Naposledy aktualizováno: 9.5.2018
Značka Mercury Records vydala týden před Vánoci 1949 jeden z vůbec prvních jazzových box setů The Jazz Scene. Tomu předcházelo oznámení na dubnové firemní tiskovce. Nicméně, vydání se o devět měsíců opozdilo.
Stojí to za to?
Šlo o naprosto novátorský počin. Duchovním otcem myšlenky byl tehdy jedenatřicetiletý hudební nadšenec, koncertní promotér (vymyslel úspěšný cyklus Jazz At The Philharmonic), šéf jazzové divize Mercury, vlastník vydavatelství Clef Records a producent Norman Granz.
Přípravě revolučního díla, které předběhlo o několik let svoji dobu, obětoval tři roky. Fanouškům představil zcela jedinečným a inovativním způsobem nahrávky těch největších jazzmanů dvacátého století.
Provedení a koncepce box setu se staly vzorem pro všechna pozdější vydání luxusních edicí souhrnných nahrávek mnoha umělců a hudebních skupin. Okolnosti vzniku Norman popsal takto: „Právě jsem začínal a neměl jsem moc peněz. Chtěl jsem připravit něco, co by zachytilo to, co se dělo na tehdejší jazzové scéně.“
Komplet se prodával za tehdy horentních 25 US$. Magazín Downbeat jej označil za „pravděpodobně nejpozoruhodnější album, které kdy bylo vydáno.“ Týdeník Billboard byl o poznání kritičtější. Výrazně zpochybnil celkový koncept a prezentaci, když stále dokola pokládal otázku „zda to vůbec stojí za to?“
Graficky dokonalá sběratelská rarita
První vydání The Jazz Scene vychází v nákladu pěti tisíc kusů. Dnes jsou sety vyhledávanou sběratelskou raritou. Každá sada byla ručně očíslována a osobně podepsána samotným Granzem. Ten je také spoluautorem grafické podoby obalu.
Připravil ji ve spolupráci s designerem a typografem Georgem Maasem. V padesátých a šedesátých letech minulého století se Maas stal autorem většiny grafických řešení obalů LP desek vydávaných u Mercury Records.
Tmavošedé, látkou potažené, rozevírací desky ukrývají kroužkovou vazbu, připomínající trhací poznámkový blok. V ní je soubor šesti dvanáctipalcových, nerozlomitelných, vinylových gramodesek (tedy již žádný šelak) s rychlostí přehrávaní sedmdesát osm otáček za minutu.
Každá deska byla vložena do samostatného obalu z tvrdého kartonového papíru. Mezi obálky byly vloženy listy s Granzovými krátkými esejemi, ve kterých vždy představil konkrétního interpreta a také vysvětlil důvody, které jej vedly k vydání antologie.
Součástí přebalu byl rozkládací grafický list od jazzového ilustrátora Davida Stone Martina. Ten spolupracoval na návrzích obalů pro desky s koncertními záznamy vystoupení v rámci Jazz At The Philharmonic. Grafiku bylo možné vyjmout a nechat si ji například zarámovat a pověsit jako obraz.
Příležitost představit ty nejzajímavější jazzové umělce
Granz se rozhodl představit poválečné jazzové fanouškovské základně ty nejzajímavější umělce. Ačkoliv v době, kdy komplet The Jazz Scene vychází, se mu rozsahem nemohla žádná jiná jazzová edice vyrovnat – chybí na něm řada skvělých interpretů, jako jsou Ella Fitzgerald, Dizzy Gillespie, Art Tatum, Sarah Vaughan, Illinois Jacquet nebo Louis Armstrong. Vzhledem k finančním i technickým omezením se rozhodl k jejich uctění použít i něco jiného, než pouhé záznamy jejich hudebního mistrovství.
Do box setu přiložil soubor třiceti dvou černobílých fotografií o velikosti 30 x 30 cm s portréty nejenom zúčastněných, ale i vědomě opominutých jazzových hvězd.
Fotografie zachycují Dukea Ellingtona, Billyho Strayhorna, Lestera Younga, Harryho Carneyho, Neala Heftiho, Dizzyho Gillespieho znovu s Ellingtonem, Buddyho Riche, Colemana Hawkinse, Charlieho „Bird“ Parkera, Machita, Maxe Roache společně s Budem Powellem, Louise Armstronga a Roye Eldridge, Ralpha Burnse, George Handyho, Genea Krupu, Teddyho Wilsona s Bennym Goodmanem, Stana Kentona, Willieho Smithe, Lestera Younga tentokrát s Dickiem Wellsem nebo Ellu Fitzgerald, Billie Holiday, Sarah Vaughan, Harryho Edisona s Illinois Jacquetem, Johna Simmonse, Oscara Pettiforda, Mary Lou Williams, Counta Basieho a Arta Tatuma.
