Naposledy aktualizováno: 18.5.2020
Profilový materiál manchesterské postpunkové legendy Joy Division je mimořádným příspěvkem labelu Black Point Records v rámci vzpomínky na 40. výročí tragického odchodu zpěváka a básníka Iana Curtise.
Nebyli tolik veselí, tolik rychlí, tolik ryční a suroví…
Připomeňme si, kdože Joy Division vlastně byli a proč jsou tak významní. Parta kluků z Manchesteru, většinou modely 1956, v roce 1976 založili svou první kapelu Stiff Kittens. Z té vzešla o rok později skupina Warsaw. Název byl inspirován chmurnou deskou Davida Bowieho (Low) se stejnojmennou skladbou. Nakonec byl název změněn na Joy Division, což nebylo o nic veselejší. V nacistických koncentrácích měly tento název baráky s prostitutkami…
Joy Division se snažili hrát jako spousta tehdejších kapel jednoduchou rockovou hudbu, jenomže od samého začátku nějak nepasovali mezi právě vrcholící punk a počínající new wave. Nebyli tolik veselí, tolik rychlí, tolik ryční a suroví… zato byli syrovější a také trochu temnější, nežli ostatní party.
Curtis byl ve skutečnosti velmi křehký a zranitelný
Zpěvák Ian Curtis, který také psal texty, byl melancholik s depresivními sklony, a neviděl na světě nic až tak báječného, co by jej mělo přimět k tomu, že by měl vyvádět jak blázen a veselit se či něco rozbíjet, souložit či fetovat. Nezajímalo jej příliš ani to, že má dívku, která jej velmi miluje a trpí tím, jak je on stále více mimo. Pohlcovalo jej černé vidění světa.
Ve filmu Control, který byl později o Curtisovi a Joy Division natočen, a který je rovněž pozoruhodně syrový, je scéna, kdy Curtis s kapelou sedí v šatně při nějakém víkendovém hraní, kolem je mumraj, druhá kapela je punkovější a Ian po chvíli komusi říká: „Jmenují se Buzerantský kokoti, chápete to? Jak si mohli dát takové jméno?“ Curtis byl ve skutečnosti velmi křehký a zranitelný, hledal čistotu mravní i společenskou, a byl hořce zklamán, že ji nikde nenachází.
Hannett vytvořil potemnělý sound syrových, ostrých a disharmonických kytar a nahallených suchých bicích
Asi by nebylo úplně od věci podotknout, že i Joy Division měli ve svém jepičím životě pořádný kus štěstí, bez kterého bychom je možná dnes neznali. Tím štěstím byl Martin Hannett, producent, který ihned pochopil, kde je zlatá hřivna téhle kapely. Jako měli Beatles svého George Martina, producenta, o kterém se někdy říká, že byl pátým, nehrajícím byť, avšak možná nejdůležitějším členem kapely, měli Joy Division Martina Hannetta.
Význam obou chlapíků pochopíte, když si pustíte nahrávky obou kapel, na kterých se jejich producenti nepodíleli. Znějí jako všechno možné, ale ne jako Beatles či Joy Division. A přiznejme si, že nejsou zdaleka tak zajímavé… Takže Martin Hannett byl u toho, když manchesterská parta točila svou první desku, a byl to on, kdo ji ponořil do kompaktnějšího, kytarově rozestřeného zvuku, svým způsobem dosti neradostného.
Hannett vytvořil potemnělý sound syrových, ostrých a disharmonických kytar a nahallených suchých bicích s podivně dutým zpěvem – někdy spíše deklamací – Iana Curtise. V roce 1979 vyšlo debutové album Unknown Pleasures (přeložte si sami) a stejně jako skupina samotná na kolbišti rozeřvaných punkáčů, jen těžce konkurovalo souputníkům. Bylo to něco úplně jiného a nikomu se moc nechtělo se tím zabývat.
Curtise patrně ničil i tento „neúspěch“. Nebral to tak, že kapela má po roce hraní venku desku, která je navíc zcela originální. Bral to tak, že jeho texty nikoho nezajímají, jeho sdělení všichni ignorují. Pracovali na dalších písničkách, znovu hráli a objížděli štace, ale Ian byl ve stále větším presu.
více konkrétních zvuků, syntezérů a zborcených riffů
Na jaře 1980 Joy Division nahráli druhou desku, kterou pojmenovali Closer. Producentem byl opět Martin Hannett. Tentokrát ještě více ztemnil sound skupiny, nacpal do nahrávky více konkrétních zvuků, syntezérů a zborcených riffů, které dodávají desce další, překvapivě industriálnější rozměr.
