Naposledy aktualizováno: 4.3.2021
Když se v newyorském klubu CBGB rodil punk, většina kapel chtěla minulost spálit a začít od nuly. Willy DeVille (25. 8. 1950 – 6. 8. 2009, narozen jako William Paul Borsey Jr.) udělal pravý opak. Do hlučného světa nové hudby přinesl blues, doo‑wop i pouliční romantiku starého New Yorku. A přestože jeho píseň „Storybook Love“ byla nominována na Oscara, zůstává jednou z nejméně doceněných postav rockové historie.
CBGB a město na hraně
Hlas, který nezapadal
V polovině sedmdesátých let působilo CBGB jako laboratoř nového zvuku. Ramones hráli rychleji než kdokoli před nimi, Television objevovali nový kytarový jazyk a město kolem klubu se rozpadalo. New York byl na pokraji bankrotu, Bronx hořel a Times Square připomínalo neonové předpeklí. Punk byl reakcí na tenhle chaos: úsporný, agresivní, odmítající sentiment.
A pak se na pódiu objevil Willy DeVille.
Hubený muž s náušnicemi a šátkem kolem krku zpíval, jako by se ocitl v jiném městě i v jiném čase. Z kapely Mink DeVille se linul doo‑wop, soul a latinské rytmy. DeVilleův hlas má blíž k soulovým zpěvákům typu Bena E. Kinga než k punkovým frontmanům jeho generace. Rolling Stone tehdy napsal, že Mink DeVille byli “něco úplně jiného, i na poměry ošuntělého CBGB”.
Dodnes si pamatuju, jak jsem poslouchal kapely jako The Drifters… Bylo to jako kouzlo, plné dramatu, a úplně mě to hypnotizovalo.
— Willy DeVille
Hudba z ulic New Yorku
Autenticita místo stylu
DeVille se nikdy nesnažil být moderní. Vyrůstal v prostředí, kde se přirozeně mísila portorická, afroamerická a evropská hudba, a jeho písně byly autentickou směsí toho, co v New Yorku skutečně znělo. O sobě říkal, že je “napůl Irokéz, napůl Bask a celý pouliční pes”. A jeho hudba tak opravdu zněla: jako hlas člověka, který zná město zevnitř.
Legendární skladatel Doc Pomus patřil k lidem, kteří Willyho DeVillea pochopili nejhlouběji. Ve své známé charakteristice napsal, že „Willy DeVille zná pravdu městské ulice a odvahu milostné písně z ghetta. A drsná skutečnost v jeho hlasu a frázování patří včerejšku, dnešku i zítřku.“ Z jeho slov je zřejmé, že v DeVilleově projevu rozpoznal něco, co tehdejší rocková scéna často postrádala — autentickou zkušenost, která nebyla stylizací, ale skutečným životem. Pomus v něm neviděl jen talentovaného zpěváka, ale člověka, který dokázal přenést do hudby pravdivost ulice způsobem, jaký byl v té době vzácný.
Život na hraně a rozhodnutí zůstat
Hudba jako způsob přežití
DeVilleův život přitom dlouho balancoval na hraně. Alkohol, drogy a destruktivní tempo rockového světa ho téměř zničily. Později o tom mluvil otevřeně: okamžitá úleva prý funguje jen krátce a pak se bolest vrátí ještě silnější. Nakonec si musel položit jednoduchou otázku: chce ještě žít a dělat hudbu, nebo ne. Rozhodl se pro hudbu.
Koncem osmdesátých let zažil nečekaný moment slávy. Album Miracle, které produkoval Mark Knopfler, přineslo píseň „Storybook Love“ – něžnou baladu, která zazněla ve filmu The Princess Bride a získala oscarovou nominaci. Knopfler si DeVillea vybral právě kvůli jeho jedinečnému hlasu, který dokázal být zároveň drsný i něžný.
New Orleans a návrat ke kořenům
Victory Mixture jako pocta tradici
Přesto se z DeVillea nikdy nestala typická rocková hvězda. V devadesátých letech odešel do New Orleans, kde natočil album Victory Mixture (spotify link), poctu autorům jako Allen Toussaint nebo Lee Dorsey. Nahrávky jsou jednoduché, syrové, jako by chtěl připomenout, odkud ta hudba vlastně pochází. A zatímco v Americe zůstával outsiderem, v Evropě – zejména ve Francii, Španělsku a Nizozemsku – se stal kultovní postavou. Jeho koncerty tam byly vyprodané, jeho alba přijímaná s nadšením.
Jeho diskografie je pestrá a odráží jeho neklidnou povahu. Od syrového debutu Cabretta (1977, spotify link) přes melancholické Le Chat Bleu (1980, spotify link), evropsky úspěšné Backstreets of Desire (1992, spotify link) až po pozdní vrchol Crow Jane Alley (2004). Poslední album Pistola vyšlo v roce 2008, rok před jeho smrtí.
Lou Reed a druhý hlas města
DeVille jako hlas ulice
Na newyorské scéně existovala ještě jedna podobná postava: Lou Reed. Reed psal o městě jako kronikář. DeVille ho zpíval zevnitř – jako hlas ulice. Jeho písně znějí jako ozvěna starších příběhů, které města uchovávají ve svých ulicích. A někde v téhle noční krajině starého rhythm’n’blues se občas ozve i vzdálená ozvěna Toma Waitse – jen bez kabaretní stylizace, spíš jako hlas člověka, který ty příběhy opravdu prožil.
Některé hlasy totiž patří městům. A některá města si je pamatují déle než vlastní dobu. Willy DeVille byl jedním z těch hlasů – hlasem New Yorku, který už neexistuje, ale který díky jeho písním pořád žije.
