Naposledy aktualizováno: 30.6.2018
Muž, který se stáhl ze světel do stínu — a tam našel svůj nejpravdivější zvuk
David Sylvian vždycky působil, jako by byl ve světě jen na návštěvě. V éře Japan přijal roli nejkrásnějšího zpěváka new wawe, aby přežil tlak, který na něj padal ze všech stran. Na sólové dráze začal tuto masku pomalu sundávat — nejdřív nesměle, pak cíleně, až se nakonec ocitl v prostoru, kde nezůstalo nic kromě hlasu, několika nástrojů a ticha. Album Secrets of the Beehive (1987) se vynořilo z tohoto ticha: jako malé světlo v místnosti, kde si člověk sedne, zavře oči a konečně si dovolí nadechnout se jinak.
Muž, který sedí stranou
O svém dětství David Sylvian nemluví rád. „Byl jsem příliš citlivý. Všechno mě vyvádělo z rovnováhy,“ říkal prostě. V době natáčení čtvrté sólové desky Secrets of the Beehive nosil na veřejnosti tmavé sluneční brýle. Byly úkrytem. Nestál o to, aby v něm lidé poznávali někdejší hvězdu novovlnných Japan. Vyhýbal se hluku okolního světa. Nedokázal ho unést. A právě z tohoto postoje — z této vrozené plachosti — se zrodila hudba, která odmítá být hlasitá, ale přesto zůstává slyšet i po desetiletích.
|
|
|
Když světlo svítí příliš silně
V době Japan se David Sylvian naučil stát pod reflektory způsobem, který neprozradil, jak moc ho oslňují. Make-up, který zakrýval únavu. Dokonalé pózy, které skrývaly nervozitu. Fotografové si užívali jeho schopnosti „držet obraz“ — on sám si liboval v tom, že se za ním může schovat.
Když pokoj ztichl,
den skoro vydech’ čas,
zdá se, že měl bych něco znát.
Měl bych asi odejít,
jenže déšť se nezastaví
a já nemám kam se dál jen tak dát.Zrovna když myslím, že vítězím,
že prorazil jsem každej práh,
duchové mýho života
se rozfoukaj’ víc než strach.
Když jsem si říkal: už mě nic nezastaví,
že přišla chvíle bejt král a vládnout všem,
duchové mýho života
zařvali jak rozbouřenej den.
Sláva však není jen světlo; je to i nepříjemná, monotónní nuda. A vzdorovat vytrvalému zájmu médií a fanoušků ho unavovalo. Koncerty odehrál bezchybně, ale po vystoupeních mizel rychleji než technici, kteří skládali aparaturu. Jednou prý během turné seděl v hotelové koupelně jen s ručníkem na ramenou a říkal spoluhráči: „Nevím, jestli jsem to ještě já.“ Když Japan skončili, nebyl to rozchod, ale uvolnění pout. Poprvé po letech mohl zvolnit a poslouchat něco jiného než přání ostatních.
Brilliant Trees: první krok bez brnění
Brilliant Trees (1984, spotify link) vznikalo ve studiích, která měla víc koberců než technologie. Vzduch byl těžký od cigaret, na stole ležela otevřená plechovka s colou a Sylvian zpíval tiše. Mikrofony jen těžko snímaly jeho hlas. Když komponoval, často se procházel po místnosti tam a zpátky, s rukama v kapsách a hlavou lehce nakloněnou.
Nehledal „sound“ — hledal způsob, jak přeložit to, co v sobě nosil, do tónů, které unesou křehkost. „Ink in the Well“ působí, jako by byla napsaná při slabém osvětlení, možná po půlnoci, s hlavou opřenou o dlaně. „Nostalgia“ není retro — je to pohled na město z okna autobusu, když prší a člověk v odrazu nepozná sám sebe. Tohle album nebylo vysvobození. Bylo to nadechnutí.
Ticho jako místo, kam se dá vrátit
Alchemy: An Index of Possibilities (1985, spotify link) není konceptuální dílo, jak by se mohlo zdát. Je to spíš série zvukových polaroidů. Krátké motivy, které Sylvian nahrával často doma, s nedokonalým světlem lampy a šumem města za oknem. Jedna skladba vznikla během chvíle, kdy v kuchyni syčela konvice. Jiná má atmosféru chodby, kde se člověk zastaví, protože uslyšel vlastní kroky. Instrumentální hudba tu není odklonem od „popu“, ale způsobem, jak najít dech mezi větami. Je to ticho, které má tělo. Ticho, které uklidňuje a jež Sylvian tolik potřeboval. A které později definovalo Secrets of the Beehive.
