Naposledy aktualizováno: 29.12.2019
Šestá studiová LP deska mapuje přerod kapely od glamové avantgardy k uhlazenému popu
#RoxyFerryFiles
Po čtyřleté pauze, kdy se zdálo, že Roxy Music zůstali už jen krásnou vzpomínkou sedmdesátých let, se Bryan Ferry a spol. v roce 1979 vrátili s deskou Manifesto. Očekávání byla velká – a zároveň ošidná. Byla to nová kapitola, nebo jen ozvěna minulosti?
Čtyři roky ticha, které nebyly tichem
Když Roxy Music po americkém turné k albu Siren (spotify link) v roce 1976 zmizeli ze scény, nešlo o žádné dramatické prohlášení ani oficiální rozpad. „Po posledním americkém turné jsme se vrátili do Anglie a namixovali živé album Viva! Prostě jsme se rozešli, aniž bychom cokoli vysvětlovali,“ vzpomínal kytarista Phil Manzanera. Kapela nikdy nefungovala jako pevná jednotka – spíš jako volná tvůrčí platforma, kde se členové mohli svobodně pohybovat mezi projekty.
A že jich nebylo málo. Andy Mackay se pustil do hudby k populárnímu televiznímu seriálu Rock Follies a nahrál své druhé sólové album Resolving Contradictions, s odkazy na čínskou Kulturní revoluci, ale méně přesvědčivou hudební náplní. Phil Manzanera spojil síly s Billem MacCormickem v projektu 801, natočili jejich jediné studiové Listen Now (spotify link) a následně Phil připravil sólové, rytmicky pestré a jazzem jemně nasáklé K-Scope (spotify link). Brian Eno se mezitím stal vyhledávaným producentem a průkopníkem ambientu, Eddie Jobson hrál s Frankem Zappou a spoluzaložil supergroup UK.
A co mezitím dělal Bryan Ferry? Na sólové dráze dál šlechtil svou image aristokratického romantika. Po elegantní, ale vřele přijaté In Your Mind (spotify link) přišla v roce 1978 The Bride Stripped Bare (spotify link), deska vzniklá po rozchodu s Jerry Hall. Písně na ni charakterizuje jeho odvázaný zpěv, někdy lehce afektovaný, ale zcela upřímný: „Lidé si mysleli, že zpívám afektovaně, ale nebylo to úmyslné. Dělal jsme přesně to, co jsme v té době mohl zvládnout.“
Kdo tedy chyběl, kdo byl zpět a jak zněli?
Ferryho motivace k návratu Roxy Music byla jednoduchá: „Přišlo mi, že je to dobrá příležitost znovu si zahrát s lidmi, se kterými jsem měl vždycky zvláštní chemii,“ řekl v jednom z dobových rozhovorů. Název nové desky – Manifesto – měl naznačovat ambici, ale i vědomí, že kapela stojí na prahu nové éry.
Původní sestava už ale nebyla kompletní. Eno ani neuvažoval o návratu. Eddie Jobson se k obnoveným Roxy nepřipojil kvůli lukrativnímu angažmá u UK, přestože kolovaly pověsti o blížícím se rozpadu kapely. A tak se k Ferrymu, Manzanerovi a Mackayovi přidali studioví i koncertní hráči, včetně basistů Garyho Tibbse (bývalý člen punkových Vibrators, s nimiž nahrál jedno album) a velezkušeného Alana Spennera.
Návrat ve znamení „manifestu“
Kdo čekal návrat k barokní opulentnosti Stranded (spotify link) nebo neony rozzářenému glam rocku Siren, mohl být překvapen. Zvuk na Manifesto je rozpoznatelný, přesto postrádá odvážné nápady, které fanoušci milovali. Naopak tu zní basové experimenty Tibbse a Spennera. Pracují s ohýbáním tónů ve stylu Jaco Pastoriuse. Jsou smíchány záměrně hlasitě a posunuty do popředí. Což je zcela odlišné od rockově stabilního tónu předchozích baskytaristů.
Co se týče ostatních, je tu málo Manzanerovy horrorové kytary, téměř žádné divoké saxofonové tóny Andyho Mackaye a chybí obvyklé úžasné důrazné bubnování Paula Thompsona. Ferry zní zdrženlivě, texty jsou spíše civilně obyčejné. Přesto první strana alba nabízí drobná překvapení a prostor pro opakovaný poslech. Od hypnotické atmosféry až po náznaky tanečního rytmu, který později Roxy dovedli k dokonalosti.
