Naposledy aktualizováno: 27.5.2024
„Šílím z toho, když znám konec příběhu.“
Siouxsie Sioux (27. 5. 1957, narozená jako Susan Janet Ballion) patří k nejvýraznějším hlasům britského post-punku. Jako frontwoman Siouxsie and the Banshees definovala jeho temnější, introspektivnější podobu a výrazně ovlivnila generace hudebníků napříč žánry. Na konci devadesátých let se však rozhodla odejít — ne ze slabosti, ale z vědomí, že ne každý příběh je potřeba dohrát do posledního tónu.
Konec bez dramatu
Konec Siouxsie and the Banshees nebyl výbuchem, ale tichým rozhodnutím. Siouxsie Sioux si vybrala moment, kdy ještě měla co říct — a právě proto odešla. V době britpopové euforie a návratů starých jmen se vydala opačným směrem: pryč od očekávání, blíž k vlastnímu tempu. Tenhle krok nebyl únikem, ale změnou rytmu — a způsobu, jak znovu slyšet hudbu.
Když Sioux na konci devadesátých let zavřela dveře za Banshees a odešla žít na francouzský venkov – staré kamenné stěny, zahrada plná koček a ticho, které v Londýně neexistuje – nepůsobilo to jako útěk. Spíš jako rozhodnutí, které už nějakou dobu dozrávalo.
Britská scéna tehdy žila úplně jiným tempem: britpop byl na vrcholu, Oasis a Blur se přetahovali o titul „hlas národa“, labely pumpovaly peníze do kapel, které měly být „další Pulp“, a návrat Sex Pistols se stal symbolem doby, kdy se nostalgie prodávala stejně dobře jako nové singly. Siouxsie to sledovala zpovzdálí — a s rostoucím odstupem.
… ale ne bez důvodu
Rozpad Banshees nepůsobil jako drama, spíš jako vyčerpání možností. Věci, které kdysi držely pohromadě, se začaly vracet v jiných podobách. „Myslím, že každý si z dětství nese něco, co v něm zanechá stopu — něco, s čím se musí naučit žít a postavit se tomu. Vždycky ale musíš hledat i to, co v tom zůstává dobré,“ říká Siouxsie. Možná i proto pro ni odchod neznamenal ztrátu, ale jiný způsob, jak s tím vším dál být. „Načasování bylo perfektní,“ prohlásila. „Ale nikdy bych nezměnila názor jen proto, že něco dělá někdo jiný.“
V kapele se začaly vracet staré vzorce, které už jednou překonali. „Postrádala jsem ochotu improvizovat. A cítila jsem, že už nikdo jiný nechce dál dělat to, o co jsme se vždy pokoušeli.“ V době, kdy se britská scéna točila kolem jistot — ať už to byly staré značky nebo nové hvězdy — Siouxsie odmítla hrát stejnou hru. „Všechno bylo až příliš pohodlné,“ dodává. „A já šílím z toho, když znám konec příběhu.“
Francouzský venkov jako změna rytmu
Francouzský venkov tak nebyl romantickou kulisou, ale restartem. „Probudím se, ostříhám odkvetlé květy, nakrmím kočky, čtu, píšu, hraju… a večer kino, které vypadá jako Cinema Paradiso.“ Rytmus, který nemá nic společného s turné, nahráváním a očekáváním. A právě proto funguje. Hudba ale nezmizela — jen změnila tvar. The Creatures, původně vedlejší projekt, se stali hlavním ventilem. Hráli především věci z alba Anima Animus (1999).
Pak přišel John Cale. Zatímco britská scéna řešila, jestli je OK Computer konec britpopu, Siouxsie hrála s padesátičlenným orchestrem v Amsterdamu. Z jednorázové akce se stalo turné po USA, které začalo typicky bansheesovským chaosem: „Den před odjezdem nám basistka oznámila, že nikam nepojede. Proklela jsem ji, takže už je možná mrtvá,“ směje se.
Archivní upřesnění
Siouxsie, John Cale a orchestr, který zůstal v Amsterdamu
V roce 1998 vystoupili Siouxsie Sioux a Budgie jako The Creatures společně s Johnem Calem na festivalu With A Little Help From My Friends v Amsterdamu. Šlo o jednorázové vystoupení s padesátičlenným orchestrem — nikoli o turné.
Americké turné, které následovalo v roce 1999, už proběhlo bez orchestru. Byla to krátká kapelní spolupráce: členové Caleova bandu, Budgie a hostující basistka. Siouxsie a Cale se na pódiu střídali, místy hráli společně.
Repertoár propojoval The Creatures z období Anima Animus, Beckettovy adaptace, společnou skladbu „Murdering Mouth“, Caleovy „Gun“ a „Pablo Picasso“, bansheesovskou raritu „Tattoo“ i „Venus in Furs“ od Velvet Underground.
Jádro věci: orchestr patřil pouze k amsterdamskému vystoupení. Následné americké turné bylo komornější, improvizované a archivně zachycené jen útržkovitě.
Hudba bez mantinelů (a bez nostalgie)
Repertoár na turné byl směsí všeho, co dávalo smysl — a zároveň všeho, co by v Banshees nikdy neprošlo. „Hráli jsme Tattoo. Moje nejoblíbenější skladba Banshees vůbec. Ale jistá osoba chtěla vždycky hrát jen singly.“ Cale původně odmítal „Venus in Furs“. „Neměl k ní dobrý vztah,“ říká Siouxsie. „Ale nakonec jsem ho přesvědčila.“ A tak se na pódiu potkával Beckett, Creatures, Velvet Underground a Banshees — ne jako nostalgie, ale jako živý organismus.
Když přijde řeč na tehdejší scénu, je nekompromisní. „Je to příliš korporátní. Všechno se točí kolem propagace singlu.“ Výjimky existují — Tricky, Portishead — ale celek podle ní ztrácí napětí. A bez něj se hudba mění v kulisu. Stejně tak odmítá nálepku „goth“. „Nevím, jak nás za to mohli vinit. Kéž by kapely poslouchaly The Scream místo Juju. The Scream bylo naše první prohlášení.“ V době, kdy britská scéna produkovala jednu „novou naději“ za druhou, Siouxsie připomínala, že hudba není marketingový plán.
Odejít včas jako forma svobody
Siouxsie nikdy nestála o to stát se ikonou. Před punkem poslouchala Suicide, DAF, Iggyho Popa. „Iggy je nový Sinatra,“ říká — a není to provokace, ale způsob slyšení hlasu, který nese význam bez ohledu na žánr. Odkaz Banshees existuje a je silný, ale pro ni je to jen jedna kapitola. „Nevýhodou toho, že máš kapelu, která se rozpadla před tvýma očima, je to, že zabere spoustu času mluvit o tom.“ A ona už o tom mluvit nechce. „Těším se, až nechám promluvit jen hudbu.“
A tady se kruh uzavírá. Zatímco britská scéna konce devadesátek se točila mezi dvěma póly — nostalgie po starém a posedlost novým — Siouxsie udělala něco, co tehdy neudělal skoro nikdo: vědomě přestala. Ne proto, že by neměla co říct. Ale proto, že odmítla říkat to samé. Příběh, který začal spontánní odvahou, se tu nezastavil. Jen se poprvé vědomě zpomalil — aby mohl pokračovat jinak. A v době, kdy se britská scéna učila žít s tím, že její vlastní příběh má taky konec, byla Siouxsie o krok napřed.
