Naposledy aktualizováno: 7.12.2022
Klíčovou postavou jazzrockové fúze je britský klávesista, kapelník a vyhledávaný studiový muzikant Brian Auger (18. 7. 1939, narozen jako Brian Albert Gordon Auger). Bezpochyby je jedním z nejzajímavějších, nejosobitějších a nejvšestrannějších varhaníků jazzového pantheonu.
„Brian stál v čele toho všeho“
Acidjazzový věrozvěst Brian Auger je nesmírně vynalézavý muzikant. Na svém kontě má více než třicet LP desek a dlouhé působení u vydavatelství RCA a Warner Bros., nominace na Grammy, deset alb v žebříčku Billboard Hot 100 a také singl na prvním místě hitparády.
Od počátku šesté dekády minulého století pracuje s mnoha hudebními žánry. Na svém Hammond B-3 Organ mísí nejenom rock, jazz, blues, soul a funk. V tom, co dělá, byl vždy jasně patrný lehký nádech tvorby jazzového klavíristy Davea Brubecka.
Navzdory tomu, možná ale i proto, stvořil vlastní, osobitý hráčský styl – postavený na strhující živelnosti a současně zvláštní neuspořádanosti. Nikdy mu ale navzdory syrovosti nechyběly vkus, účelnost a jasná muzikantská vize. Vzniklo tak spojení, které může znít experimentálně jako psychedelie, či uhlazeně jako acid jazz.
vychází z drobných motivů a hraje valivé, přeskakující fráze
Novináři se Augera často ptají, jaká je jeho hudba: „Jaká je moje hudba? Moje hudba se dá těžko nějak zařadit. Vstřebal jsem spoustu vlivů od jazzu a raného britského popu až po rock, rhythm’n’blues, funk, soul a blues. Dostal jsem titul „otec acid jazzu“, ale moje hudba je kombinací všech těchto žánrů… Blues, rock, acid jazz, funk, jazz rock a fusion.“
Augerův dlouholetý přítel, Greg Boraman, šéf labelu Soul Bank Records, na kterém budou postupně vycházet Brianovy původní, i dosud nevydané, remasterované nahrávky, o něm prohlásil: „Byl zastáncem otevřeného, žánrově pestrého pojetí, které mu tehdy v určitých kruzích příliš neprospělo,“ a dodal. „Brian stál v čele toho všeho – a kdyby to záleželo na mně, na Goldhawk Road (pozn. autora: ulice v západním Londýně) by stála jeho socha.“
Pro Brianovy vlastní skladby je charakteristické směřování k rozvláčným improvizacím. Začínají a končí melodickými, opakujícími se frázemi. Spíše než nekončící, jemné linky, kterým dává přednost většina rockových varhaníků, hraje drobné, valivě přeskakující motivy, které se občas zlomí v kulometnou dávku tónů.
Na koncertních pódiích se sešel s mnoha hvězdami
Během své šedesátileté kariéry se Brian Auger sešel na koncertních pódiích s mnoha hvězdami mimo jiné s Led Zeppelin, Van Morrisonem, Ericem Burdonem, Eltonem Johnem či Earth, Wind & Fire. Nemluvě o setkáních s Freddiem Hubbardem, Johnem Coltranem, Cannonballem Adderleym a dalšími velikány. Manželka kytaristy Wese Montgomeryho mu po manželově smrti napsala dopis, v němž mu složila poklonu za nejlepší coververzi Bumpin‘ On Sunset, jakou kdy slyšela.
S neworleanskou legendou Dr. Johnem se zúčastnil voodoo rituálu, s Jimim Hendrixem odehrál pozdě v noci koncert v londýnském klubu Cromwellian, což bylo místo, kam chodili muzikanti jako Eric Clapton, Alvin Lee nebo Jeff Beck. Vystoupil jako host v televizním pořadu The Monkees, ale také na Bratislavské lyře krátce před okupací Československa vojsky Varšavského paktu v roce 1968. Augerova show s Julií Driscoll a skupinou Trinity tenkrát zvedla z křesla vlivného kulturního tajemníka ÚV KSČ a přiměla ho i s manželkou k demonstrativnímu odchodu ze sálu.
V posledních letech hojně koncertoval s italským popovým a bluesovým umělcem Zuccherem Fornaciarim, který je podle něj úžasným talentem a stali se přáteli. Za svého nejbližšího přítele ale považoval varhaníka Keithe Emersona z progrockového tria Emerson, Lake & Palmer. Jeho smrt v roce 2016 Briana hluboce zasáhla.
