Naposledy aktualizováno: 30.9.2025
Original Dixieland Jazz Band a rok 1917: První nahrávky, které otevřely dveře jazzu světu
V únoru 1917 pět hudebníků z New Orleans nahrálo „Livery Stable Blues“ a „Dixie Jass Band One-Step“. Nikdo netušil, že tím zapíšou první kapitolu dějin jazzu. Více jak století hudební svobody, improvizace, blues, ragtime a divadelních scén se od té chvíle rozvíjí jako živý organismus – a my stále nasloucháme jeho příběhu.
Když jazz promluvil poprvé
Original Dixieland Jazz Band, pětice hudebníků z New Orleans, vstoupila v únoru 1917 do malého studia společnosti Victor v New Yorku a poprvé zpečetila své hudební nápady na desce. D. James „Nick“ LaRocca (kornet), Edwin „Daddy“ Edwards (pozoun), Larry Shields (klarinet), Henry Ragas (piano) a Tony Sbarbaro aka Tony Spargo (bicí), s kořeny v italsko-americké komunitě, zde nahráli „Livery Stable Blues“ a „Dixie Jass Band One-Step“, skladby, které otevřely svět novému, synkopovanému hudebnímu jazyku.
Byla to hudba, která žila vlastním životem – divokým, nespoutaným a přesto nakažlivým. Jazz tehdy ještě neměl jméno, ale už byl jasně otevřený více jak sto let dlouhé cestě plné prudkých vzepětí, náhlých odboček a dechberoucích hudebních zázraků. Ironií osudu je, že první nahrávku nenatočili afroameričtí hudebníci, kteří u zrodu stylu stáli, ale bílí hráči, kteří jejich postupy přenesli na gramodesku. Přesto právě tyto desky slyšel mladý Louis Armstrong. Otevřely mu uši – a možná i srdce.
A kdo by dnes mohl popřít, že právě tento okamžik položil základ hudebnímu jazyku, který dokáže vyprávět o všem – o potěšení, odporu i žalu?
Kořeny: Afrika, blues a ragtime
Jazz se nerodil z ničeho; byl výsledkem dlouhého kulturního kvasu. Africké rytmy, jež přestály otrokářství, zpěvy postavené na principu výzvy a odpovědi, polyrytmické bubnování – to všechno přežilo věky a stalo se DNA jazzu. Představte si, že slyšíte ghanské bubeníky nebo zpěvy Georgia Sea Island Singers. Slyšíte stejný puls, který kdysi poháněl tanec a život lidí, kteří toužili vyjádřit svou identitu i odpor. Každý úder, každá fráze – to je jazz v základu.
Pak přišel ragtime. Hudba složitá, pevně komponovaná, a přitom nakažlivě synkopovaná. Scott Joplin a jeho „Maple Leaf Rag“ z roku 1899 představovali rytmickou architekturu, po které se jazz mohl rozjet. Ragtime byl podvozkem, po kterém jazz mohl tančit. A potom Jelly Roll Morton – muž, který se prohlašoval za „vynálezce jazzu“. Když v roce 1938 nahrával pro Alana Lomaxe, dokázal napodobit celou kapelu: pravou rukou trubku a klarinet, levou trombon a rytmiku. Ragtime už tu nestačil. Mortonova hudba byla dialogem, improvizací, hrou, která vypráví sama za sebe.
Blues – hlas, který nemůže zůstat skrytý
Žádný jazz se neobešel bez blues. Každý hudebník, který chtěl vyprávět příběh, vkládal do melodie „blue tóny“. Mamie Smith a její „Crazy Blues“ z roku 1920 nebylo blues podle pozdější definice – přesto to byla průlomová nahrávka: poprvé zazněl hlas černošské zpěvačky na komerčním nosiči. Její hlas otevřel obrovský trh, a tím i cestu stovkám dalších.
O několik let později Bessie Smith se svou verzí „St. Louis Blues“, doprovázená mladým Louisem Armstrongem, stvrdila blues jako nedílnou součást jazzového kánonu. Každá nota nesla zkušenost generace – radosti i smutek, vzdor i naději.
A divadlo? Minstrelské a vaudevillové scény znamenaly pro jazzovou hudbu cosi jako zesilovač, díky němuž se o něm dozvídaly další sociální vrstvy. Eva Taylor zpívala skladby Clarence Williamse nebo Kinga Olivera. Noble Sissle či Lucille Hegamin přidávaly do svých vystoupení stop-time pauzy, synkopy, improvizace. Jazz nebyl jen hudba; byl to živý organismus, který pronikal ulicemi, sály, divadelními jevišti – a do srdcí posluchačů.
ODJB – první, kteří otevřeli dveře
Original Dixieland Jazz Band byli první. A v dějinách často stačí být první. Jejich „Tiger Rag“ zazněl po celé Americe – od Bixe Beiderbecka po Dukea Ellingtona a Armstronga. Stačilo pár let a melodie z desek ODJB se šířily stovkami hudebníků, kteří ji přetvářeli a obohacovali.
Možná nebyli nejlepší, možná nebyli nejautentičtější. Ale byli první. A díky nim mohl jazz růst – King Oliver, Kid Ory, Louis Armstrong. Desítky let kontrastů, proměn a nekonečné energie začalo právě tady.
