Chuck Norris, jeden z nejpracovitějších kytaristů na západním pobřeží

Naposledy aktualizováno: 6.5.2018

Chuck Norris: The Los Angeles Flash (1980, Stockholm Records)
Chuck Norris: The Los Angeles Flash (1980, Stockholm Records)

Bluesový a jazzový kytarista, zpěvák a vyhledávaný studiový hráč Chuck Norris (11. 8. 1921 – 26. 8. 1989, narozen jako Charles Eldridge Norris) se narodil v jižanském Missouri ve městě Kansas City. V pěti letech se od matky přestěhuje za otcem do Chicaga, kde v sedmnácti letech zahájil hudební kariéru jako tubista středoškolského orchestru.

úprk ke kytaře kvůli vyčištěným botám

Mezi povinnosti člena školní kapely samozřejmě patřila péče o notně těžký nástroj a pravidelné společné nácviky hraní za pochodu. Po letech si Chuck vzpomíná na skutečný důvod, proč ho nakonec začala zajímat kytara. „Nejvíce mi ale vadily neustálé kontroly, jak mám čistý a nablejskaný boty. A tak jsem si začal hrát sám pro sebe na kytaru, kterou jsem si koupil ve frcu.

Raději přestoupil na prestižní Chicago School of Music. Nové spolužáky zaujal podomácku vyrobenou elektrickou kytarou. Na nové škole měl štěstí, když se dostal se do třídy výborného učitele hry na kytaru Arthura Picka, který u nových studentů vyžadoval zvládnutí not a hru z listu. Chuckovi nedělalo čtení notového zápisu až takový problém, jen si rozšířil dosavadní znalosti zápisu pro basovou linku, v níž jsou psané také party pro tubu.

Prvním Norrisovým vzorem se stal jedinečný jazzový kytarista Charlie Christian. Chuck měl jeho nahrávky pečlivě naposlouchané a vášnivě kopíroval Christianovy kytarové party. V té době byl již členem školní skupiny, složené z marimbového tria, hráče na bicí a baskytaristy, se kterou vyrážel hrát na různé akce pořádané školou. „Byla to skvělá příležitost, jak se ulejt z vyučování,“ jak po letech glosoval.

chicagská jazzová přípravka

Učednická léta trvala skoro pět let. Norris se na škole sice učil hrát na kytaru prsty, ale při hraní se skupinou po něm spoluhráči chtěli, aby hrál trsátkem. Po výuce šel rychle domů, převlékl se a spěchal do baru, kde na něj čekali ostatní muzikanti z kapely. Při jednom vystoupení zahlédl v publiku i svého překvapeného a zklamaného profesora ze školy, kterému bylo líto, že vidí svého žáka hrát s trsátkem.

Sladká školní léta brzy skončila a Chuck se musel porozhlédnout po obživě. Za tím účelem podepsal přihlášku do tehdy nesmírně vlivných muzikantských odborů, což mu zajistilo šanci pravidelně hrát s různými soubory a trochu si přivydělat.

O prvních profesionálních zkušenostech řekl: „Bral jsem prakticky cokoliv. Začínal jsem v kapele odborového předáka Zinkyho. První větší kšefty jsem odehrál se Stuffem Smithem v klubu Three Deuces dole v centru Chicaga.“ a dodává „Speciálně si mě vyžádal Eddie South, kterému se přezdívalo Černý houslový anděl z New Yorku, když přijel zahrát do Windy City. Byl jsem tehdy nesmírně hrdej a sám se sebou spokojenej, protože mi dokonce padl i připravený pódiový oblek.“

Na Norrisovo vzrůstající renomé mělo významný vliv i setkání s kontrabasistou Oscarem Pettifordem, který si jej rovněž objednával při svých chicagských vystoupeních. Pettiford Chucka nominoval v anketě magazínu Down Beat vyhlášené za rok 1947 coby nováčka roku mezi kytaristy.

přesun na západní pobřeží

V průběhu válečných let nemusel jít sloužit do armády. Oženil se, přes den pracoval jako obchodní příručí a večer hrával po klubech. Po rozpadu manželství se stěhuje do Los Angeles, kde se právě zrodila silná rhythm’n’bluesová muzikantská komunita. Tvořili ji hudebníci z místních popjazzových comb, k nim se přidali texasští bluesmani a hráči s praxí z riffových big bandů působících na Středozápadě.

