Steely Dan: Pretzel Logic (1974, ABC Records)

Naposledy aktualizováno: 10.5.2023

Steely Dan: Pretzel Logic (1974, ABC Records)
Steely Dan: Pretzel Logic (1974, ABC Records)

Američtí Steely Dan si vydobyli označení důvtipného a vytrvale pracujícího jazzrockového uskupení, které se po právu zařadilo k umělecky i komerčně nejsilnějším hudebním počinům své doby. Na své třetí studiové LP desce Pretzel Logic (1974, ABC Records) potvrdili slova na jejich adresu: „Inteligence se skloubila s interpretační šikovností, přičemž se jejich písně dostaly do hitparád, a oni nikdy nezapomněli na rock’n’roll.“

„My jsme spíš rhythm and blues s bebopovými harmoniemi“

Když si vzpomenete na záhadnou pop-jazzovou formaci Steely Dan, pojmenovanou po obřím parou poháněném vibrátoru „Steely Dan III From Yokohama“ z novely Nahý oběd od Williama Burroughse, pravděpodobně se vám vybaví chraplák Donalda Fagena. Přitom Walter Becker, druhá polovina autorské dvojice, hrál stejnou roli při definování jejich zvuku a směřování. Kapela je stálicí a klenotem americké pop music, přičemž jejich tvorba nikdy nebyla konvenční. Úspěchu dosáhli naprostou hudební otevřeností a propracovaností.

Fanouškům neváhali předkládat více otázek, než odpovědí, v textově abstraktních rockových písních s jazzovým nádechem o smutných postavách hazardních hráčů, zabijáků a chlípných staříků, které se řítí do acidové nebo existenciální záhuby.

Obvykle sáhli po harmonických strukturách a akordových postupech, které byly pro rock neobvykle složité. „Popové kapely často upadly do countrybluesové tradice, jako například Chuck Berry,“ řekl Donald Fagen. „To jsou věci, které se můžete naučit v garáži. My jsme spíš rhythm’n’blues s bebopovými harmoniemi. To se do popu nehodí.“

Jejich hudební koncepce se neřídila komerčním úspěchem, i když popularita je legitimní součástí popové estetiky. Vždy odmítali hrát podle pravidel tohoto odvětví. Kromě toho, že zřídkakdy koncertovali, necítili potřebu psát komerční hity, ačkoli zaznamenali úspěch v hitparádách.

To byl patrně důvod, proč se na své třetí studiové desce Pretzel Logic pokusili o ucelenou hudební výpověď s tím, že přistoupili na striktně vyžadovaný požadavek tří minut pro popovou píseň, pokud se má v šesté a sedmé dekádě minulého století dostat do rozhlasového vysílání.

Pretzel Logic přichází se srozumitelnými a lehce akceptovatelnými rytmickými vzorci

Debutové album Can’t Buy A Thrill (1972, ABC Records) skupina považovala za kompromis v zájmu přístupnosti a hlavní singl alba, Do It Again, byl poháněn volným latinsko-rockovým rytmem připomínajícím skupinu War a třemi nejasně moralistickými verši. Byla to šablona ošidně sofistikovaného funku a sardonického filozofování, jež se stala jejich navštívenkou.

Steely Dan tu však nebyli jen pro postgraduální studenty, kteří četli Foucaulta. Uměli vystřihnout i kvintesenci kytarového rocku Reelin’ In The Years, první výhonek pozdějšího rozkvětu progrockerů a arénových hymen.

Na druhém Countdown To Ecstasy (1973, ABC Records) kladli důraz na rozšířenou instrumentální tvorbu. Deska záměrně postrádala velký hit. Za nejvýraznější můžeme považovat skladbu Show Biz Kids, v níž zkritizovali stříbrné lžičky pseudocelebrit z Los Angeles, kam se muzikanti z New Yorku přestěhovali po podpisu nahrávací smlouvy s producentem Garym Katzem.

Zato na Pretzel Logic přichází se srozumitelnými a lehce akceptovatelnými rytmickými vzorci – ať již inspirací byla latinská samba, blues, ragtime nebo rychlý rock. Díky tomu nahráli několik skvělých podivínských popových písní, které se během let proměnily na kulturní artefakty.

nádherně proměnlivý zvukový kaleidoskop

Kvintet si to mohl dovolit především díky obdivuhodným, prakticky bezchybným, instrumentálním výkonům a tvůrčímu přístupu jednotlivých muzikantů. Evidentně jej měli detailně promyšlený. Stvořili nádherně proměnlivý zvukový krasohled, který nemá v popu zjevného předchůdce.

V žádném ohledu nejsou nudně usedlí, nikdy nepřešlapují bezradně na místě. Steely Dan by zkrátka nepřipustili, aby popové ambice rozmělnily jejich jazzovou fascinaci; úvodní takty v Rikki Don’t Lose That Number jsou zřejmým odkazem na skladbu Song For My Father hardbopového pianisty Horace SilveraParker’s Band – která otevírá druhou stranu vinylového vydání alba – je dědictvím po bebopovém altsaxofonistovi Charliem Parkerovi.

