Naposledy aktualizováno: 15.10.2022
Deska pro milovníky dramatických póz, jemné syntetiky a dekadentní melancholie
Čtyři členové, čtyři singly, čtvrté album – a jedna z nejpůvabnějších desek britského synthpopu. Quartet od Ultravox z roku 1982 znělo jako hudba pro zítřky, a přesto v sobě mělo cosi hluboce zasněného. Nahrávka, která spojila technickou čistotu s lidským otiskem a obstála i v době, kdy se novoromantici předháněli v pompéznosti.
Něco končí, něco se blyští
Jsou alba, která s vámi zůstanou – ne proto, že změnila dějiny, ale protože dokázala proměnit vaše vnímání. Quartet je jedním z nich. Deska, která i po dekádách působí jako promyšlený kostým – na punk moc uhlazený, na pop příliš zdrženlivý, příliš výrazný, než aby zapadla. A přesto se to do značné míry stalo.
V roce 1982 byli Ultravox na vrcholu. Po přelomovém Vienna (spotify link) a potemnělém Rage in Eden (spotify link) přišel čas na změnu – krok stranou, možná výš. Britský tisk ale tvrdil, že kapela tápe – nedokáže si prý vybrat, zda chce být Magazine, Joy Division, Visage nebo Nouveau Beatles.
A pak přišel George Martin. Ano, ten Sir George Martin.
Když Ultravox oslovili „pátého Beatla“
Ultravox k producentovi Georgi Martinovi přivedl jejich manažer – kapelu by to samotnou prý nikdy nenapadlo. „Byl pro nás skoro božskou postavou. Mysleli jsme si, že je to nemožné,“ vzpomínal Midge Ure. Přitom stačilo jen zeptat se, zda by měl zájem. A ukázalo se, že Martin už je zná – jeho dcera ho totiž rok předtím vzala na londýnský koncert, znal album Vienna i titulní singl a měl na ně dobrý názor. V té době pracoval na McCartneyho desce Tug of War, takže zbývalo jen domluvit termín.
Změna byla znatelná. Místo německého experimentátora Connyho Planka přišla britská studiová preciznost. Výsledkem byl zvuk uhlazenější, místy až příliš elegantní – což některým kritikům vadí dodnes. Ale pro fanoušky, kteří si Ultravox nikdy nepletli s Joy Division, to byl vrchol: čtyři muži a promyšlené gesto.
George Martin v synthpopu?
George Martin bývá spojován s Beatles. Ale pro Ultravox byl nečekaně ideální: měl smysl pro detail, prostor i drama. Jeho přítomnost působí jako jediný zdroj světla v potemnělé hale. Pečuje o vokály, uhlazuje hrany, ale kapelu nesvazuje. Nezahltil písně efekty, ale nechal je dýchat. Quartet díky němu zní jako promyšlená hudební architektura – vrstvená, přehledná a emotivní. Melodie se tu rozvíjejí v několika patrech, syntezátory a kytary se vzájemně podpírají a bicím nechybí ani razance, ani elegance.
Kapela totiž měla zpočátku obavy, zda je „obávaný pan M.“ přijme, nebo jejich nahrávky odnese Paulovi a Lindě k pobavení. „Hodně pracoval na vokálech, což mi vyhovovalo – takhle intenzivně jsem na zpěvu nepracoval pět, šest let,“ svěřil se Ure. „Jinak se spíš opřel a nechal nás dělat svou práci, což bylo skvělé.“ Výsledkem je zvláštní rovnováha: Ultravox zůstávají pořád plní napětí, ale už nesázejí na syrovost. Jsou jako vychladlý čaj – silní, jen zralejší.
Čtyři singly, čtyři hity
Po stísněné náladě Rage in Eden působí Quartet jako otevření oken. Zvuk je čistší, písně přístupnější, ale melancholická stopa nezmizela. I když se deska občas rozzáří, stín zůstává poblíž. Album přineslo čtyři singly, které se všechny dostaly do britské Top 20: „Reap the Wild Wind“, „We Came to Dance“, „Visions in Blue“ a „Hymn“.
Naše písničky jsou trochu bizarní – nejsou jen o lásce nebo o tom, že nemáte práci a peníze. Jsou jako střípky příběhu: ukážou vám klíčové momenty, ale zbytek nechají vaší fantazii.
— Midge Ure
Každá je jiná – první má radostný tah, „Visions in Blue“ zádumčivou křehkost. Mrazivá „We Came to Dance“ stojí mimo hlavní proud alba – její sevřený rytmus, minimalistická elektronika a strohé harmonie jí dodávají až odtažitou atmosféru. Ure zpívá s mírně ztišenou intenzitou, což skladbě dodává zvláštní neodkladnost. Nehraje na efekt, spíš nechává napětí pomalu růst, až se dostane pod kůži. „Hymn“ pak oplývá téměř náboženskou naléhavostí. Stala se stálicí koncertních setlistů a zůstává jednou z nejcharakterističtějších skladeb kapely.
Ure tu ovšem není jen charismatickým hlasem kapely — v „Mine for Life“ a „When the Scream Subsides“ připomíná, že je také velmi citlivým kytaristou. Nepřehrává se, spíš do skladeb vnáší jemné, promyšlené linky, které dokážou zintenzivnit napětí i emoci bez zbytečné okázalosti. Na rozdíl od temnějšího, uzavřenějšího zvuku kytar na Rage in Eden tu jeho hra působí otevřeněji a jasněji, jako by do aranží vpouštěla více světla.
