zpívaly s nimi mimo jiné Marion “The Blues Woman” Abernathy, Buxie Crawford, Fatty Hunter nebo Baby Davis. Všechny by rozzářily každý klub. Ať už šlo o blues, houpavý jump nebo téměř bebopové výboje, kapela vždy nabídla dokonalou souhru a přirozený odpich.
Zpěvačky, swing i téměř bebop
Deska Happy Home Blues nabízí šestnáct nahrávek z let 1945 až 1953. A i když často kolovaly jen mezi sběrateli nebo se objevily na různých kompilacích, tady zní poprvé uceleně a s patřičnou péčí. Nechybí svižné kousky jako „I Need It Bad (Groove Juice)“, kterou později převzal Jack McVea, nebo „Maybe Some Rainy Day“, již si bez okolků “vypůjčil” Pee Wee Crayton. A třeba „Fluffy’s Debut“? Ta vás překvapí téměř bebopovým feelingem. Aranžérsky i rytmicky vyniká i „Hi-Jinks Blues“ s nádherným, skoro ducalovským úvodem, který se rozlije do sytého losangeleského blues.
Pak je tu melancholický – a trochu záhadný – cover „Roses of Picardy“ od Wooda Weatherlyho. Ukazuje kapelu v decentnějším světle. Možná ale v něm doprovází Marion „The Blues Woman“ Abernathy big band Karla George, a ne Buddy Banks Sextet. Závěr alba obstarává „The Nite Is Fading Too Soon“ – exoticky laděná skladba v Ellingtonově duchu, která překvapivě odkazuje i na Dizzyho „A Night in Tunisia“. Právě tahle stylová různorodost – od pouličního groove po art deco eleganci – dělá z výběrové desky Happy Home Blues pozoruhodný portrét jedné zapomenuté éry.
Styl, který neztrácí dech
Na začátku 50. let se Banksův sextet rozpadl. A i když Buddy ještě jednou nahrával jako studiový hráč v roce 1953, brzy se z hudebního světa vytratil. Až na turné po Evropě s klavíristkou Mary Lou Williams. Zní to skoro jako sen – jazzová legenda v plné síle, klubové šero, noční Paříž. A někde v tom všem náš Buddy Banks. Byl to opravdu on, kdo tehdy držel kontrabas ve Williamsové triu? Je to jeho jméno, co slyšíme z těch pařížských nahrávek z poloviny padesátých let na EP desce Jazz Tempos labelu Le Club Français du Disque?
Existují dokonce dohady, že v roce 1967 hrál na flétnu na jedné jazzové nahrávce trombonisty Kaie Windinga pro Verve – ale jestli to byl opravdu on, zůstává záhadou. Jisté je jedno: nahrávky na Happy Home Blues jsou nečekaně silné svědectví o muzikantské vizi, souhře a chuti dělat věci jinak. Banksův saxofon zní s plností, která připomene jiného významného losangelského muzikanta Maxwella Davise. Buddyho kapela má styl a švih a celá deska je výjimečně konzistentní.
Kompilace tak zůstává nejen vzpomínkou na ztracenou éru, ale i skrytým klenotem jazzové historie. Pokud vás zajímá, jak zněla hudba mezi bopem a rhythm’n’blues, bez akademičnosti, zato s pulsem ulice, tahle sbírka je ideální vstupenkou. Buddy Banks možná nebyl slavný, ale rozhodně hrál jako muzikant, který to má v sobě. A s ním i celý jeho sextet. Tenhle zapomenutý poklad si určitě zaslouží místo ve vaší sbírce.
Buddy Banks Sextet: Happy Home Blues 1945-1949
Label: Official – 6050
Format: Vinyl, LP, Compilation
Country: Denmark
Released: 1989
Genre: Blues
Style: Rhythm & Blues
Tracklist
A1 I Need It Bad (Groove Juice) (2:36)
A2 Bank’s Boogie (2:49)
(Vocals – Fluffy Hunter)
A3 Voo-It! Voo-It! (2:41)
(Vocals – Marion Abernathy)
A4 Cryin‘ Blues (3:09)
(Vocals – Marion Abernathy)
A5 Fluffy’s Debut (2:29)
(Vocals – Fluffy Hunter)
A6 Bank’s Boogie (2:41)
A7 Hi-Jinks Blues (2:42)
(Vocals – Fluffy Hunter)
A8 Name It And Claim It (2:24)
B1 Goin‘ For The Okiey-Doke (2:43)
(Vocals – Marion Abernathy)
B2 Roses Of Picardy (2:48)
(Vocals – Marion Abernathy)
B3 East Side Boogie (2:32)
B4 „686“ Blues (3:09)
B5 Maybe Some Rainy Day (2:54)
(Vocals – Bixie Crawford)
B6 Be Fair With Me (2:44)
(Vocals – Bixie Crawford)
B7 Happy Home Blues (2:25)
(Vocals – Baby Davis)
B8 The Nite Is Fading Too Soon (2:47)
(Vocals – Baby Davis)