Nedílnou součástí toho všeho jsou texty autorského tandemu skupiny, Donalda Fagena a Waltera Beckera. Na jednu stranu jde většinou o arogantní intelektuální žargon jako v Any Major Dude Will Tell YouThrough With Buzz, který se ze samé podstaty vzpírá porozumění, ale přesto je těžké neobdivovat otevřenou mnohoznačnost textů.

Fagen s Beckerem si rozhodně neberou servítky, když satiricky zpracují téma sociálních předsudků v Barrytown. Stejně nezaváhají ve fádním příběhu milostné touhy v Rikki Don’t Lose That Number. Stal se jejich nejlépe prodávaným singlem v kariéře, když se umístil na čtvrtém místě v žebříčku Billboard Hot 100.

Písním Steely Dan dodává originální vyznění nejenom kytarová hra Jeffa Baxtera, ale také Fagenův zvláštně nosový zpěv

Písním Steely Dan dodávala originální vyznění nejenom brilantní kytarová hra Jeffa Baxtera, díky níž získaly více dynamiky a působivý emocionální rozsah, ale také Fagenův zvláštně nosový zpěv charakteristický svým důrazem na metro a jeho hra na klávesové nástroje. Podařila se mu nebývalá věc, když svůj vokál proměnil v další rytmicky provázaný prvek výrazových možností kapely.

Vraťme se ale zpět k Baxterovi. Jako kytarista disponuje neuvěřitelně pestrou paletou tónů díky jeho bohatým zkušenostem s rock’n’rollem a jazzem. Doprovody a sóla tvoří s málokdy slyšenou pragmatickou prozíravostí a bez zbytečného předvádění se. Když má zahrát blues v Pretzel Logic, s chutí si zaimprovizuje, ale nevykrádá nápady jiných. Obdobně hraje i na pedal steel kytaru. Lahůdkou je jeho doslovně zahrané – notu po notě – ragtimové trombonové sólo v coververzi klasické East St. Louis Toodle-oo od Duke Ellingtona.

Během krátké doby se Steely Dan proměnili v jednu z nejlepších amerických kapel

Dnes požíváme luxusu, když víme, kam se v dalších letech hudebně Steely Dan vyvinuli. V únoru 1974, kdy album Pretzel Logic vyšlo, bylo pro příznivce inteligentní rockové hudby více než milým zpestřením, když v některých skladbách rozšířili instrumentální nabídku o nezvyklé nástroje, jako byly zvonce, smyčcové a dechové nástroje nebo exotické bicí.

Na tom, že se tyto hudební instrumenty staly pevnou součástí nápaditých aranží, má zásluhu i producent alba Gary Katz. Bylo logické, že na koncertní turné, na kterém novinku propagovali, Steely Dan vyrazili v rozšířeném obsazení. Kromě baskytary Waltera Beckera byly všechny nástroje zdvojené. Díky tomu se v zájezdové sestavě objevili dokonce čtyři zpěváci. Turné 1974 bylo na dlouhou dobu to poslední.

Krátce potom se Steely Dan proměnili v autorský tým Donald Fagen/Walter Becker, kteří si jako filmoví režiséři začali vybírat proměnlivý realizační štáb a obsazení uzpůsobovali podle toho, jaký scénář se chystali realizovat. Stvořili jednu z nejlepších amerických hudebních legend a jistě i jednu z nejoriginálnějších. Jejich jediným problémem vždy bylo, že jim k hudební identitě chyběla i vizuální – jako popové osobnosti byli prakticky anonymní.

Steely Dan: Pretzel Logic

Label: ABC Records – ABCD-808
Format: Vinyl, LP, Album, Santa Maria Pressing, Gatefold
Country: US
Released: 1974
Genre: Jazz, Rock
Style: Jazz-Rock, Pop Rock, Classic Rock

Tracklist

A1/ Rikki Don’t Lose That Number (4:30)
A2/ Night By Night (3:36)
A3/ Any Major Dude Will Tell You (3:05)
A4/ Barrytown (3:17)
A5/ East St. Louis Toodle-oo (2:45)
(Written-By – Bubber Miley, Duke Ellington)

B1/ Parker’s Band (2:36)
B2/ Through With Buzz (1:30)
B3/ Pretzel Logic (4:28)
B4/ With A Gun (2:15)
B5/ Charlie Freak (2:41)
B6/ Monkey In Your Soul (2:31)

Credits

Written-By – Donald Fagen/Walter Becker (tracks: A1 to A4, B1 to B6)
Producer – Gary Katz

Bass – Chuck Rainey, Tim Schmit, Wilton Felder
Bass, Guitar – Walter Becker
Drums – Jeff Porcaro, Jim Gordon, Jim Hodder
Guitar – Ben Benay, Denny Diaz, Jeff Baxter
Guitar, Banjo – Dean Parks
Keyboards – David Paich, Michael Omartian
Keyboards, Percussion – Victor Feldman
Saxophone – Ernie Watts, Jerome Richardson, Plas Johnson
Trumpet – Ollie Mitchell
Vocals, Keyboards – Donald Fagen

Art Direction, Photography By [Inside] – Ed Caraeff
Design – David Larkham
Engineer – Roger (The Immortal) Nichols
Lacquer Cut By – Az
Management [Personal] – Kudo III
Orchestrated By – Jimmie Haskell
Other [Security] – Karen Stanley
Photography By [Cover] – Raenne Rubenstein

Be sociable and share

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..