Naposledy aktualizováno: 1.2.2026
John Coltrane o poslechu, hledání a hudbě v pohybu.
Coltrane on Coltrane | Down Beat, září 1960
#MilesAndTrane100
John Coltrane v roce 1960 nemluví jako legenda ani jako hotový hlas. Vyjadřuje se jako hudebník uprostřed práce. Přemýšlí o poslechu, o technice, o pochybnostech, o prostoru, který se teprve otevírá. Nejde o bilanci, ale o stav mysli – o přítomný čas, ve kterém se hudba ještě hledá.
Hlas z roku 1960
Poslouchám. Vždycky jsem poslouchal. Nejen saxofonisty, ale způsob, jakým se hudba pohybuje. První věci, které jsem slyšel, byly nahrávky Counta Basieho s Lesterem Youngem. Pres byl první hlas, který mi dával smysl. Nešlo o rychlost ani o techniku. Šlo o linii. O jednoduchost, která drží tvar. Moje frázování se tehdy pohybovalo velmi blízko jeho pojetí hry. Měl jsem pocit, že slyším tok, který se nemusí dokazovat.
Začínal jsem na altsaxofon. Chtěl jsem tenor, ale dostal jsem alt. Byl menší, snazší, říkali. Nevadilo mi to. Johnny Hodges se stal mým prvním skutečným vlivem. Dodnes mě fascinuje. Jeho tón, jeho jistota, způsob, jakým všechno dává smysl a přitom nic netlačí. U něj nic nebylo povrchní. Každá skladba swingovala. Každá měla váhu. Kéž bych mohl hrát s takovou samozřejmostí.
Pak přišel Bird. Když jsem ho slyšel poprvé, zasáhlo mě to přímo mezi oči. Na altu byl jediným vzorem. Nebylo kam jinam jít. Ale když jsem přešel na tenor, otevřel se prostor. Najednou tu nebyl jeden dominantní hlas. Začal jsem poslouchat všechny dobré tenorsaxofonisty. Uvědomil jsem si, že se můžu učit z každého. I od těch, kteří nikdy nenahrávali. Lester mi zůstal blízký kvůli linii, ale postupně jsem začal slyšet i Hawka. Jeho arpeggia, jeho způsob stavby. Věděl jsem, že se to budu muset naučit. Totéž u Bena Webstera. Byly věci, kterým jsem nerozuměl, ale cítil jsem je. A to stačilo, abych se k nim vracel.
Učím se
Zajímají mě struktury. Dizzy a Bird mě přivedli k tomu, že hudba má vnitřní architekturu. Nejen pocit, ale tvar. Jimmy Heath tomu rozuměl. Cvičili jsme spolu. Vybírali jsme věci z desek a zapisovali je. Učili jsme se tím, že jsme rozebírali, jak skladatelé a aranžéři přemýšlejí. Nešlo o kopírování. Šlo o pochopení.
Pracuji s lidmi, od kterých se můžu učit. Earl Bostic mě naučil věci o nástroji, které bych jinak nepoznal. Má techniku, má triky. Johnny Hodges mi dal jistotu a kontinuitu s minulostí. Zajímá mě minulost. Ne proto, abych se v ní usadil, ale proto, že ještě není uzavřená. Vrací se. Sidney Bechet. Art Tatum. Jednou v noci jsme hráli od půl třetí do půl deváté ráno. Nikdy jsem neslyšel tolik hudby. Člověk si uvědomí, kolik prostoru ještě zbývá.
Monk je architekt. Jeden z největších hudebních myslitelů, jaké znám. U něj se učím všemi směry. Když mluvíme o hudbě, nesnaží se to vysvětlovat slovy. Sedne si k pianu a zahraje odpověď. Sleduji jeho ruce, slyším souvislosti, které bych sám nehledal. Ukázal mi věci, o kterých jsem ani nevěděl, že existují. Jak dostat dvě nebo tři noty najednou z tenoru. Jak cítit mechaniku nástroje bez toho, aby se o ní mluvilo.
Hledám prostor
Milesova hudba mi dává svobodu. V minulosti pracoval s hustými akordovými strukturami. Teď jich používá méně. Linky jsou otevřené. Můžu se rozhodnout, jestli budu hrát vertikálně nebo horizontálně. Někdy vrstvím akordy, jindy hraju melodicky. Ta volnost mi umožňuje zkoušet věci. Hledám rozsáhlý zvuk. Zkoušel jsem dlouhé rychlé linky. Skupiny not. Ne jednotlivé noty, ale celky. Někdy to koliduje s klavírem. Pak zůstanu s basou a bicími. Ten přístup není konečný. Není dostatečně široký. Teď se ho snažím uvolnit.
Začínám hrát na soprán. Je to jiný pohled. Je to jako mít další ruku. Pomáhá mi to odpoutat se. Ještě nemám tón, který bych chtěl. Hledám ho. Hledám materiál. Potřebuji repertoár, který bude swingovat a bude pestrý. Nechci být příliš pestrý. Chci pokrýt co nejvíc forem, které můžu zasadit do jazzového kontextu. Zajímá mě východní hudba. Něco z toho cítím i u jiných hráčů. Nechci to přebírat. Chci to pochopit po svém.
Načrtávám
Píšu náčrtky. Melodie. Učím se, jaký materiál dokážu skutečně zahrát. Studuji harmonii. Vracím se ke starým věcem a dívám se na ně znovu. Ještě jsem to nezačlenil všechno. Ještě to neumím použít. Chci se zlepšovat, ale nechci ztratit přehled o tom, co dělají ostatní. Potřebuji rozšířit obzory. Rytmus jsem zatím odkládal. Teď vím, že se k němu musím vrátit.
Cítím, že teprve začínám. Něco z toho, co hledám, už mám. Hodně toho ještě ne. Jsem rád, že se můžu hudbě věnovat naplno. Jsme součástí dlouhé linie. Minulost, přítomnost, budoucnost. Je tu tolik hudby, která ještě nebyla vyslovena. A tolik způsobů, jak ji slyšet.
| Archivní šum je rubrika postavená na komentované práci s dobovým tiskem, katalogy a materiály. Tento text vychází z Coltrane on Coltrane – článku Johna Coltranea publikovaného v časopisu Down Beat (29. 9. 1960), připraveného ve spolupráci s Donem DeMichaelem. Citace jsou užity dle § 31 autorského zákona č. 121/2000 Sb. pro účely kritiky a odborného komentáře. |