Autorem valné části z nich byl vynikající fotograf Gjon Mili, pracující pro prestižní společenský časopis Life. O Milim se v novinových kulturních rubrikách tehdy psalo, že zatímco potřebuje na vyjádření lidské emoce jeden snímek, filmoví tvůrci spotřebují metry materiálu.
Omezení? Umělecky prakticky žádné, pouze technické, dané minutáží gramodesky na rychlost otáčení 78 RPM
Granz představil vedle renomovaných a zavedených muzikantských es, jakými byli Duke Ellington, Coleman Hawkins a Lester Young i méně známé, zato nesmírně zajímavé a nadané tvůrce. Byli mezi nimi Machito, Charlie Parker, Flip Phillips nebo Bud Powell.
Nezapomněl, že v jazzovém prostředí vždy hráli významnou roli skladatelé-aranžéři. Vybral ukázky z tvorby Ralpha Burnse, George Handyho a Neala Heftiho. Mladíci přicházeli s novými, neotřelými nápady. Inspiraci často čerpali ze skladatelských postupů využívaných v evropské klasické hudbě.
Norman korunoval snahu po originalitě do té doby málokdy vídaným rozhodnutím. Vyzval interprety, ať si bez jakýchkoliv omezení sami vyberou skladbu, včetně jejího aranžmá, o které si myslí, že je co nejpřesněji charakterizuje.
Z historických análů je zřejmé, že se mnozí z oslovených postavili k zadání velice zodpovědně. George Handy zkomponoval novou skladbu pro jedenadvacetičlenný orchestr a ve studiu strávil více jak pět hodin, než ji dokončil. Na druhou stranu – Lester Young a Buddy Rich zvládli svůj příspěvek za necelých deset minut. Colemanovi Hawkinsovi naopak zabrala jeho sólová improvizace osm hodin čistého studiového času, než prohlásil, že je s výsledkem spokojen.
Procházka tuctem snímků
Dvěma nahrávkami Sono a Frustration se na albu podílí kvintet složený ze členů kapely Dukea Ellingtona, v němž vedle pianisty Billyho Strayhorna hráli i kontrabasista Oscar Pettiford, bubeník Sonny Greer, kytarista Freddy Guy a barytonsaxofonista Harry Carney, jehož natáčení zachytilo ve famózní formě.
Dva snímky Repetition a Rhumbacito, pořízené jeho orchestrem, a v prvním případě i s hostujícím Birdem, věnoval skvělý aranžér Neil Hefti. Ten sice později médiím tvrdil, že ke zveřejnění nahrávek nedal souhlas. Norman Granz naopak prohlašoval, že Heftimu po dobu nahrávání platil pronájem bytu a ještě mu vyplatil čtyři centy z každé prodané desky.
Kvartet Charlieho Parkera v sestavě s Hankem Jonesem (piano), Rayem Brownem (basa) a Shellym Mannem (bicí) nemohl chybět. Granz sice původně plánoval pořídit společné snímky Birda a Arta Tatuma, ale Tatum nebyl v New Yorku jaksi k nalezení. Po několika telefonátech se Normanovi podařilo zajistit Hanka Jonese. Díky tomu vznikla úžasná verze skladby The Bird. Heftiho a Parkerovy nahrávky se zrodily v Carnegie Hall, kterou si producent pronajal, protože se mu zalíbila tamní akustika.
Jedním číslem je zastoupeno trio Lestera Younga a Buddyho Riche s pianistou Ayem Guyem (I Want To Be Happy). Dalšími jsou nahrávky big bandů Ralph Burns And His Orchestra (Introspection), George Handy And His Orchestra (The Bloos) a kvintetu saxofonisty Willieho Smithe (pianista Dodo Marmarosa, kytarista Barney Kessel, kontrabasista Red Callender a bubeník Jo Jones) s ellingtonovským standardem Sophisticated Lady.
Rytmika snů Max Roach a Ray Brown hraje s Budym Powellem ve slavném majstrštyku Cherokee. Důkazem nárůstu zájmu o afro-kubánský jazz na sklonku čtvrté dekády je zařazení ohnivé Tangá v podání zpěváka Machita a jeho orchestru. Zároveň se na něm představil nový rytmický trend, jenž se v následujících létech stal pro jazz důležitým inspiračním zdrojem.
Velice zajímavá je historie pořízení záznamu v podání saxofonisty Colemana Hawkinse. Ten původně nabídl sólové provedení Monkovy Round Midnight. Přibližně po čtvrt roce ale Granzovi zavolal, že není s výsledkem spokojený. Na místo toho nahrál vynikající, spontánní improvizaci, kterou společně s Normanem pojmenovali Picasso.
