Naposledy aktualizováno: 27.4.2018
Jonathan Richman, několik promarněných šancí a album, které vyšlo teprve poté, co původní kapela přestala existovat.
The Modern Lovers měli nabídky velkých labelů, Johna Calea i písně, které o pár let později začaly žít vlastním životem. Když ale konečně dostali možnost natočit album, Jonathan Richman už chtěl hrát jinak. Jejich nejslavnější deska proto vyšla až po rozpadu kapely – ze starých pásků s demo nahrávkami.
Nejdřív konec, potom album
Album The Modern Lovers vyšlo v roce 1976. Kapela, kterou zachycuje, už tehdy více než dva roky neexistovala. Nahrávky vznikaly při několika studiových frekvencích, během nichž si kapelu zkoušela různá vydavatelství a ona zase je. Jonathan Richman ještě po desetiletích odmítal představu, že by tehdy Modern Lovers pracovali cíleně na prvním albu.
Připouštěl jediné – pořízení demo snímků, z nichž některé samotná kapela nepovažovala za dost dobré k vydání. Začít je proto potřeba o několik let dřív na bostonských předměstích. Cesta vede přes studia, nabídky velkých firem a chvíli, kdy skupina konečně dostala možnost nahrát album. Tou dobou už však Richman mířil jinam.
Nejdřív Velvet Underground
Richman později potvrzoval, že se do New Yorku přestěhoval kvůli Velvet Underground a Andy Warholovi. Velvet Underground spolu se Stooges ho také přiměli začít hrát. Po návratu do Massachusetts v roce 1970 už ale nechtěl zůstat fanouškem pod pódiem.
Jeho vlastní písně brzy dostaly jinou krajinu než newyorský underground: silnice, obchodní centra, restaurace, nemocnice, rádio v autě, Massachusetts a předměstí. Ernie Brooks později připomínal, že už název Modern Lovers souvisel s Richmanovou představou současných milostných písní zasazených mezi nákupní centra a dálniční okruhy.
John Felice bydlel vedle Richmanových v Naticku a ještě jako patnáctiletý ho přemlouval, aby místo sólového hraní založil kapelu. K první sestavě se přidali baskytarista Rolfe Anderson a bubeník David Robinson. Robinson poprvé viděl Richmana na nedělních koncertech na Cambridge Common. Richman tehdy nosil nápadnou bílou bundu Harley-Davidson. O pár týdnů později přišel do obchodu s deskami, kde Robinson pracoval, s malým letáčkem s inzerátem na založení nové kapely – a rovnou mu nabídl místo bubeníka.
Během roku 1971 Anderson předal baskytarový post Erniemu Brooksovi a přidal se Jerry Harrison. Ten Richmana znal už ze studentského filmu na Harvardu. Při jízdě po Route 9 Richman komentoval staré firemní značky: některé miloval, jiné nesnášel. Esso ano, Exxon ne; starý Howard Johnson ano, zkrácené HoJo ne. Harrison pak do filmu použil jeho hudbu a Brooksovi, jeho spolubydlícímu, se Richmanovy písně postupně dostaly pod kůži. Nakonec vstoupili do Modern Lovers oba.
Kapela, která už nebyla jen Richmanova
Jonathan Richman obvykle přinesl píseň v základním tvaru. Ve zkušebně se z ní ale stávala práce celé čtveřice: ostatní zasahovali do formy, společně řešili její průběh a o některé nápady se také přeli. Brooks vzpomínal, že zpočátku dokonce počítali se společným dělením autorských příjmů. Harrison, Brooks a Robinson si tím vytvořili vlastní vztah k hudbě, na které společně pracovali.
V bostonském Intermedia Sound nahrávali v nočním bloku od půlnoci do sedmi. Před nimi tam pracovala norská jazzová skupina a přetáhla. Část vyhrazeného času zmizela ještě předtím, než Modern Lovers začali. Tam vznikla verze „Hospital“, která se o pět let později dostala na album.
Richman na některé koncerty nosil také stojan s vlastními kresbami a před písněmi ukazoval místa nebo lidi, o nichž měl zpívat. Brooks si uchoval obrázek celé kapely se srdcem nad hlavami a dálnicí v pozadí.
Když si Modern Lovers vybírali
Na jaře 1972 pomohl zájem kolem kapely poté, co o jejím koncertu pochvalně napsala rocková kritička Lillian Roxon. Harrison vzpomínal na Warner Bros., A&M a další firmy, Brooks zase na Clivea Davise z Columbie, který přijel poslouchat Modern Lovers do školní tělocvičny v North Cambridge. Před několika desítkami znuděných studentů se snažil slyšet skupinu přímo u PA bedny. Nabídl jim smlouvu a oni ji nevzali.
Při hledání manažera nechávali zájemce po vystoupení dlouhé hodiny čekat a zjišťovali, s kým mají tu čest – od četby po osobní postoje. Brooks se na to po letech díval bez romantiky: Modern Lovers podle něj uvěřili, že mají téměř neomezený výběr, a část své chvilkové výhodné pozice si prohospodařili sami.