Zprvu samozřejmě chodí do práce a hraje až po večerech. Situace se změní poté, co mu Jules Bihari, majitel labelu Modern Records, nabídne místo stálého studiového kytaristy s možností občas nahrávat i sólově.

Chuck ale nejprve muzikantsky tápal. Bihari v něm viděl šikovného muzikanta z Chicaga, se zkušenostmi s tamním městským blues a tak po něm chtěl jediné, aby hrál pouze bluesové kytarové party.

Norris si na nedorozumění vzpomínal takto: „Jako člověk, co se přistěhoval z Chicaga, jsem zřejmě měl umět zahrát bez problémů blues, ale já jsem tam žádné blues neposlouchal.“ Rychle se vše doučil, zvláště když „jsem slyšel, jak si lidi z juke boxu hrajou mí nahrávky, To bylo něco úžasnýho. Od té doby jsem hrál jenom bluesově.“

V rozhovorech se přiznal, že se některé kytarové fígle přiučil i od zcela neznámých lidí, které slyšel hrát v motorestech při četných zastávkách na cestě na další vystoupení. Kytarovou techniku tříbil i sledováním velkých kytarových hráčů, jako byli T-Bone Walker nebo Lowell Fulson.

byl svědkem koncertního debutu b. b. kinga

Norris byl svědkem prvních profesionálních vystoupení B. B. Kinga. Tehdy Chuck doprovázel klavíristu a zpěváka Floyda Dixona a začínanajícímu Kingovi nabídli příležitost zahrát si před nimi jako jejich předskokan.

Později dostal od B.B. Kinga nabídku, aby se k němu přidal jako kytarista. Nechtělo se mu ale od finančně zajištěného Dixona odejít. Vždyť, na základě jeho vyprávění, měl evidentně své jisté. „Dělal jsem Floydovi kapelníka. Po zaplacení nutných nákladů, a vyplacení náhrad ostatním členům kapely, jsme si rozdělili půl na půl to, co na stole zbylo. Takové podmínky mi tehdy nikdo nebyl schopen nabídnout.“

V roce 1949 doprovází dalšího neotřelého rhythm’n’bluesmana Percyho Mayfielda. Výsledkem byl mj. singl se skladbou Two Years Of Torture. Ten samý rok se Chuck přidává k Charlesovi Brownovi a jeho The Smarties. Tehdy napíše skladbu Let’s Have A Ball, která vychází v říjnu na B-straně Brownova úspěšného singlu Homesick Blues. Další společná nahrávka Money’s Getting Cheaper rozhodně také stojí  za poslech.

notně okoralý kočovný muzikantský chleba

Na začátku padesátých let zakládá vlastní Chuck Norris Trio, se kterým vystupuje v okolí sanfranciského zálivu. Tehdy se mu začíná kočovný muzikantský chlebíček zajídat. Často se se svými spoluhráči musel trmácet osm hodin na vystoupení a ještě v noci se vrátit domů.

Norris si postupně uvědomoval, že aby měla jeho sólová kariéra smysl, neobejde se bez dlouhodobé nahrávací smlouvy, v níž bude garantována finanční podpora silného hudebního labelu a propagace nahrávek v rozhlase.

Na konci roku 1950 získá kontrakt u vydavatelství Alladin Records, kde v březnu 1951 vychází snímky Rockin‘ After Hours / I Know The Blues. Poté podepsal individuální smlouvu s Mercury Records (singl z února 1951 What’s Good For One’s Good For All / Hey Everybody), kterou mu nabídl Buck Ram – manažer The Platters, oplátkou za kytarový part natočený pro jejich píseň Only You.

Přibližně v té době se začala rýsovat vysněná příležitost k větší spolupráci s významným labelem. Ahmet Ertegun, spolumajitel Atlantic Records, měl s Norrisem údajně velké plány. Nakonec vše ztroskotalo na tom, že se Chuck rozhodl zůstat na západním pobřeží a nechtěl se přestěhovat do Velkého jablka. U Ertegunů vyšel v březnu 1953 alespoň singl s Chuckovými skladbami Messin‘ Up / Let Me Know.

doživotní osud studiového nádeníka

Ačkoliv v dalších letech spolupracoval s bluesovými zpěváky Jimmym “T99” Nelsonem, Little Williem Littlefieldem nebo Mickeym Championem, a do svojí skupiny angažoval výtečného saxofonistu Reda Prysocka, většího úspěchu se nedočkal.

