Naposledy aktualizováno: 20.10.2025
Miles Davis a Gil Evans v roce 1959 vytvořili orchestrální dílo, které překračuje hranice jazzu i času.
Ve své recenzi pro červencové číslo Jazz Review z roku 1959 přirovnal Bob Freedman Milesova trumpetová sóla k síle, která málem vynese gramofon z místnosti. Kritika, která nešetří superlativy, ale zároveň upozorňuje na technické nedostatky nahrávky, zůstává svědectvím o tom, jak hluboce Porgy and Bess proměnila vnímání orchestrálního jazzu.
Aranžér a trumpetista jako partneři ve zločinu
Ve druhé polovině padesátých let nebyl na jazzové scéně větší tvůrčí tandem než Miles Davis a Gil Evans. Odvážný aranžér a experimentátor, který si přál, aby jazz zněl jako orchestrální hudba pro moderní století, a trumpetista, který dokázal ticho proměnit v emoci. Jejich společné projekty Miles Ahead (1957, spotify link), Porgy and Bess (1959) a Sketches of Spain (1960, spotify link) dodnes působí jako majáky v moři jazzového orchestru. A není náhoda, že tehdy přitáhly pozornost i neortodoxních kritiků, jako byl Bob Freedman, píšící pro vlivný časopis Jazz Review.
Kritika, která nezapomíná na groove
Ve své recenzi z července 1959 se Freedman nebojí superlativů. Popisuje, jak Evansova aranžmá proměnila Gershwinovy árie ve zcela nové skladby — a jak citlivě s nimi Miles Davis zachází:
Gil Evans převzal Gershwinovy melodie a udělal z nich své vlastní. Aranžmá na tomto albu dodávají áriím jako „My Man’s Gone Now“ stejný význam jako původní partitura. Evansova schopnost vyjádřit silné emoce neuvěřitelně citlivým způsobem se krásně doplňuje s Milesem, jehož sóla jsou téměř dokonalá.
Miles Davis podle něj jako první dokázal v jazzu zahrát recitativ tak přesvědčivě, že se zbavil veškeré teatrálnosti. A pak přišel moment, na který Freedman nikdy nezapomněl:
Je tu něco, co Evans nazývá „Gone“, což mělo být původním vzorem, když bylo toto slovo poprvé použito v hudbě. Během Milesova sóla (doprovázeného vynikající rytmickým duem Paul Chambers a Philly Joe Jones) nastane okamžik, kdy si budete myslet, že gramofon odletí z místnosti!
Tahle metafora by se do současného jazzového psaní možná nehodila, ale v roce 1959 skvěle vyjadřovala fascinaci z nové orchestrální estetiky, kterou Evans do jazzu přinesl. Hudba, která se přelévá v dynamických vlnách, staví na kontrastu barev, hutné harmonii i doslova symfonickém vzletu. Davis se v tomto prostoru pohybuje s až znepokojivou přesností — každá nota, každý nádech má svůj účel. Freedman poznamenává:
Miles se zdá být v bodě, kdy téměř každá nota, kterou zahraje, je tou absolutně nejlepší notou, jaká mohla na daném místě zaznít… A Davisova trubka je nástroj, který Evans naučil hrát dokonale.
Zvukové chyby vs. krásné fráze
Jedinou výtku, kterou autor recenze zmiňuje, představuje zvuková kvalita. Orchestr zní místy rozmazaně a zvukový obraz nedrží úplně pohromadě. Přesto, jak sám uznává, hi-fi nadšence to z míry nevyvede. Důležitější je to, co hudba dělá s posluchačem. A v tom má Freedman jasno:
Na této desce je tolik zajímavého, že by to zabralo tisíce slov, aby se to dalo popsat. Poslechněte si ji, a pokud se vás někdy někdo zeptá, můžete říct, že jste slyšeli jednu z nejlepších nahrávek, jazzových či jiných, které vznikly od doby, kdy Sammy Oog a jeho Neanderthal Six společně natočili první blues.