Kytary ještě více rozostřil, navršil a nechal rozložit jejich zvuk v krabičkách do až kakofonicko psychedelických pasáží. Také Ianův hlas již nezněl tak zřetelně jako na první desce. Byl dutější, zahalenější a upozaděnější.
Celé to působí soudržněji a zvukově celé album o stupeň postoupilo k zamlženému náhrobku, který je vyobrazen na obalu desky. A jestliže na jedničce ještě najdeme rychlejší písničky, které by se daly zahrát i na komerčním rádiu, na dvojce i kvapíky mají charakter podivných zrůdiček…
Album vyšlo 18. července 1980 a než se tak stalo, Curtis se oběsil. Prostě toho na něho bylo už moc. Těžko říci, zdali právě jeho smrt způsobila zvýšený zájem o kapelu a desku, či zda novovlnná společnost sama dospěla a přesycena radovánkami, potřebovala také druhý pól života – nepříjemnou pravdu někoho jiného.
V každém případě Closer zaznamenal obrovský úspěch a druhotně se samozřejmě rekultivoval i zájem o Unknown Pleasures. Netrvalo dlouho a spousta mladých nespokojenců začala hrát jako Joy Division. A samozřejmě to vylepšili. Nestačily už jen melancholicky depresivní texty a civilní oděv. Přibyla černá v oblečení, na rtech a na nehtech, ještě temnější texty (někdy jen těžko uvěřitelné srágory), a syntezérový sound.
Někdy se říká, že Joy Division jsou novovlnní Doors
Novým kapelám toho typu se začalo říkat new romance, gothic a buhvíjak ještě. Na rozdíl od Curtise to byla ale už jen hra, kterou nebylo možno brát vážně. Leč mládí si chce hrát, obzvláště když hledá samo sebe. V ty telecí roky je pro mnohé daleko důležitější co mají na sobě Depeche Mode, nežli jestli jejich proklamace nejsou směšné.
Vznikli další slavní temňáci – Cure, Smiths ale také třeba Swatsox. A vedle nich se objevila kapela New Order. Posledně jmenovaní byl zbytek Joy Division bez Iana Curtise. Po jeho smrti kapelu zbývající trojice přejmenovala a začala se věnovat zcela nové, moderní syntezérové pop-hudbě, na hony vzdálené Joy Division. A bylo to jedině dobře. Z řady „gotiků“ a „novoromantiků“ se většinou postupně stali tzv. kytarovky. Což je debilní název pro kapely konce 80. let a u nás i devadesátých – jako kdyby Ecstasy of Saint Theresa, Prouza či Priessnitz byli první, kdo hrál bigbít na kytary…
Někdy se říká, že Joy Division jsou novovlnní Doors. Není to tak úplně zcestné. Pomineme-li neveselou náladu, kterou obě kapely svými písněmi nutně vzbuzují i u úplných ignorantů, syrovost vyjádření a prýštění bezmocnosti, ale i vzdoru z celé té hudební litanie, jsou tady ještě oba protagonisté.
Jim Morrison a Ian Curtis měli rozhodně jedno společné – melancholický pohled na neutěšený svět a z toho plynoucí tendenci k vnitřní sebedestrukci. U Morrisona, který pocházel z dobře situované americké rodiny, se od dětství projevovala snaha zkoušet, co jeho okolí i on sám vydrží.
Byla to snaha prorazit a ponížit maloměšťácké prostředí, které jej obklopovalo a které pro jeho škrobenou přetvářku nesnášel. Dělal neuvěřitelné věci sobě, rodičům, sestře, učitelům… a později i spoluhráčům a partnerkám. Byl vnitřně rozervaný a zoufalý, utápěl to v alkoholu, částečně i v drogách a sexu. A samozřejmě ventiloval vše přes svou tvorbu – to byla na určitou dobu jeho záchrana.
Curtis nebyl povahou vzpurný spratek a punkáč
Curtis pocházel naopak z chudého Macclesfieldu a byl prototypem mladíka bez budoucnosti – punkáči si tohle „no future“ zcela osvojili a vytvořili z něho logotyp podobně, jako měli hippies 60. let své „make love – not war“. Jenomže Curtis nebyl povahou vzpurný spratek a punkáč, byl cele obrácen do sebe a řešil společenskou nevyváženost a svou roli v tom celém kolotoči. A neměl šanci.
Joy Division jsou neoddiskutovatelným mezníkem rocku. Vytvořili vlastní styl, což se povedlo jen několika málo vyvoleným. A na jeho základech vznikla plejáda dalších stylů. To rozhodně není málo.
Autor: Oldřich Šíma
Web: https://www.blackpoint.cz
Email: info@blackpointmusic.cz
GSM: + 420 775 692 672