Hlavním zdrojem Chuckových příjmů tak zůstala každodenní dřina nájemního studiového  muzikanta. Hraje na většině nahrávek rock’n’rollového zpěváka Bobbyho Daye vydaných u Class Records.

Podílel se na studiových pracích organizovaných nezávislým producentem Johnem Dolphinem a rovněž byl u natáčení písňového materiálu tragicky zahynulého zpěváka Jesse Belvina. Objevil se na nahrávacích frekvencích Dinah Washington, Little Richarda nebo Amose Milburna.

Vypomáhal s natáčením filmové hudby např. pro příběh Great White Hope inspirovaný osudem Jacka Johnsona, světového boxerského šampiona v těžké váze v letech 1908 až 1915 nebo pro muzikál Hello DollyBarbrou StreisandLouisem Armstrongem.

zkus to u nat king colea

Na konci šedesátých let se zdá, že by se na Norrise mohlo usmát štěstí. Jeho přítel a bývalý spoluhráč, bubeník Jesse Price, ho představí lidem z vedení Capitol Records, se kterými má Jesse podepsaný nahrávací kontrakt.

Chuck se jim líbí jako kytarista. Se zájmem si poslechnou i jeho vlastní skladby, jako o sólistu o něj ale nestojí. Namísto toho mu navrhnou, aby zkusil nabídnout spolupráci Nat King Coleovi.

Ten si ale klade nesplnitelné podmínky, když souhlasí s natočením jedné Norrisovy písně výměnou za převzetí tří Coleových skladeb a jejich vydání na chystaných gramodeskách Jesse Price. Chuckovi jedno nahlédnutí za oponu velkého hudebního byznysu stačilo. Raději se vrátí zpátky na západní pobřeží a pracuje každý den ve studiu.

Spřátelí se s obdivovaným T- Bone Walkerem, který ho před lidmi chválí jako kytaristu a tituluje ho jako svého „bráchance“ (Norrisův bratr žil se sestrou Walkerovy manželky a měli spolu nemanželského potomka).

Losangelský blesk udeřil ve švédsku

Na začátku sedmdesátých let Norris vystupuje čtyřikrát týdně.  Realitu muzikantského života nastínil slovy: „Vydělávám si šedesát pět dolarů za večer, což jen tak tak stačí na provoz rodiny. Vystupuji se šesti různými kapelami. Jako kytarista hraju v Elegant Four, u Roye MiltonaSolid Senders. Mám vlastní jazzové trio s kontrabasistou Redem Callenderem a bubeníkem Billem Douglasem. Ve skupinách Jakea PorteraDona Johnsona střídám kytaru s baskytarou a v New Time Machine hraju na baskytaru. Byl jsem také členem kapely Johnnyho Otise, se kterým jsem hrál, než dorostl jeho syn Shuggie, aby mě nahradil.“

Vedle několika dnes zapomenutých singlů existuje jediné Norrisovo dlouhohrající album The Los Angeles Flash (1980, Stockholm Records). Koncertní záznam vznikl v roce 1980 během dvou letních klubových vystoupeních ve švédských městech Göteborg a Jönköping.

V doprovodné kapele hráli altosaxofonista Preston Love (člen big bandů Counta Basieho nebo Luckyho Millindera atd.) a tehdejší švédská bluesová muzikantská smetánka, mezi níž exceluje rytmika ve složení klavírista „Slim“ Notini, bubeník Ali Lundbohm a basista Olof Sjögren. Doplňují je šikovný rhythm’n’bluesový tenorsaxofonista Ulf Andersson (doprovázel mj. Judy Garland, ABBA nebo Liberace) s kytaristou “Peps” Perssonem.

Ukázky:

Charles Brown: Money’s Getting Cheaper
https://youtu.be/_Q34d2l7kqQ
Chuck Norris and his Band: Rockin‘ After Hours
https://youtu.be/G9lZjEVgL6g
Chuck Norris: Every Day I Have The Blues
https://youtu.be/gXXkuUIwD6A
Percy Mayfield: Two Years Of Torture
https://youtu.be/B09R43QOFV4
Chuck Norris: What’s Good for One’s Good for All
https://youtu.be/1KMYcLXCXqs
Chuck Norris: Kinda Sick, Mostly Worried
https://youtu.be/Ka-3ljHB7sg
Chuck Norris: Messin‘ Up
https://youtu.be/JqDohfbsryI

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..