Gone to Earth: hudba, která se nehádá s časem
Vinylové dvojalbum Gone to Earth (1986, spotify link) zní jako artefakt člověka, který se přestal přít se světem. Kytarista Robert Fripp přicházel do studia s klidem někoho, kdo už dávno pochopil, že největší síla je v tom, co se nehraje. Bill Nelson prý jednou během natáčení odložil kytaru, aby Robertovi a Davidovi navrhl: „Tohle nepotřebujeme zaplnit. Tady se to má nadechnout.“
Sylvian práci na dvojalbu miloval. Písně z první desky mají konkrétní obrysy — světlo, stromy, domy, šikmé střechy. Ambientní část je jako lesní cesta, po které jdete jen proto, že nikam jinam jít nechcete. Gone to Earth bylo přípravou na Secrets of the Beehive, protože naučilo Sylviana jednu věc: hudba nepřichází skrze sílu, ale skrze pozornost.
Studio jako místo, kde se člověk ukryje
Při nahrávání Secrets of the Beehive se Sylvian cítil hrozně. Byl vyčerpaný. Hlas zněl tence, občas zastřeně, a když se mu třásl, požádal o krátkou pauzu. Zvukaři vyprávěli, že během těch přestávek většinou jen seděl na okraji křesla a díval se na své ruce, jako by si ověřoval, že pořád patří jemu.
Ticho ve studiu bylo zvláštní. Nebylo nepříjemné, jen velmi přítomné. Bylo slyšet i to, jak se zdi nadechují. Když nahrávali klavírní part, někdo zapomněl zavřít dveře na chodbu. Z dálky zazněly kroky. Ve většině nahrávek by to byla chyba. Tady to zůstalo — jako připomínka, že do toho světa občas vstupuje realita. Sylvian se jinak nemilosrdně snažil zbavit všeho, co by bylo hudebně navíc. Jako člověk, který pomalu vyndává věci z kapsy, dokud tam nezbude jen to, co má pro něj nějaký význam.
Hledal hudbu zbavenou zbytečných obalů. Žádné staré dekorace. Jen světlo, vzduch, pár nezbytných nástrojů. Kytara. Piano. Kontrabas. Perkuse. Trubka. Orchestrální stopy jsou přítomné jen tehdy, když opravdu pomáhají. A hlas, který nezní jako „zpěv“, ale jako řeč , jen o něco výš. Je v něm zranitelnost, ale i nečekaná odolnost — jako když člověk říká pravdu a ví, že je správně, i když bolí. Hudba se nesnaží být krásná. Je krásná právě proto, že se nesnaží.
Zapomenout jako vnitřní gesto
„When the Poets Dreamed of Angels“ zní jako píseň hraná potichu v obýváku, když nechcete vzbudit děcko ve vedlejším pokoji. Španělský nádech je spíš gestem než stylizací: rozehraná struna, která nese vzpomínku. Tíha „Maria“ neleží v melodiích, ale v prostoru mezi nimi. Je to píseň o něčem, co už dávno odešlo — a přesto se to vrací v podobě stínu na zdi, když člověk večer zhasne.
Náznak radosti v „Let the Happiness In“ tu není triumfální, ale plachý. Neotvírá dveře dokořán — jen pootevře okno. Paprsek světla projde přes žaluzie a člověk si teprve po chvíli uvědomí, že to je jeho vlastní pokoj. Zapomenout neznamená vytěsnit. Znamená přestat přidržovat to, co už není potřeba. V duchovním smyslu je Beehive také albem přijetí: tiché, hluboké, nenápadné přijetí toho, že věci jsou, jak jsou — a že klid nepřichází zvenčí, ale zevnitř.
Úl, kde se ukládá světlo
Po vydání alba měl Sylvian jediné přání: aby singl „Let the Happiness In“ nevyletěl příliš vysoko. Ne ze strachu, ale z vědomí, že sláva ruší ticho, které tak dlouho hledal. „Nechci být hvězdou,“ řekl. „Hanobí to hudbu.“ To není póza. To je člověk, který pochopil, že jeho místo není na pódiu, ale v prostoru mezi dvěma tóny.