Světlo po temnotě
Kde Rage in Eden znělo jako soumrak, Quartet připomíná jeho odraz v benátském zrcadle. Ne tak temné, zato pečlivě vystavěné a překvapivě komunikativní. Ultravox tu znovu pracují s obrazem – obal, scéna, gesta. Vše má své místo. Ale už bez nervózní tíhy. Spíš s elegancí a klidem.
A přesto nešlo o komerční triumf. Zatímco Human League nebo Soft Cell okupovali žebříčky, Ultravox zůstali stranou. Snili jinak. Místo klubů mířili do evropských galerií – někdy až za hranici kýče, jindy přesně na její hranu.
Slabost pro hymny
Desku otevírá „Reap the Wild Wind“ – decentní fanfára, která evokuje Bowieho v jeho zasněnějším období. Následují další výlety do noblesy. „Serenade“ začíná šeptem a rozvine se do široké zvukové krajiny, která spíš naznačuje než vypráví.
Vrchol? Pro mnoho posluchačů „Hymn“. Patetická, teatrální – a přesto zcela upřímná. Jako kdybyste vešli do katedrály jen ze zvědavosti – a zůstali stát v úžasu. A pak ve vás zůstává něco nepojmenovatelného. Text balancuje mezi duchovní alegorií a kýčem, a právě to jí dodává sílu. V této fázi nejsou Ultravox realističtí – jsou styl. Jsou forma. A ta je u nich vším.
Samozřejmě – humor nečekejte. Ultravox nikdy nebyli veselí. Ale nebyli ani chladní roboti. Spíš vážní snílci, kteří syntezátory vnímali jako prostředek emoce, ne technický trik.
Vzpomínky z matného chromu
Dnes působí Quartet jako artefakt z paralelní doby. Ne tak přelomový jako Vienna, ne tak temný jako Rage in Eden – ale možná právě proto nejvíc „jejich“. Album mimo čas i trendy. Někomu znělo jako rezignace, jinému jako úpadek – ve skutečnosti to byla syntéza melancholie, patosu a dokonalého řemesla.
A deska, která stárne po svém: potichu a bez ztráty stylu. V některých momentech jako soundtrack k neexistujícímu filmu, jindy jako orchestrální přepis osobní krize. Není to hudba, která se dere dopředu. Ale když si ji pustíte, zjistíte, že jste přesně tam, kde vás chtěla mít.
Proč se k němu vracím
Quartet není moje nejoblíbenější deska Ultravox, protože by byla dokonalá. Ale protože je důsledná, umanutá a krásná způsobem, který dnes působí nečekaně opravdově.
A i kdyby celý svět zapomněl, pořád by tu zůstával ten obal – pastelová vize Petera Savillea, kde se klasicistní sloupy a triumfální oblouky rozplývají v jemných barvách. Architektonický sen jako pohlednice z elegantnějšího vesmíru, v němž má Midge Ure svůj úzký, pečlivě zastřižený knírek stejně samozřejmý jako ty sloupy. Na první pohled připomíná ten motiv antický Pantheon – ovšem takový, jaký by si asi postavil architekt z Londýna po příliš dlouhém obědě s designérskou komunitou.
Na turné k desce, příznačně nazvaném Monument, se tahle vize proměnila v překližkovou a kovovou maketu, jež se tyčila na pódiu. „Nic to neznamená,“ ujistil později Midge – což, jak se zdá, byl pádný důvod vláčet ji napříč kontinenty. Savilleův návrh si ale žil vlastním životem: kromě obalu desky skončil i na kravatách prodávaných u stánků s merchem. Když už si můžete uvázat kolem krku sloupoví, proč se spokojit s obyčejným proužkem hedvábí – zvlášť v době, kdy i synthpop měl svou estetickou disciplínu a každý detail, od scény po ten úzký knírek, měl své místo.
Ultravox: Quartet
Label: Chrysalis – CDL 1394
Format: Vinyl, LP, Album, Stereo
Country: UK
Released: Oct 15, 1982
Genre: Electronic, Rock
Style: New Wave, Synth-pop
Tracklist
A1 Reap the Wild Wind (3:47)
A2 Serenade (5:02)
A3 Mine for Life (4:44)
A4 Hymn (5:45)
B1 Visions in Blue (4:37)
B2 When the Scream Subsides (4:16)
B3 We Came to Dance (4:12)
B4 Cut and Run (4:16)
B5 The Song (We Go) (3:54)
(Written-By – W. Currie, C. Cross, M. Ure, W. Cann)
Credits
Producer – George Martin
Bass, Synthesizer, Backing vocals – Chris Cross
Drums, Backing vocals – Warren Cann
Guitar, Lead vocals – Midge Ure
Keyboards, Violin – Billy Currie
Design [Designed By] – Peter Saville
Engineer – Geoff Emerick
Engineer [Assistant] – Jon Jacobs
Illustration [Colouring] – Bill Philpot
Illustration [Drawing] – Ken Kennedy
Lacquer Cut By – Noel
