Naposledy aktualizováno: 18.11.2018
Předčasné úmrtí missouriského kontrabasisty Curtise Counce (23. 1. 1926 – 31. 7. 1963) bylo další tragickou ztrátou jazzové historie. V letech 1956 – 1958 vedl nesmírně zajímavý losangelský kvintet Curtis Counce Group, jenž se svým zaměřením na hard bop zcela vymykal běžným hudebním standardům tehdejší westcoastové jazzové školy.
jeden z prvních afroameričanů v holywoodských hudebních studiích
Curtis Counce si ještě coby děcko nejdříve vyzkoušel housle a tubu. Kontrabas ho začal zajímat až v pubertě na kansaské R.T. Coles High School.
V šestnácti letech získává první profesionální angažmá v kapele Nata Towlese původem z nebraské Omahy. Odtud se v devatenácti stěhuje do Los Angeles, kam ho pozval legendární rhythm’n’bluesový kapelník a producent Johnny Otis.
Do nahrávacího studia se poprvé podíval v roce 1946. Zúčastnil se frekvence, na níž doprovázel slavného swingového tenorsaxofonistu Lestera Younga. V průběhu následujících deseti let hraje v rytmické sekci legendárních orchestrů Lyla „Spud“ Murphyho, Shortyho Rogerse nebo Stana Kentona.
Se Spudem Murhym hraje na albu 12-Tone Compositions & Arrangements (1955, Contemporary Records). Ve snímcích Sophisticated Lady a These Foolish Things předvede nesmírně poutavě zahrané kontrabasové party. Ostatně byl jedním z prvních černošských muzikantů, kteří obdrželi pozvánku do holywoodských hudebních studií.
Důkladná muzikantská přípravka (1953 – 1956)
Curtisovu hudební dráhu lemují další významné nahrávky. Patří mezi ně například spolupráce s bubeníkem Shellym Mannem (album Shelly Manne And His Men [1953, Contemporary Records]). Později se objevil v kvartetu multiinstrumentalisty Teddyho Charlese (titul New Directions [1954, Esquire Records]). Asi nejdůležitější hráčské zkušenosti vytěžil u trumpetisty Clifforda Browna a bubeníka Maxe Roache (LP deska Clifford Brown All Stars [1956, EmArcy Records]).
Zahrál si také na albovém počinu Tanganyika (1956, Dig Records) společného sextetu saxofonisty Buddyho Colletteho a bubeníka Chico Hamiltona nebo na LP desce Playboys (1956, Pacific Jazz Records) šestičlenné kapely sestavené okolo trumpetisty Cheta Bakera a altsaxofonisty Arta Peppera. Do studia si ho pozval úžasný texaský tenorsaxofonista Illinois Jacquet, s nímž spolupracoval na kolekci Illinois Jacquet And His Orchestra (1957, Clef Records).
Rok a půl existence Curtis Counce Group (1956 – 1958)
Ve druhé polovině padesátých let dvacátého století se v jazzu prosadila jedna zásadní změna. Spočívala v upozadění jednotlivých sólistů ve prospěch kolektivních improvizací.
Muzikanti se stále častěji seskupují do menších sestav, jejichž hráčská soupiska vydrží často i několik let. Mezi typické příklady patří kapely Dave Brubeck Quintet, Gerry Mulligan Quartet, Modern Jazz Quartet či Jimmy Giuffre 3.
Personální stabilita má blahodárný vliv další jazzový vývoj. Muzikanti náhle pracují s dlouhodobou vizí. Vydávají se na hudební pouť, na níž naleznou nové výrazové prostředky a atraktivnější jazzový projev.
První verze kvintetu Curtis Counce Group vzniká v srpnu 1956 krátce po Councově návratu z evropského turné se Stanem Kentonem. Mimořádně šťastná muzikantská konstelace vydrží pohromadě necelé dvě sezóny. Curtis s ní za pouhých patnáct měsíců existence zcela naplnil své vůdčí a kapelnické představy.
Vyjádřil ji slovy: „V kapele se všichni podílíme rovným dílem na jejím směrování. Vědomě vytváříme rovnováhu mezi nástroji. Teprve až u mojí kapely jsem konečně zažil slastné pocity z tvůrčího procesu a experimentování. Zároveň jsem došel ke skladatelské a hráčské svobodě. Usilovně se snažím zajistit každému muzikantovi stejnou míru volnosti projevu, což podle mého názoru mezi námi vytváří pocit soudržnosti a vede k větší ochotě spolupracovat.“
Dalšími členy byli tenorsaxofonista Harold Land, který na sebe upozornil ve vynikajícím Max Roach-Clifford Brown Quintetu a také dodnes nepochopitelně podceňovaný trumpetista Jack Sheldon. Rytmiku doplnili temperamentní bubeník Frank Butler, který prošel řadou seskupení mj. okolo Billie Holiday, Davea Brubecka, Edgara Hayese nebo Dukea Ellingtona a především nesmírně zajímavý pianista Carl Perkins.
