Naposledy aktualizováno: 26.7.2025
Superfly funk, pouliční spravedlnost, rebelie na plátně…
Když Hollywood nevěděl, co s černošským publikem, přišla filmová revoluce z ghetta. Blaxploitation zrodil nové hrdiny – sebevědomé, drsné a černé.
Ghetto přebírá režii
Blaxploitation – tedy filmy zaměřené na černošské publikum, které se začaly objevovat začátkem 70. let – znamenaly zásadní zlom v americké kinematografii. Termín blaxploitation vznikl spojením slov black a exploitation – černošský a vykořisťovatelský. Zpočátku byl myšlen pejorativně, ale záhy se stal synonymem pro vlnu filmů, které konečně nabídly černošskému publiku hrdiny, s nimiž se mohlo ztotožnit.
Snímky reflektovaly realitu života v amerických městských ghettech. Vznikly v době po vrcholu hnutí za občanská práva a reagovaly na frustraci černošských komunit z pokračující diskriminace, chudoby i policejního násilí.
Místo uhlazených rolí, jaké v 60. letech ztělesňoval třeba Sidney Poitier, najednou přišli hrdinové, kteří byli drsní, sebevědomí a často se pohybovali na hraně zákona. Pasáci, zloději, soukromá očka nebo mstitelé z ghetta – postavy, které si braly zpět kontrolu nad vlastním příběhem. V očích mnoha černých diváků šlo o první filmy, které skutečně ukazovaly jejich svět a zkušenosti.
Fantazie z ulice
Jak to shrnul režisér Melvin Van Peebles, jehož Sweet Sweetback’s Baadasssss Song celý žánr odstartoval: „Černé publikum konečně uvidělo na plátně svoje vlastní fantazie – o tom, jak se vymanit z bahna a nakopat pár zadků.“ Nízkorozpočtový snímek vznikl zcela mimo hollywoodský systém a jeho provokativní forma a inovativní styl – rychle sestříhané scény, výrazný hudební soundtrack a autentické dialogy – nastavil nový standard, který Hollywood nemohl ignorovat.
O pár měsíců později následoval Shaft režiséra Gordona Parkse jr.. Stylový detektiv v koženém kabátu, jehož ztvárnil Richard Roundtree, se stal popkulturní ikonou. Nezávislý, sexy a nebezpečný – nový typ černého hrdiny byl na světě. Byl to obraz síly a nezávislosti, který předtím na plátně chyběl.
„You better not miss, ‚cause I’m gonna kill you, sucker!“
– Super Fly (1972)
Mezi stereotypem a osvobozením
Blaxpolation filmy představovaly radikální gesto: černí hrdinové aktivně odmítali bělošský systém. V době vzestupu hnutí jako byly Black Power, Black Arts nebo Black Panther Party mnozí jejich příběhy vnímali jako politické – i když někdy šlo spíš o popkulturní výbuch než o vědomý manifest.
Blaxploitation se rychle stal výdělečným trendem. Filmy jako Super Fly, Coffy, Foxy Brown nebo Dolemite lákaly publikum do kin, soundtracky od Isaaca Hayese či Curtise Mayfielda ovládaly žebříčky.
Osciloval mezi osvobozující vizí a komerčním kýčem. Ale jedno se mu nedá upřít: ukázal, že černošské publikum má sílu změnit Hollywood – a že se černošská identita dá na plátně zobrazit jinak než podle bělošských představ.
revoluce hnědých bradavek
Jednou z nejvlivnějších postav blaxploitation éry se stala herečka Pam Grier. Než přišel listopad 1989, znali jsme Pam v socialistickém Československu jen jako zfetovanou vraždící prostitutku z filmu Pevnost Apačů v Bronxu (1981), kde se krutě vypořádává se svými zákazníky i s posádkou policejního auta — a uniká Paulu Newmanovi. Postava, kterou tu ztvárnila (pravděpodobně jménem Charlie), byla všechno, jen ne hrdinka.
Jenže na druhé straně oceánu byla Grier už dávno ikonou blaxploitation žánru: sebevědomou a nekompromisní ženskou postavou, která převrátila stereotypy naruby. Jako Coffy, zdravotní sestra a noční mstitelka s brokovnicí, nebo neúprosná Foxy Brown přepsala mapu ženských rolí v americkém filmu. Krása, zbraň a rozhodnost v jednom balení.
„Říkám tomu revoluce hnědých bradavek,“ komentovala Grier později s nadhledem a ironií svou ochotu odhalovat se na plátně. „Svlékla jsem se, abych diváky přiměla přijmout ženy jiné barvy pleti v rolích, kde mají moc, bojují a střílejí.“ Nebyla obětí, ale aktérkou. Stala se symbolem síly v době, kdy se černošské ženy objevovaly v hollywoodských filmech buď jako služky, nebo vůbec. V blaxploitation filmech získaly prostor mluvit, jednat — a mířit.
„You just shot six people! – „I had six bullets.“
– Foxy Brown (1974)
Dědictví, které žije dál
Vliv těchto filmů je patrný dodnes – nejen ve snímcích jako Jackie Brown nebo Black Dynamite, ale především v hudbě. Funkové soundtracky, image postav, jazyk i styl – to všechno se přeneslo do hip hopu a ovlivnilo celé generace. Od raných básnických počinů The Last Poets až po Public Enemy a Snoop Dogga, který často čerpá z ikonografie a zvuků blaxploitation.
V postavách jako Rudy Ray Moore alias Dolemite, Coffy v podání Pam Grier nebo Ron O’Neal coby „Youngblood“ Priest v Super Fly, je dodnes něco magnetického. Nejsou dokonalí, ale jsou sví. Staly se legendami městské popkultury.
Blaxploitation se nevyhnul chybám. Přesto dokázal něco zásadního: nabídl nový obraz černošství, který tvůrci necenzurovali, neuhlazovali ani nepřizpůsobovali bělošskému publiku. A to samo o sobě představovalo radikální čin.
Doporučené filmy
Sweet Sweetback’s Baadasssss Song (1971, r. Melvin Van Peebles)
„Pro černý lid, od černého lidu.“ Začátek všeho.
Shaft (1971, r. Gordon Parks)
Ikona stylu i sebevědomí – John Shaft přichází.
Super Fly (1972, r. Gordon Parks Jr.)
Dealer, co chce z ghetta pryč – s nejfunkovějším soundtrackem všech dob.
Coffy (1973, r. Jack Hill, v hlavní roli: Pam Grier)
Zdravotní sestra Coffy se mění v mstitelku – a ženský hněv je konečně slyšet.
Black Dynamite (2009, r. Scott Sanders)
Současná pocta stylu 70. let – plná nadsázky i lásky.
Spotify playlist Superfly Funk & Blaxploitation Grooves
Funk, soul a revoluce na plátně. Soundtracky, které zněly z ghett 70. let – Curtis Mayfield, Isaac Hayes, Pam Grier i Dolemite. Drsný beat, černá hrdost a filmový styl, co ovlivnil hip hop i módu. Blaxploitation zní pořád stejně ostře.