Z dnešního pohledu možná pousmání hodná poznámka s neandrtálci jen podtrhuje, jak zásadní dojem na tehdejší kritiky album udělalo. A že i po víc než šedesáti letech nepůsobí Porgy and Bess jako pamětní relikt — spíš jako svědectví o době, kdy jazz přestával být taneční hudbou a stával se formou moderního umění.
Kdo byl Bob Freedman?
Bob Freedman – americký aranžér, saxofonista a kritik. V 50. a 60. letech se podílel na východoamerické jazzové scéně nejen jako hudebník, ale také jako přispěvatel do periodik Jazz Review či Down Beat. Později aranžoval například pro Maynarda Fergusona nebo Louieho Bellsona. Jeho rané texty, jako je tato recenze, potvrzují nebývalý cit pro orchestrální struktury a zvukové detaily.
Redakční glosa:
Album Porgy and Bess bývá vnímáno jako prostřední díl trilogie, kterou Miles a Gil vytvořili v rámci orchestrální spolupráce pro vydavatelství Columbia. Ale právě tady se poprvé naplno projeví kontrast mezi afroamerickým jazzovým jazykem a evropskou symfoničností — citlivě, beze ztráty autenticity. Freedmanovu recenzi čteme jako připomínku, že i kritika může být svědectvím o vzácném momentu souznění mezi dvěma jedinečnými hudebníky.
| Archivní šum je rubrika postavená na komentované práci s dobovým tiskem, katalogy a materiály. Tento článek je interpretací dobové recenze LP Porgy and Bess v magazínu Jazz Review (červenec 1959). Citace jsou užity dle § 31 autorského zákona č. 121/2000 Sb. pro účely kritiky a odborného komentáře. |
Miles Davis: Porgy and Bess
Label: Columbia – CL 1274
Format: Vinyl, LP, Album, Mono, Hollywood press
Country: US
Released: Mar 1959
Genre: Jazz
Style: Big Band, Modal
Tracklist
A1 The Buzzard Song (4:07)
A2 Bess, You Is My Woman Now (5:10)
A3 Gone (3:37)
A4 Gone, Gone, Gone (2:03)
A5 Summertime (3:17)
A6 Bess, Oh Where’s My Bess (4:18)
B1 Prayer (Oh Doctor Jesus) (4:39)
B2 Fishermen, Strawberry and Devil Crab (4:06)
B3 My Man’s Gone Now (6:14)
B4 It Ain’t Necessarily So (4:23)
B5 Here Come de Honey Man (1:18)
B6 I Wants to Stay Here (a.k.a. I Loves You, Porgy) (3:39)
B7 There’s a Boat That’s Leaving Soon for New York (3:23)
Written-By:
(A1-A4, A6, B1-B2, B5) – Heyward, I. Gershwin – G. Gershwin
(A5, B3) – Heyward, G. Gershwin
(B4, B7) – I. Gershwin – G. Gershwin
(B6) – G. Gershwin
Credits
Conductor – Gil Evans
Bass – Paul Chambers
Drums – Philly Joe Jones (tracks: A1, A3 to A6, B1, B3, B6, B7), Jimmy Cobb (tracks: A2, B2, B4, B5)
Flute – Jerome Richardson (tracks: A1, A6, B1), Phil Bodner (tracks: A2 to A5, B2 to B7), Romeo Penque
French Horn – Gunther Schuller, Julius B. Watkins, Willie Ruff
Saxophone – Julian Adderly, Danny Banks
Trombone – Frank Rehak, Jimmy Cleveland, Joseph Bennett, Dick Hixon
Trumpet – Bernie Glow, Ernie Royal, John Coles, Louis Mucci
Trumpet, Flugelhorn – Miles Davis
Tuba – John („Bill“) Barber
Engineer – Ray Moore
Liner Notes – Charles Edward Smith
Photography By – Roy De Carava