Na prázdným molu čekám dál,
lodě se pomalu vrací zpět.
Čekám, až přebolí to, co tak pálí
ó, ať ke mně štěstí konečně vejde.Sleduju racky, jak se snášej’ níž,
na lodě bez posádek.
Jejich bílý peří — jak svatební sníh
a zní jak píseň těch, co dávno odmítli návrat.
Secrets of the Beehive není album, které chce být objeveno. Je to album, které vyčkává. Čeká na tichý večer. Na vhodný okamžik, kdy člověk konečně vypne telefon. Na chvíli, kdy si sedne do křesla, světlo zhasne — a najednou zazní zvuk kytary nebo kornetu, který nevytváří obraz, ale otevře dveře dovnitř. Je to úl. Ne ten včelího bzukotu. Ale ten, ve kterém se ukládá světlo a teplo, aby člověk nezapomněl, že je může jednou znovu potřebovat.
A právě proto album přežilo všechny své doby: protože vzniklo z pocitů, které nelžou. A protože ticho může být někdy hlasitější než jakýkoli refrén.
David Sylvian – Secrets Of The Beehive
Label: Virgin – 7 90677-1, Virgin – 1-90677, Virgin – 90677-1
Format: Vinyl, LP, Album, Allied Pressing
Country: US
Released: 1987
Genre: Electronic, Rock
Style: Downtempo, Art Rock, Alternative Rock
Tracklist
A1 September (1:15)
A2 The Boy With The Gun (5:10)
A3 Maria (2:38)
A4 Orpheus (4:46)
A5 The Devil’s Own (3:08)
B1 When Poets Dreamed Of Angels (4:41)
B2 Mother And Child (3:09)
B3 Let The Happiness In (5:32)
B4 Waterfront (3:21)
Written-By, Composed By, Arranged By – David Sylvian
Recorded At – Studio Miraval, Wisseloord Studios
Credits
Acoustic Guitar – D. Sylvian (tracks: A2, A4, B1), D. Torn (tracks: B2), P. Palmer (tracks: B1)
Double Bass – D. Thompson (tracks: A2, A4, B2)
Drums – S. Jansen (tracks: A4)
Electric Guitar – D. Torn (tracks: A2)
Flugelhorn – M. Isham (tracks: A4, B3)
Guitar [Guitar Loop] – D. Torn (tracks: A3)
Organ – D. Sylvian (tracks: A2, B3), R. Sakamoto (tracks: A2, A3, A5, B2, B3)
Percussion – D. Cummings (tracks: A2, B1 to B3), S. Jansen (tracks: B3)
Piano – D. Sylvian (tracks: A1), R. Sakamoto (tracks: A4, A5, B2, B4)
Piano [Treated Piano] – D. Sylvian (tracks: A5), R. Sakamoto (tracks: A3)
Slide Guitar – P. Palmer (tracks: A4)
Synth [Synths] – D. Sylvian (tracks: A2 to A5, B3), R. Sakamoto (tracks: A2, A4, B3)
Tape [Tapes] – D. Sylvian (tracks: A3, A5)
Trumpet – M. Isham (tracks: B1, B3)
Vocals [Vocal] – D. Sylvian
Producer – David Sylvian, Steve Nye
Engineer – Steve Nye
Assistant Engineers – Jean-Jacques Lemoine, Ronald Prent, Steve Williams
Second Engineers – John Timperley, Richard Moakes, Steve Parker
Lacquer Cut By [Cut By] – Tony Cousins
Mastered By – Steve Marcussen
Mixed By – Steve Nye
Mixed By [Assisted By] – David Sylvian
Brass Arrangement – R. Sakamoto (tracks: B3)
Orchestral Arrangement – B. Gascoigne (tracks: A4)
String Arrangemen – B. Gasciogne (tracks: B3), R. Sakamoto (tracks: A1 to A3, B1, B4)
Woodwind Arrangement – R. Sakamoto (tracks: A5)
Coordinator [Assisted By] – Catherine Wilson
Coordinator [Recording Co-ordinated By] – Richard Chadwick (2)
Design, Typography – Vaughan Oliver
Photography By [Portrait] – Yuka Fujii
Photography By [Still Life] – Nigel Grierson
Sleeve – 23 Envelope
