Jymie Merritt, pionýr philadelphského kontrabasového stylu

Naposledy aktualizováno: 14.8.2022

Basista Jymie Merritt
Basista Jymie Merritt

Legendární philadelphský basista Jymie Merritt (3. 5. 1926 – 10. 4. 2020, narozen jako James Raleigh Merritt) je klasickým příkladem vynikajícího instrumentalisty, který si vydobyl uznání fanoušků po celém světě coby spolehlivý muzikantský pracant a spoluhráč velkých jazzových a bluesových es. O jeho neméně kvalitní vlastní tvorbě a úžasné sólové dráze se již bohužel příliš neví.

Cestu k originálnímu forerunner stylu hraní si kletil postupně

Jymie Merritt byl pověstný svým „forerunner“ stylem hraní. Šlo o jeho „trademark“ a cestu k němu si klestil postupně. Využíval přitom osobitých akordických proměn, harmonických a polyrytmických běhů – s až profesorsky promyšlenými komplexními prvky. Paralelně s tím se začal projevovat i jeho skladatelský talent. Nechyběla mu odvaha přijít s nevšedními hudebními nápady.

Poprvé ji projevil ve skladbě Nommo. Bylo to v době jeho spolupráce s výtečným bopovým bubeníkem Maxem Roachem. Kompozice vyšla na albu Drums Unlimited (1968, Atlantic Records) a okamžitě se stala trvalou součástí repertoáru bubeníkových sestav.

Jymie je také autorem titulu Absolutions. Najdeme ho na Roachově LP desce Members, Don’t Git Weary u Atlanticu z roku 1968. Další jeho skladba Angela vyšla na eponymním dvojalbu trumpetisty Lee MorganaBlue Note Records.

Kontrabasista Jymie Merritt
Kontrabasista Jymie Merritt
„Teprve později mi došlo, že jsem se při poslechu Jack The Bear naprosto identifikoval s basou“

Veterán druhé světové války se po návratu do civilu nejprve našel v odkazu slavného kontrabasisty Jimmyho Blantona, který se bohužel jen na velmi krátkou dobu proslavil coby člen předválečné sestavy Dukea Ellingtona.

Když mi kamarád pustil Ellingtonovu skladbu ‚Jack The Bear‘ s Jimmym Blantonem jako basistou, reagoval jsem tím, že se chci stát skladatelem, ne basistou,“ vzpomínal Merritt v roce 2017 v rozhovoru pro Pew Center for Arts & Heritage. „Teprve později mi došlo, že jsem se při poslechu této skladby naprosto identifikoval s basou.“

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se s hudebníky, jako saxofonista Benny Golson a bubeník Philly Joe Jones, zapojí do rhythm’n’bluesového boomu. Je jedním z prvních basistů, kteří přecházejí na elektrifikovaný nástroj.

Kolem roku 1949 ho zaujal hybridní systém snímačů a zesilovačů Ampeg pro elektrické nástroje a v roce 1951 přešel na baskytaru Fender Precision. V té době tvrdí rytmiku v combu zpěváka a saxofonisty Bullmoose Jacksona. Dalším členem výborného tělesa byl bebopový pianista, skladatel a aranžér Tadd Dameron. Od roku 1955 zakotví na dva roky u memphiské bluesové star B.B. Kinga.

pětiletka s The Jazz Messengers
Art Blakey And The Jazz Messengers (1959, Blue Note). Album bylo později přejmenováno podle titulní skladby na Moanin'
Art Blakey And The Jazz Messengers (1959, Blue Note). Album bylo později přejmenováno podle titulní skladby na Moanin‘

Od sezóny 1957 jsou další Jymieho muzikantskou štací převážně newyorské hudební kluby. Více jak pět let v nich hraje s Art Blakeyho Posly jazzu. Legendární hardbopovou sestavu Jazz Messengers tehdy tvořili trumpetista Lee Morgan, pianista Bobby Timmons a Merrittův starý známý, saxofonista Benny Golson.

Se stylotvornou kapelou nahraje pro label Blue Note Records klasická žánrová alba Moanin‘ (1958), The Big Beat (1960) či A Night in Tunisia (1960). Na druhém z nich se poprvé představí saxofonista Wayne Shorter i jako talentovaný skladatel hravých a zároveň melancholických témat. S Morganem zůstali přátelé i po Merrittově odchodu od Blakeyho. V roce 1971 ho doprovází na koncertním dvojalbu Live At The Lighthouse.

Zleva Wayne Shorter, Jymie Merritt a Art Blakey během nahrávací frekvence pro album A Night In Tunisia v Englewood Cliffs, New Jersey 1960
Zleva Wayne Shorter, Jymie Merritt a Art Blakey během nahrávací frekvence pro album A Night In Tunisia v Englewood Cliffs, New Jersey 1960
Vrací se domů do Philadelphie a sestaví vlastní kvintet

Z dodnes nejasných důvodů odmítl v roce 1962 s Jazz Messengers dále jezdit na turné. Přesto stihne vypomoci v nahrávacím studiu svému spoluhráči, saxofonistovi Waynu Shorterovi s jeho třetím počinem Wayning Moments (1962, Vee-Jay Records). Potom se vrací domů do Philadelphie, kde sestaví první verzi vlastního kvintetu.

Pojmenuje ho The Forerunners. V průběhu let se samozřejmě složení netradičně pracujícího a znějícího tělesa mění. Nahrávací aktivita a koncertní činnost seskupení jsou značně proměnlivé. Záleží na tom, zda kapelník hraje s někým jiným nebo zda je zdravotně v pořádku. Mezi Merrittovi stabilní spoluhráče vždy patřili tenorsaxofonista Odean Pope a bubeník Donald „Duck“ Bailey.

Paralně se svojí sólovou dráhou Jymie spolupracoval například s někdejší westcoastovou hvězdou trumpetistou Chetem Bakerem na LP desce The Most Important Jazz Album of 1964/65 (1964, Colpix). Společně s trumpetistou Dizzym Gillespiem vystoupí v televizní pořadu Dick Cavett Show.

Kontrabasista Jymie Merritt
Kontrabasista Jymie Merritt
„Tohle vážně bolí. Jymieho hra byla v mnoha ohledech originální a nádherně melodická.“

Jymieho zásadní vliv na vývoj moderní hry na akustickou a elektrifikovanou basu shrnul chicagský basista Junius Paul ve svém facebookovém příspěvku v den, kdy Merrittův syn Mike, sám skvělý kontrabasista, oznámil smutnou zprávu o otcově úmrtí tři týdny před oslavou devadesátých čtvrtých narozenin.

Tohle vážně bolí. Jymieho hra byla v mnoha ohledech originální a nádherně melodická. Nikdo nezněl jako on. Spolu s Monkem Montgomerym byli jazzovými průkopníky ve využívání elektrické basy,“ a pokračoval. „Nesmíme opomenout také jeho přínos coby talentovaného skladatele. Jeho kompozice na gramofonové desky nahráli takoví velikáni, jako jsou Lee Morgan a Max Roach. Kdykoliv jsem se setkal s Reggiem Workmanem, vždy jsem se ho na pana Merritta přeptal. Věděl jsem, že jsou velcí přátelé. Navíc jsou průkopníky typického philadelphského basového tónu, z něhož vychází nejenom Christian McBride.“

Mike Merritt se ujal tátovy štafety. Sestavil vlastní kapelu, aby konečně nahrál skladby svého otce.

Ukázky:

Max Roach: Nommo
https://youtu.be/83iDJ2fNGPs

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..