Naposledy aktualizováno: 22.10.2025
Vyvrhel, který se stal klasikem: jak muž z předměstí São Paula změnil tvář brazilské hudby a proč jeho dílo dodnes pulsuje jako neklidný tep města
Itamar Assumpção byl ztělesněním neklidu. Umělec z periferie, provokující svou hudbou i postojem, si zvolil cestu vyhnance – a právě díky tomu vytvořil jedno z nejradikálnějších děl Música popular brasileira. Jeho hlas je i dnes stále fascinující, neotesaný, nelítostný i krásně křehce opravdový.
Betonová realita města a muž, který odmítl kompromisy
Itamar Assumpção nikdy nehledal bezpečné místo v zákrytu. Narodil se 13. září 1949 v Tietê, městě ve státě São Paulo, které se nachází na severním okraji metropolitní oblasti Sorocaba, jako pravnuk angolských otroků. Skutečný domov ale našel až ve velkoměstském betonovém chaosu São Paula. Z něj si odnesl tvrdost, syrovost a pocit neustálého ohrožení – a právě to vtiskl do své hudby.
Od počátku se stylizoval do role vyvrhele. A ani se to nesnažil skrývat. Naopak, úděl nesl s neobyčejnou hrdostí. Svou doprovodnou kapelu pojmenoval Banda Isca de Polícia – „Policejní návnada“. Název nebyl jen provokací, ale i programovým gestem. Itamar se nikdy nesnažil vypadat přijatelně. Naopak, odmítal všechny kompromisy a každým krokem dával najevo, že bude stát mimo obvyklá společenská pravidla.
Byl také bojovníkem. Upoutával pozornost na sebe, na černochy, na umělce, na nezávislou kulturu a na svobodomyslné lidi, jako byl on sám. Přitom byl považován za outsidera – nejenom hudebním průmyslem, ale i částí publika. Vědomě přijal takové zatracení – a právě díky tomu se stal jedním z nejautentičtějších hlasů brazilské kultury.
Beleléu Leléu Eu a rodící se nezávislost
V roce 1980 vydal své první album Beleléu Leléu Eu. Hudba na něm byla drsná, bez zábran, plná ostrých slov i prostých zvuků. Promísilo funk, reggae, rock i samba groove do stylu, jenž byl stejně neuchopitelný jako jeho tvůrce sám.
Ale také to byl přelomový titul: stal se debutem labelu Lira Paulistana, který založila skupina hudebníků a herců ze São Paula. Ti odmítli diktát velkých nahrávacích společností a vydávali si hudbu sami, v duchu nezávislého hnutí Vanguarda Paulista.
Itamar byl v tomto prostředí jako doma. Po boku Arriga Barnabého, skupin Premeditando o Breque či Grupo Rumo byl nejdivočejším hlasem hnutí. Na všech svých dalších LP se nenechal spoutat cenzurou ani autocenzurou. V písních si pohrával s jazykem, repeticemi a zvukovými hříčkami, čímž předjímal pozdější postupy rockových tvůrců, jako byl zpěvák, skladatel a básník Arnaldo Antunes.
Beleléu Leléu Eu okamžitě vyvolalo polemiky. Itamarův hlas zněl naléhavě, občas násilnicky, někdy groteskně, vždy ale bez falše. V jedné skladbě zpíval:
„Když jsem unavený, dám si pár drinků, abych se uvolnil.
Nakopu Satanovi zadek, abych to dokázal každému, kdo to chce vidět a ujistit se. Pokud zavoláš policii, proměním se v jaguára, chci zabíjet, okolo úst mám pěnu nenávisti.“
Šlo o nekompromisní hudební i politický knock-out. Představil černého muže z periferie, který nemá jinou možnost než vzdorovat – hudbou, pažemi, tělem, slovy.
Hudba jako konkrétní umění
Pocházel ze středostavovské rodiny, věnoval se divadlu a již v raném věku se začal zajímat o hudbu, inspirován svým idolem Jimi Hendrixem. Hudba pro něj v žádném případě nebyla jen ornamentem a ani únikem. Byla příležitostí, jak pojmenovat realitu. Jeho texty spojovaly poezii s brutalitou, ironii s něžností. Uměl v jedné větě spojit odsouzení i vtip, zneklidnit a zároveň rozesmát.