Carl si, coby samouk, díky své postižené levé ruce, vytvořil zvláštní klavírní techniku, připomínající pohybem levačky nad klávesnicí kraba. Před nástupem ke Councovi se otrkával v rhythm’n’bluesových combech kapelníka Tinyho Bradshawa a saxofonisty Big Jay McNeelyho.
nenechat se ovlivnit případným opakováním spontánně se vynořujících nápadů
Všichni se rovným dílem podíleli i na psaní repertoáru. Panovaly mezi nimi velice vřelé osobní vztahy podobné těm, které byly charakteristické především pro muzikanty na východě Spojených států. „Byli jsme si velice blízcí. Rozuměli jsme si lidsky i hudebně,“ vysvětloval Harold Land. „A tak nebyl důvod, proč váhat se založením společné kapely.“
Kvintet, jenž mnozí považují za odpověď na hardbopové výboje přicházející z Východu USA (Art Blakey & The Jazz Messengers nebo Horace Silver Quintet), tehdy neměl na tichomořském pobřeží Spojených států prakticky žádnou konkurenci.
Přípravy a zkoušky na premiérové vystoupení trvaly zhruba měsíc. V září 1956 odehrají koncertní debut v losangelském klubu The Haig. Okamžitě zaujali Lestera Koeniga, majitele vizionářského jazzového labelu Contemporary Records. Na začátku října 1956 pro ně Lester vyblokuje nahrávací studio, ve kterém natočí materiál pro debutovou LP desku.
Experimentální, nápaditý a agresivně živočišný hudební projev, bez předem určeného počtu chorusů nebo časových omezení pro sólisty, je zachycený na třech albech The Curtis Counce Group Vol. 1: Landslide (1957, Contemporary Records), You Get More Bounce With Curtis Counce Vol. 2: Counceltation (1957, Contemporary Records) a Carl’s Blues (1960, Contemporary Records).
Většina vydaných snímků je prvním pořízeným záznamem, často také jediným, hudební produkce a úžasné tvůrčí atmosféry ve studiu. Zkušení hráči nedělali při nahrávání chyby a v žádném případě se nechtěli nechat ovlivnit případným opakováním spontánně se vynořujících nápadů.
Carlovo Blues
Alba se sice dočkaly vlídného, byť poměrně vlažného přijetí u laické i odborné veřejnosti. Hudební kritik Nat Hentoff jako jeden z mála přidělil debutové LP desce ve svém hodnocení čtyři hvězdičky. I po letech zůstává záhadou, proč se tvorba Curtis Counce Group nedočkala takového uznání, jakého by si zasloužila.
Dnešní jazzoví posluchači Councovy nahrávky patrně neznají nebo je nejspíše přehlížejí. A přitom, ekvilibristický výkon bubeníka Franka Butlera v kompozici A Fifth For Frank nebo jeho sólo v The Butler Did It (na albu Carl’s Blues) právem náleží k dobovým interpretačním vrcholům.
Šťastné tvůrčí období Curtis Counce Group končí 17. března 1958. Tehdy umírá drogově závislý Carl Perkins. Otřesený Curtis se přesto pokusí soubor přebudovat. Za Geralda Wilsona, který vypomohl ve dvou kompozicích vydaných až v roce 1960 na LP desce Carl’s Blues, přichází švédský trumpetista Rolf Ericson.
Jako náhrada za Perkinse se jednoznačně nabízí výborný klavírista, nicméně rovněž feťák, Elmo Hope. Nová sestava vystupuje pod modifikovaným názvem Curtis Counce Quintet a zanechá po sobě jedinou LP desku Exploring The Future (1958, Dootone Records).
Curtis Counce pokračoval v hudební kariéře i po rozpuštění kvintetu. Hrával v okolí Los Angeles až do roku 1963 (mj. s Chico Hamilton Sextet), kdy podlehne infarktu. Jediným z jeho někdejších spoluhráčů v Curtis Counce Group, který i v dalších letech potvrdí svoji muzikantskou reputaci, byl Harold Land.
Ukázky:
Spud Murphy: Sophisticated Lady
– https://youtu.be/A21ti90SwDg
Curtis Counce Group
Landslide
– https://youtu.be/jTa1n0oJ0T4
Stranger in Paradise
– https://youtu.be/uYZr2E27WBs
Nica’s Dream
– https://youtu.be/6C3qffDxklQ
Curtis Counce Quintet: So Nice
– https://youtu.be/DHalFlH1gg8
