Naposledy aktualizováno: 14.8.2022
Legendární philadelphský basista Jymie Merritt (3. 5. 1926 – 10. 4. 2020, narozen jako James Raleigh Merritt) je klasickým příkladem vynikajícího instrumentalisty, který si vydobyl uznání fanoušků po celém světě coby spolehlivý muzikantský pracant a spoluhráč velkých jazzových a bluesových es. O jeho neméně kvalitní vlastní tvorbě a úžasné sólové dráze se již bohužel příliš neví.
Cestu k originálnímu forerunner stylu hraní si kletil postupně
Jymie Merritt byl pověstný svým „forerunner“ stylem hraní. Šlo o jeho „trademark“ a cestu k němu si klestil postupně. Využíval přitom osobitých akordických proměn, harmonických a polyrytmických běhů – s až profesorsky promyšlenými komplexními prvky. Paralelně s tím se začal projevovat i jeho skladatelský talent. Nechyběla mu odvaha přijít s nevšedními hudebními nápady.
Poprvé ji projevil ve skladbě Nommo. Bylo to v době jeho spolupráce s výtečným bopovým bubeníkem Maxem Roachem. Kompozice vyšla na albu Drums Unlimited (1968, Atlantic Records) a okamžitě se stala trvalou součástí repertoáru bubeníkových sestav.
Jymie je také autorem titulu Absolutions. Najdeme ho na Roachově LP desce Members, Don’t Git Weary u Atlanticu z roku 1968. Další jeho skladba Angela vyšla na eponymním dvojalbu trumpetisty Lee Morgana u Blue Note Records.
„Teprve později mi došlo, že jsem se při poslechu Jack The Bear naprosto identifikoval s basou“
Veterán druhé světové války se po návratu do civilu nejprve našel v odkazu slavného kontrabasisty Jimmyho Blantona, který se bohužel jen na velmi krátkou dobu proslavil coby člen předválečné sestavy Dukea Ellingtona.
„Když mi kamarád pustil Ellingtonovu skladbu ‚Jack The Bear‘ s Jimmym Blantonem jako basistou, reagoval jsem tím, že se chci stát skladatelem, ne basistou,“ vzpomínal Merritt v roce 2017 v rozhovoru pro Pew Center for Arts & Heritage. „Teprve později mi došlo, že jsem se při poslechu této skladby naprosto identifikoval s basou.“
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se s hudebníky, jako saxofonista Benny Golson a bubeník Philly Joe Jones, zapojí do rhythm’n’bluesového boomu. Je jedním z prvních basistů, kteří přecházejí na elektrifikovaný nástroj.
Kolem roku 1949 ho zaujal hybridní systém snímačů a zesilovačů Ampeg pro elektrické nástroje a v roce 1951 přešel na baskytaru Fender Precision. V té době tvrdí rytmiku v combu zpěváka a saxofonisty Bullmoose Jacksona. Dalším členem výborného tělesa byl bebopový pianista, skladatel a aranžér Tadd Dameron. Od roku 1955 zakotví na dva roky u memphiské bluesové star B.B. Kinga.
pětiletka s The Jazz Messengers
Od sezóny 1957 jsou další Jymieho muzikantskou štací převážně newyorské hudební kluby. Více jak pět let v nich hraje s Art Blakeyho Posly jazzu. Legendární hardbopovou sestavu Jazz Messengers tehdy tvořili trumpetista Lee Morgan, pianista Bobby Timmons a Merrittův starý známý, saxofonista Benny Golson.
Se stylotvornou kapelou nahraje pro label Blue Note Records klasická žánrová alba Moanin‘ (1958), The Big Beat (1960) či A Night in Tunisia (1960). Na druhém z nich se poprvé představí saxofonista Wayne Shorter i jako talentovaný skladatel hravých a zároveň melancholických témat. S Morganem zůstali přátelé i po Merrittově odchodu od Blakeyho. V roce 1971 ho doprovází na koncertním dvojalbu Live At The Lighthouse.
Vrací se domů do Philadelphie a sestaví vlastní kvintet
Z dodnes nejasných důvodů odmítl v roce 1962 s Jazz Messengers dále jezdit na turné. Přesto stihne vypomoci v nahrávacím studiu svému spoluhráči, saxofonistovi Waynu Shorterovi s jeho třetím počinem Wayning Moments (1962, Vee-Jay Records). Potom se vrací domů do Philadelphie, kde sestaví první verzi vlastního kvintetu.
Pojmenuje ho The Forerunners. V průběhu let se samozřejmě složení netradičně pracujícího a znějícího tělesa mění. Nahrávací aktivita a koncertní činnost seskupení jsou značně proměnlivé. Záleží na tom, zda kapelník hraje s někým jiným nebo zda je zdravotně v pořádku. Mezi Merrittovi stabilní spoluhráče vždy patřili tenorsaxofonista Odean Pope a bubeník Donald „Duck“ Bailey.
Paralně se svojí sólovou dráhou Jymie spolupracoval například s někdejší westcoastovou hvězdou trumpetistou Chetem Bakerem na LP desce The Most Important Jazz Album of 1964/65 (1964, Colpix). Společně s trumpetistou Dizzym Gillespiem vystoupí v televizní pořadu Dick Cavett Show.
„Tohle vážně bolí. Jymieho hra byla v mnoha ohledech originální a nádherně melodická.“
Jymieho zásadní vliv na vývoj moderní hry na akustickou a elektrifikovanou basu shrnul chicagský basista Junius Paul ve svém facebookovém příspěvku v den, kdy Merrittův syn Mike, sám skvělý kontrabasista, oznámil smutnou zprávu o otcově úmrtí tři týdny před oslavou devadesátých čtvrtých narozenin.
„Tohle vážně bolí. Jymieho hra byla v mnoha ohledech originální a nádherně melodická. Nikdo nezněl jako on. Spolu s Monkem Montgomerym byli jazzovými průkopníky ve využívání elektrické basy,“ a pokračoval. „Nesmíme opomenout také jeho přínos coby talentovaného skladatele. Jeho kompozice na gramofonové desky nahráli takoví velikáni, jako jsou Lee Morgan a Max Roach. Kdykoliv jsem se setkal s Reggiem Workmanem, vždy jsem se ho na pana Merritta přeptal. Věděl jsem, že jsou velcí přátelé. Navíc jsou průkopníky typického philadelphského basového tónu, z něhož vychází nejenom Christian McBride.“
Mike Merritt se ujal tátovy štafety. Sestavil vlastní kapelu, aby konečně nahrál skladby svého otce.
Ukázky:
Max Roach: Nommo
– https://youtu.be/83iDJ2fNGPs