Na jaře 1972 odletěli do Kalifornie. Pro Warner Bros. nahrávali s Johnem Calem; kapelu si chtěla vyzkoušet také A&M. Allan Mason a Robert Appère s Modern Lovers pořídili tři demosnímky: „Girlfriend“, „Modern World“ a „Dignified and Old“. První dva Matthew King Kaufman později zařadil na album The Modern Lovers.
Další nahrávky vznikaly s Kimem Fowleym, nejprve v létě 1972 a znovu na podzim 1973. Na album z roku 1976 se nedostaly. Část těchto pásků vyšla až v roce 1981 na The Original Modern Lovers, další se objevovaly na pozdějších reedicích.
Brooks později vzpomínal, že šlo o přípravné nahrávky k albu, které mělo teprve vzniknout. Ani Richman je nepovažoval za hotový debut; slavná verze „Roadrunner“ podle něj navíc nevystihovala způsob, jakým skladbu hrávali živě.
Bermuda
Na Bermudách získali Modern Lovers hotelové angažmá a střídali se tam s dvěma partami Esso Steel Band a Fiery Limbo Dancers. Podle pozdějších vzpomínek jejich vlastní vystoupení hotelové hosty spíš vyhánělo než přitahovalo.
Richman po letech mluvil hlavně o zklidnění a o tom, že si uvědomil vlastní strnulost. Nebyl to jediný okamžik, který změnil jeho hudební cestu. Sám později svůj vývoj vysvětloval prostěji: dospíval, byl klidnější a nepotřeboval tolik hlasitosti k vypouštění agrese.
Album, které už nechtěli natočit stejně
Modern Lovers měli v roce 1973 smlouvu s Warner Bros. a John Cale byl připravený album produkovat. Harrison pořád chtěl zachytit kapelu, kterou společně vytvořili. Brooks a Robinson stáli za pevnou elektrickou podobou skladeb. Richman starší materiál zjemňoval a směřoval k tišší hudbě.
Brooks si ze session pamatoval Calea, který Richmana tlačil zpátky k důrazu starších nahrávek. Richman podobné hraní už odmítal. Měnil i způsob, jakým chtěl vystupovat a zacházet s publikem.
Robinson si z tohoto období vybavil návrh, který pro něj hranici nového směru vystihl dokonale. Richman chtěl hrát akusticky na ulicích a v domovech pro seniory, zatímco bubeník měl místo soupravy používat třeba srolované noviny, kterými by tloukl do dlaně. Pro Robinsona už to znamenalo jinou kapelu. Odešel první.
Další pokusy o nahrávání situaci nezachránily. Warner potřeboval skupinu, která skladby nejen nahraje, ale také s nimi vyjede na koncerty. Brooks vzpomínal, že Richman byl ochoten starší materiál dokončit ve studiu, nechtěl ho však dál hrát na turné. Projekt ztratil podporu.
Modern Lovers dlouho vybírali producenty, firmy i lidi kolem sebe a věřili, že mají čas. Když dostali smlouvu a možnost album dokončit, už se neshodovali na tom, co mají hrát.
Konec bez jednoho data
Klasické jádro se rozpadalo během zimy 1973/74. Harrison svůj odchod kladl do února 1974, zatímco dochovaná koncertní chronologie vede jméno Modern Lovers ještě přes několik březnových vystoupení. Jedno bezpečné datum posledního koncertu z toho nevychází.
Brooks a Robinson chtěli zachovat elektrickou skupinu, kterou pomáhali vystavět. Harrison do ní kdysi vstoupil proto, že měl pocit, že podobnou hudbu nikdo jiný nedělá. Richman neztratil chuť psát ani hrát, přestal však směřovat ke stejné kapele jako oni.
Brooks se na ten spor po letech nedíval jen jako na Richmanovu vinu. Připouštěl, že možná měli ostatní jeho nový směr následovat místo toho, aby chránili vlastní obraz správné rock’n’rollové kapely.
Dvoje Modern Lovers v jednom létě
V červenci 1976 vyšlo album Jonathan Richman and the Modern Lovers. Vedle Richmana hráli Leroy Radcliffe, Greg „Curly“ Keranen a David Robinson, jediný člen klasických Modern Lovers, který se k němu v nové sestavě vrátil. Byla to jiná skupina a jiná hudba.
O měsíc později následovalo The Modern Lovers (spotify link), sestavené převážně z nahrávek staré, už neexistující sestavy. Během jediného léta tak vyšly dvě desky s téměř stejným jménem, ale každá zachycovala jiný okamžik Richmanovy hudby. Noví Jonathan Richman and the Modern Lovers žili v přítomnosti; původní skupina začínala svůj druhý život na několik let starých páskách.
„Roadrunner“ později převzali Sex Pistols, „Pablo Picasso“ John Cale, John Felice pokračoval s Real Kids, David Robinson se dostal k The Cars a Jerry Harrison k Talking Heads. Hudba původních Modern Lovers tak žila dál poté, co její autoři už společně nehráli.
Historie nakonec z demo snímků zdokumentovala počátek kapely až poté, co její společný příběh skončil. Když jejich album konečně vyšlo, chvíli, kterou zachycovalo, už nebylo možné zopakovat. Zůstala na starých páskách.