Singly „Dance Away“ a „Angel Eyes“ naznačují nový směr, směřující k sofistikovanému popu a elegantnímu disku, aniž by ztratily typickou ferryovskou melancholii. „Cílem bylo dosáhnout zvuku, který máme jako Roxy. Učíme se znovu spolupracovat a začleňujeme to nejlepší ze všech našich zkušeností,“ shrnul Manzanera. Melodická radost a provokativnost skladeb jako „Do the Strand“ nebo „Both Ends Burning“ tu bohužel zcela chybí. Logicky to vyvolává otázku, zda vůbec zůstalo něco posvátného z odkazu bohaté tvůrčí etapy Roxy Music?
Realismus po glamovém snu
„Bylo jasné, že dělat další album v duchu For Your Pleasure by bylo směšné,“ přiznával Ferry a dodal. „Časy se změnily, i my jsme se změnili.“ A Manzanera přidal vlastní pohled: „Nemyslím si, že Devo, Talking Heads nebo The Cars znějí jako Roxy. Škoda, že se kapely nevracejí trochu víc ke svým kořenům a nehledají to pravé. Pravá podstata Roxy Music pro mě vždycky byla v tom, že jsme spojovali Tamla-Motown s Johnem Cagem a Stockhausenem, a zároveň Beatles a Stones. Bylo to o kontrastech.“
Jenže právě ty kontrasty na Manifesto ustoupily do pozadí. Možná proto album působí vyrovnaně, ale méně riskantně. V kontextu konce 70. let – kdy punk už odezněl a nová vlna přebírala otěže – to ale dávalo smysl. Roxy Music se přestali měřit s konkurencí a začali hledat vlastní, modernější tvar.
Manifesto dnes
S odstupem let Manifesto nepůsobí jako převratné prohlášení, spíš jako most. Je to deska návratu, přeskupení sil a tichého přizpůsobení se nové době. Možná nevyvolává stejný šok jako rané nahrávky Roxy Music, ale otevírá dveře k pozdějším albům Flesh + Blood (spotify link) a Avalon (spotify link), kde tah na sofistikovaný pop dostal plnou podobu.
A pro fanoušky má ještě jednu hodnotu – slyší na ní, jak Ferry, Manzanera a Mackay po čtyřleté pauze znovu ladí společný jazyk. Jazyk, který už není manifestem revoluce, ale manifestem zralosti.
P.S.
Bubeník Paul Thompson se se stylovými a zvukovými změnami nedokázal ztotožnit a po vydání Manifesto Roxy Music opustil. Vrátil se až na reunionovém turné 2001.
#RoxyFerryFiles → esejistická série o světě Roxy Music a Bryana Ferryho: art pop, styl, dekadence, inteligentní pop a kulturní kontexty.
Roxy Music: Manifesto
Label: Polydor – 2310 651, EG – 2310 651
Format: Vinyl, LP, Album
Country: UK
Released: 1979
Genre: Rock
Style: Pop Rock, Art Rock
Tracklist
East Side
A1 Manifesto (5:29)
A2 Trash (2:14)
A3 Angel Eyes (3:32)
A4 Still Falls The Rain (4:13)
A5 Stronger Through The Years (6:16)
West Side
B1 Ain’t That So (5:39)
B2 My Little Girl (3:17)
B3 Dance Away (4:20)
B4 Cry, Cry, Cry (2:55)
B5 Spin Me Round (5:15)
Written by:
Bryan Ferry (A5, B1, B3-B5)
Phil Manzanera, Bryan Ferry (A1, A2, A4, B2)
Andy Mackay, Bryan Ferry (A3)
Producer – Roxy Music
Recorded At – Ridge Farm Studios, Basing Street Studios
Credits
Roxy Music
Drums – Paul Thompson
Guitar – Phil Manzanera
Oboe, Saxophone – Andy Mackay
Vocals, Keyboards, Harmonica – Bryan Ferry
Additional personnel
Backing vocals – Melissa Manchester, Luther Vandross
Bass – Alan Spenner, Gary Tibbs
Drums – Steve Ferrone, Rick Marotta
Keyboards – Paul Carrack
Piano – Richard Tee
Engineer – Jimmy Douglass, Phill Brown, Randy Mason, Rhett Davies
Cover – Antony Price, Bryan Ferry, Cream, Neil Kirk, Sally Feldman
