Naposledy aktualizováno: 8.7.2019
Americký tenorsaxofonista, skladatel a producent Kamasi Washington je v současnosti jednou z celosvětově nejpečlivěji sledovaných jazzových hvězd.
Zachránce současného jazzu?
Některá média přisuzují Kamasi Washingtonovi roli Vykupitele a zachránce současného jazzu. Potvrdil šikovný instrumentalista očekávání natěšených českých fanoušků i při své v pořadí druhé pražské koncertní misi, jež se uskutečnila 7. července 2019 v žižkovském Paláci Akropolis?
Na úvod je férové přiznat, že jsem při poslechu Kamasiho dosavadních sólových alb na rozpacích. Již od vlastním nákladem vydaných počinů Live At 5th Street Dick’s (2005), The Proclamation (2007) a Light Of The World (2008) předkládá posluchačům kvantum rozsáhlých kompozic. V nich se dost často opakují stejné motivy a postupy.
Recept zafungoval především na průlomovém trojalbu The Epic (2015, Brainfeeder Records). Méně přesvědčivě již ale na navazujícím pětidílném vinylovém kompletu Heaven And Earth (2018, Young Turks Records).
Bohaté orchestrální aranže místy upomínají na vrcholný soulový monument What’s Going On (1971, Tamla Records) nezapomenutelného Marvina Gaye. Pár styčných bodů lze dohledat i s více jak čtyři dekády starými pokusy Johna McLaughlina s jeho překopanou sestavou Mahavishnu Orchestra na albech Apocalypse (1974, Columbia Records), Visions Of The Emerald Beyond (1975, Columbia Records) a v náznacích na Inner Worlds (1976, Columbia Records).
cesta k nepůvodnosti a také „vykrádání sama sebe“
Na rozdíl od britského jazzového veterána, kterého rychle opustila chuť na další spolupráci se symfonickým orchestrem nebo smyčcovým kvartetem; a s legendární formací Shakti se vydal k akustické hudbě vycházející z indické duchovní muziky, Kamasiho nadšení pro využití smyčců a pěveckých sborů zatím neopouští. Bohužel tím riskuje cestu k nepůvodnosti a také „vykrádání sama sebe.“
O zjednodušení přístupu k hraní v souvislosti s mladými losangelskými muzikanty, jež se hlásí ke společným tvůrčím myšlenkám vyjádřené hnutím West Coast Get Down, mluví i saxofonista Branford Marsalis: „Býval jsem okouzlený tím, kolik svobody skýtá improvizace, hrál jsem nekonečně dlouhá sóla. Sting mi ale řekl: ‘Houby, máš na to čtyřicet pět vteřin. Naučil mě myslet na melodii, vydestilovat to klíčové’.“
Renomovaný jazzový mistr se také poměrně kriticky vyjadřuje rovněž k další současné jazzové modle – basistovi Thundercatovi. „Na opravdové jazzmeny nemají dost vyvinuté výrazivo. Ne každá instrumentální skladba je automaticky jazzová. Nic proti jejich hudbě nemám, docela se mi líbí. Ale Kamasi ani Thundercat prostě nejsou jazzoví muzikanti,“ obhajuje svůj názor Marsalis.
Jak to vlastně celé funguje?
To vše byly důvody, proč jsem se značnými obavami, ale také s jistou zvědavostí, jak bude Washington hrát a znít „naživo,“ vyrazil na jeho letošní pražský koncert. Vystoupení bylo znovu součástí festivalu Respect, jež produkčně zajišťuje agentura Rachot Production. Tentokrát si pro místo konání nevybrali Divadlo Archa, ale intimnější scénu Paláce Akropolis.
Bez zbytečných okolků musím uznat, že se Kamasi, a s ním i další členové West Coast Get Down, jež s ním vystupují, v mých očích částečně rehabilitoval. Střídmé a přehlednější aranže skladbám a souhře svědčí.
Vystoupení díky tomu rychle nabralo spád. Publikum vděčně reagovalo prakticky již od úvodního sóla. Slušného ohlasu se dostalo také pozounistovi Ryanu Porterovi v otvírací Change Of The Guard.