Itamar Assumpção však nebyl jen „rozhněvaným mužem“. V jeho tvorbě se objevovala hluboká oddanost a cit k afrobrazilské kultuře a vědomí historického dluhu vůči ní. Hudba se pro něj stala konkrétním uměním: psal o ulicích, postavách a postavičkách, které na nich žily. Otevřeně popsal policejní násilí i lásku, která se zjevuje v nejméně pravděpodobných chvílích.
Skladbu „Nego Dito“ lze chápat coby archetyp jeho poetiky. Je drsná, výhružná i absurdně groteskní. Ale právě díky téhle směsi působí tak univerzálně – protože v ní slyšíme člověka, který s odzbrojující otevřeností vypráví o svém postavení ve světě.
São Paulo jako laboratoř zvuků a životních stylů
Ve 24 letech se Itamar přestěhoval do São Paula a právě tady rozvinul svou tvůrčí osobnost. V 80. a 90. letech byla čtvrť Pinheiros epicentrem alternativní kultury. Ulice Teodoro Sampaio či Praça Benedito Calixto nabízely paletu hudebních klubů a second handů, jež oživily vintage módu a oblékaly se v nich davy mladých obyvatel São Paula. Ve vyhlášených rockových galeriích a barech se potkávali punkeři, metalisti, hiphopeři i staří hippies.
Itamar se v tomhle prostředí cítil přirozeně. Byl excentrický, stylový, i když mohl působit lehce povýšenecky. Nejraději ale trávil čas v Penha, východním okrsku São Paula, kde žil až do své smrti. Lidé ho tam běžně potkávali na ulici a měli pocit, že je stejně součástí města jako betonové bloky nebo hlučné dopravní tepny. São Paulo mu poskytlo živnou půdu pro jeho inspiraci. Jeho tvorba byla stejně komplikovaná, hlučná a plná protikladů jako samotná metropole.
Assumpçãoův svět nebyl uzavřený – jeho hudba žila i v hlasech jiných
Jeho katalog obsahuje řadu pozoruhodných spoluprací. S Ná Ozzetti vytvořil sérii písní, které oscilují mezi experimentem a jemností, s Cássií Eller natočil silné verze skladeb „Já Deu Pra Sentir“ a „Aprendiz de Feiticeiro“, a jeho písně v repertoáru Zélie Duncan („Código de Acesso“) či Mônicy Salmaso („Canto Em Qualquer Canto“) dokazují, že Assumpçãoův svět nebyl uzavřený – jeho hudba žila i v hlasech jiných.
Jedním z vrcholů jeho diskografie se stalo album Ataulfo Alves por Itamar Assumpção – Pra Sempre Agora, které získalo ocenění Asociace uměleckých kritiků v São Paulu (APCA) jako nejlepší nahrávku roku. Byl to dialog s tradicí: pocta velkému skladateli samby, přetavená do Assumpçãoovy neklidné poetiky.
Dědictví outsidera
Jeho poslední album Pretobrás (1998) působí jako manifest zralého hněvu – sarkastického, přesně mířícího, a přesto hluboce lidského. Už samotný název, slovní hříčka spojující „preto“ (černý) a „Petrobras“ (brazilská státní ropná společnost), shrnuje Assumpçãův postoj: vytrvalou konfrontaci rasy, moci a politiky. Hudebně i textově jde o neústupné dílo – s bolestí, která pálí, a s duchem, který odmítá kapitulovat. Pretobrás se stalo jeho rozloučením, uzavřením dráhy poznamenané bojem s těžkým onemocněním.
Itamar Assumpção zemřel 12. června 2003, ve věku pouhých 53 let, na rakovinu. Jeho život byl krátký, ale stopa, kterou zanechal, je mimořádná. Zůstalo po něm několik zásadních alb a především vědomí, že hudba může být totálně svobodná – a že ve vyhnanství můžete nalézt zdroj síly.
V jeho díle se odráží všechno: osobní zkušenost, rodinná historie, nepřístupnost velkoměsta i univerzální otázky o svobodě a vzdoru. Itamar se nikdy nesnažil stát se klasikem, ale právě svou neústupností se jím stal.
Pro Música popular brasileira znamená Assumpção něco podobného jako pro rock Iggy Pop nebo pro jazz Charles Mingus: neklidného ducha, který odmítl pravidla a přepsal je podle sebe.
Itamar Assumpção byl – a zůstává – hlasem betonové megapole, vzdoru a poezie. Hudebníkem, který se nebál mluvit za ty, kteří se obvykle neozývají. A právě proto jeho písně dodnes pulsují jako neklidný tep města.