Těžko dosažitelné reedice
Box set The Jazz Scene se během let dočkal několika reedicí, ale i ty se velice těžko získávají. První vyšla již v roce 1954. Jednalo se o vinylové dvojalbum, které se prodávalo za částku 10 US$. Za dalších pět babek si zákazník mohl přiobjednat balíček se všemi fotografiemi a grafickým listem. O čtyři roky později jde do prodeje již třetí vydání, tentokrát vybavené pouze nejnutnějšími informacemi.
Prozatím poslední úplné vydání vychází na dvou CD discích v roce 1994. Verve Records jej na trh uvedli v mini replice obalu, včetně osmdesátistránkové přílohy. Tucet originálních nahrávek doplňuje bonus v podobě dvaceti šesti doposud nevydaných nebo alternativních verzí snímků.
Ukázky:
Duke Ellington featuring Harry Carney and Billy Strayhorn:
Sono – https://youtu.be/03nl1P1MA-I
Charlie Parker & Neal Hefti:
Repetition – https://youtu.be/PhUC8AJCgps
Lester Young Buddy Rich Trio:
I Want To Be Happy – https://youtu.be/UQ3SM6x3W1M
Coleman Hawkins:
Picasso – https://youtu.be/XjhbUTg87jU
Ralph Burns And His Orchestra:
Introspection – https://youtu.be/dG4XTo_SzB0
George Handy And His Orchestra:
The Bloos – https://youtu.be/5IndvsAK9WU
Charlie Parker Quartet:
The Bird – https://youtu.be/KYQCwoas3rk
Willie Smith Quintet:
Sophisticated Lady – https://youtu.be/gbwPtRHUS24
Machito And His Orchestra:
Tangá – https://youtu.be/DIV4MHb4CT0
Bud Powell Trio:
Cherokee – https://youtu.be/uon2Gu6jgf8
Various Artists – The Jazz Scene
Label: Mercury
Format: 6 × Vinyl, 12″, 78 RPM, Album, Limited Edition, Numbered
Country: US
Released: Dec 1949
Genre: Jazz
Style: Bop, Swing, Big Band, Afro-Cuban Jazz
Tracklist
A – Duke Ellington: Sono
Baritone Saxophone, Soloist – Harry Carney
Bass – Oscar Pettiford
Drums – Sonny Greer
Guitar – Freddy Guy
Piano – Billy Strayhorn
Written-By – Ellington
B – Duke Ellington: Frustration
Baritone Saxophone, Soloist – Harry Carney
Bass – Oscar Pettiford
Drums – Sonny Greer
Guitar – Freddy Guy
Piano – Billy Strayhorn
Written-By – Ellington
C – Neal Hefti’s Orchestra With Charlie Parker: Repetition
Alto Saxophone – Murray Williams, Sonny Salad
Baritone Saxophone – Manny Alban
Bass – Curly Russell
Bongos – Diego Iborra
Cello – Joe Benaventi
Clarinet – John La Porta
Drums – Shelly Manne
French Horn – Vincent Jacobs
Piano – Tony Aless
Soloist, Alto Saxophone – Charlie Parker
Tenor Saxophone – Flip Phillips, Pete Mondello
Trombone – Bart Varcelona, Bill Harris
Trumpet – Al Porcina, Douglas Mettone, Ray Wetzel
Viola – Fred Ruzilia, Nat Nathanson
Violin – Gene Orloff, Harry Katzman, Manny Fiddler, Sam Caplan, Sid Harris, Zelly Smirnoff
Written-By – Hefti
D – Neal Hefti’s Orchestra: Rhumbacito
Alto Saxophone – Murray Williams, Sonny Salad
Baritone Saxophone – Manny Alban
Bass – Curly Russell
Bongos – Diego Iborra
Cello – Joe Benaventi
Clarinet – John La Porta
Drums – Shelly Manne
French Horn – Vincent Jacobs
Piano – Tony Aless
Tenor Saxophone – Flip Phillips, Pete Mondello
Trombone – Bart Varcelona, Bill Harris
Trumpet – Al Porcina, Ray Wetzel
Viola – Fred Ruzilia, Nat Nathanson
Violin – Gene Orloff, Harry Katzman, Manny Fiddler, Sam Caplan, Sid Harris, Zelly Smirnoff
Written-By – Hefti
E – Lester Young-Buddy Rich Trio: I Want To Be Happy
Drums – Buddy Rich
Piano – Aye Guy
Tenor Saxophone – Lester Young
Written-By – Caesar, Youmans
F – Coleman Hawkins: Picasso
Tenor Saxophone – Coleman Hawkins
Written-By – Hawkins
G – Ralph Burns And His Orchestra: Introspection
Alto Saxophone – Hal McKusick
Alto Saxophone, Clarinet, Flute – Harry Klee
Bass – Red Callendar
Drums – Don Lamond
French Horn – Vincent DeRobertis
Guitar – Arv Garrison
Piano – Dodo Marmarosa