Na jejím konci se ke kapele po zbytek večera připojil Kamasiho otec Rickey Washington. Někdejší funkový zpěvák, altsaxofonista, flétnista a člen kapely Raw Soul Express, předvedl svoje sólové dovednosti hned v následující kompozici Connections.
Kontrabas zněl, jako by na něj hrálo pět splašených Keiji Hainů
V ní zazářil i basista Miles Mosley. Zcela naplnil Washingtonovo prohlášení, „že jsme ještě nikdy neviděli někoho hrát na kontrabas tak, jak to umí Miles.“ Publikum ho po zásluze bouřlivě odměnilo za naprosto strhující výkon.
Při hře střídavě hraje prsty nebo používá smyčec. Basa zní díky wah-wah pedálu, jako by na ni v jeden okamžik hrálo třebas pět splašených japonských avantgardních kytaristů Keiji Hainů. V podobném duchu se prezentoval i v předposlední skladbě večera Song For The Fallen.
Dalším, kdo se představil coby velice zdatný instrumentalista, byl klávesista a zpěvák Brandon Coleman. Po rytmicky důrazném hip-hopovém intru ve skladbě Giant Feelings, vyňaté z jeho sólového titulu Resistance (2018, Brainfeeder Records), přešel k velkolepé syntezátorové exhibici, během níž několik minut předváděl zvukové možnosti všech nástrojů, které tvořily jeho klávesovou hradbu.
Kamasi si schoval nejvýraznější saxofonové sólo do hymnické Truth, jež vyšla na EP desce Harmony Of Difference (2017, Young Turks Records). Alespoň částečně potvrdil pověst, která ho předchází coby energií sršícího dynamického hráče, byť v mých očích rozhodně není a nikdy nebude novým Tranem. Skladbu uvedl krátkým proslovem, v němž upozornil na přirozené rozdíly mezi lidmi a zdůraznil význam hledání harmonického soužití napříč rasami a národy.
Prostor k několikaminutovému dialogu dostali i oba bubeníci Tony Austin a Ronald Bruner Jr. (mimochodem bratr Marsalisem kritizovaného basisty Thundercata), jejichž bicí soupravy stály na samostatných zvýšených pódiích. Jednotlivá sóla měla spád a ve chvílích, kdy si hráči „předávali slovo“, mi upomenuli rytmicky dokonalou souhru legendárních funkových mistrů Clydea Stubblefielda a Jab’o Starkse.
výzvy k sociální rovnosti a spravedlnosti
Vydařené vystoupení vyvrcholilo charismatickým projevem zpěvačky Patrice Quinn v písní Fists Of Fury. Z pódia zněly její opakované výzvy k sociální rovnosti a spravedlnosti, ale i skrytá hrozba, že by vstřícnost a ochota ke vzájemné toleranci a pomoci mohly rychle přerůst v násilí a oplácení dávných křivd.
V té chvíli se začaly v publiku instinktivně zvedat zaťaté pěsti. Kamasi Washington se svými spoluhráči evidentně ťal do živého i v Praze. Právě v tom je jeho síla.
Zřejmě tuší, že je to správná cesta. Více se o tom rozpovídal i ve video rozhovoru What Is In My Bag zveřejněném na jeho webových stránkách: „Hodně času teď trávím na turné… a to je zcela něco jiného, než být zavřený jen ve studiu. Musíte se připravit na to, že budete s lidmi komunikovat na úplně jiné úrovni. Dojde vám, že všichni bojujeme za to samé, jsme na stejné straně barikády. Navzdory všem těm hranicím, jazykové bariéře a různým kulturám. Spojuje nás, jak prožíváme naše životy. Tohle hledisko, to, jak vnímám vzájemné provázání celého světa, má vliv na moji hudbu. S tímhle vědomím vše, co cítím a zažívám, promítám do svého hudebního vyjadřování a díky tomuto pohledu na věc jsem schopen se posunout mnohem dál, než jsem kdy doufal.“
Truth (Live at Brixton Academy)
– https://youtu.be/Bs211dxKjBE
Fists of Fury (Jam Cruise 17, January 16, 2019)
– https://youtu.be/VL7quFwp8eM
Kamasi Washington | |
Místo: Palác Akropolis, Praha 3, Kubelíkova | |
Datum a čas: Neděle 07. 07. 2019 20:00 (door 19:00) | |
Vstupenky: 850 Kč |