Tenor Saxophone – Lucky Thompson
Tenor Saxophone, Soloist – Herbie Steward
Trombone – Ollie Wilson
Trombone, Soloist – Bill Harris
Trumpet – Conrad Gozzo
Trumpet, Soloist – Sonny Berman
Written-By – Burns
H – George Handy And His Orchestra: The Bloos
Alto Saxophone – Hal McKusick
Alto Saxophone, Clarinet, Flute – Harry Klee
Baritone Saxophone, Bass Clarinet – Charles Gentry
Bass – Red Callendar
Bassoon – Robert Swanson
Cello – Arthur Kafton
Contrabassoon – Arthur Fleming
French Horn – Evan Vail, Vincent DeRobertis
Guitar – Arv Garrison
Oboe – Julie Jacobs
Percussion – Don Lamond, Jackie Mills, Jimmy Pratt
Piano – Dodo Marmarosa
Tenor Saxophone – Lucky Thompson
Tenor Saxophone, Soloist – Herbie Steward
Trombone – Eddie Kusby, Ollie Wilson
Trombone, Soloist – Bill Harris
Trumpet – Al Killian, Conrad Gozzo, Dale Pearce, Pete Candoli, Sonny Berman
Violin – Harry Bluestone, Robert Jamison
Violin, Cello – Carl Walker
Written-By – Handy
I – Charlie Parker: The Bird
Alto Saxophone – Charlie Parker
Bass – Ray Brown
Drums – Shelly Manne
Piano – Hank Jones
Written-By – Parker
J – Willie Smith Quintet: Sophisticated Lady
Alto Saxophone – Willie Smith
Bass – Red Callendar
Drums – Joe Jones
Guitar – Barney Kessel
Piano – Dodo Marmarosa
Written-By – Ellington
K – Machito And His Orchestra: Tangá
Alto Saxophone – Alfred Skerritt
Alto Saxophone, Soloist – Flip Phillips, Eugene Johnson
Baritone Saxophone – Leslie Johnakins
Bass – Roberto Rodriguez
Bongos – Chino Pozo, Joe Mangual
Congas – Armando Peraza, Rafael Miranda
Piano – Reneé Hernandez
Tenor Saxophone – José Madera
Timbales – Ubaldo Nieto
Trumpet – Robert Woodlen, Frank Davila, Mario Bauza
Vocals, Maracas – Machito
Written-By – Bauza
L – The Bud Powell Trio: Cherokee
Bass – Ray Brown
Drums – Max Roach
Piano – Bud Powell
Written-By – Noble
Credits
Design [Label], Typography [Front Cover Lettering] – George Maas
Illustration [Original Drawing] – David Stone Martin
Photography By – Gjon Mili
Photography By [Bud Powell & Max Roach] – Paul Nodler
Photography By [Ralph Burns] – Harold Trudeau
Producer, Liner Notes, Supervised By – Norman Granz
Typography – George F. McKiernan & Company
Notes
• 78-rpm album-folio with a sturdy cloth cover, built like a loose leaf notebook so that the contents may be removed if desired.
• Six 12-inch „vinylite“ records (not shellac… these are „unbreakable“). Each record is in an envelope protected by an envelope-flap on top.
• Limited, hand-numbered edition of 5,000.
• Hand-signed/numbered by Norman Granz on title page.
Of this Edition of The Jazz Scene
Five Thousand Copies have been made under the supervision of Norman Granz
• Who Signs Here
All written matter, artwork and photographys copyright 1949 by Norman Granz.
Recording studios used were:
– The Duke Ellington, Lester Young, Ralph Burns, George Handy, and Willie Smith sides were done at Radio Recorders, Hollywood, California.
– The Coleman Hawkins side was done at Asch Studios, New York City.
– The Machito and Bud Powell sides were done at Reeves Sound Studios, New York City.
– The Neal Hefti and Charlie Parker sides were done at Carnegie Hall Recorders, New York City.
– The Duke Ellington Sides recorded in 1949.
– The Neal Hefti Sides recorded “Repetition” December 1947, and “Rhumbacito” Autumn 1948.
– The Lester Young Side recorded March–April 1946.
– The Coleman Hawkins Side recorded 1948.
– The Ralph Burns Side recorded October 1946.
– The George Handy Side recorded November 1947.
– The Charlie Parker Side recorded 10 February, 1949.
– The Willie Smith Side recorded November 1947.
– The Machito Side recorded January, 1949.
– The Bud Powell Side recorded February, 1949.