Jazz miloval od osmi let
Do jazzu se Brian Auger zamiloval již v osmi letech, když na rozhlasovém přijímači, který mu dal starší bratr, naladil vysílání hudebního programu stanice American Forces Radio šířeného z Německa.
O deset let starší bratr měl také sbírku amerických jazzových desek, takže se Brian mohl seznámit s velkými americkými jazzovými umělci, jako byli Louis Armstrong, Lionel Hampton, Duke Ellington, Count Basie a Oscar Peterson.
Navíc obě jeho starší sestry milovaly nahrávky Franka Sinatry, Binga Crosbyho a Nata Kinga Colea. V přesvědčení „že tohle jsem vždy chtěl hrát“ ho definitivně utvrdilo, když v televizním vysílání BBC viděl Dukea Ellingtona v rozhovoru s Joan Bakewell.
Fascinace rodinným mechanickým klavírem
Není tajemství, že Brian je klavíristou samoukem. Jeho nespoutaný styl hry se vyvinul z dětské fascinace rodinným mechanickým klavírem. Tomuto hudebnímu nástroji se říká Kastner Pianola (nebo také Player Piano). Při přehrávání je nutné šlapat na dva pedály, které vhání dovnitř vzduch a otáčí mechanismem a válečky s hudbou.
Brianův otec miloval hudbu a vlastnil poměrně rozsáhlou sbírku válečků do pianoly, včetně všech oper, koncertů, spousty klasické hudby od velkých skladatelů a nějakého ragtimu. Augera nejvíce zaujala Rossiniho Předehra k Vilému Tellovi.
Při šlapání do pedálů poslouchal a pozoroval jaké klávesy jsou při přehrávání válečku mechanicky stlačovány. Potom se snažil zahrát jednotlivé tóny o oktávu výš a naučit se akordy nazpaměť. Bylo to v bytě v západolondýnském Shepherd’s Bush, kam se Augerovi přestěhovali v roce 1944 z domu na Latimer Road v Kensingtonu poté, co většinu domů v ulici poničil zásah nacistické střely V-1.
Muzikantské začátky v zakouřených hospodách londýnského East Endu
Neocenitelné muzikantské zkušenosti Brian Auger nabyl ještě coby mladíček na konci padesátých a na počátku šedesátých let při putování po zakouřených hospodách a dupárnách East Endu. Tenkrát hrál na piano prakticky každý den v kvintetu vibrafonisty Davea Morseho.
Na repertoáru měli především věci od Arta Blakeyho a Jazz Messengers. Jejich nahrávky Brian znal díky spolužákům ze střední školy. „Když jsem slyšel klavír Horace Silvera, bylo to pro mě něco úplně nového a říkal jsem si: ‘Takhle chci hrát’. Naučil jsem se tedy jeho skladby a po několika letech jsem se připojil ke kapele, která hrála materiál Jazz Messengers. A tak to pokračovalo dál.“
Paralelně Brian zkouší – a příležitostně vystupuje – se svým prvním jazzovým triem. Hrál v něm s kontrabasistou Rickem Lairdem a bubeníkem Philem Kinorrou. Bylo to vlastně poprvé, kdy vystupoval pod jménem Brian Auger Trinity.
S přípravou na muzikantskou učňovskou zkoušku mu tenkrát vydatně pomohl jeho přítel, dodnes uznávaný britský tenorsaxofonista Tubby Hayes. Výuční list získal při hraní s respektovanými saxofonisty Tommym Whittlem, Dickem Morriseym a Jimmym Skidmorem. Nebylo to jen ve vyhlášených hudebních scénách Cottage Club či Flamingo v londýnské čtvrti Soho, ale i u Ronnieho Scotta ještě, když jeho klub sídlil na původní adrese na Gerrard Street.
„Jak dlouho hraješ na varhany?“ A já na to: „No, asi pětačtyřicet minut.“
K varhanům Hammond Organ B-3 přešel díky poslechu alb s americkým varhaníkem Jimmym Smithem (prvním bylo Back At The Chicken Shack) a po záskoku za Georgieho Famea u comba Blue Flames v klubu Roaring Twenties v Soho. Stal se jedním z mála hudebníků ve Velké Británii, kteří tento nástroj v první polovině šesté dekády minulého století ovládali.
O první zkušenosti s jeho osudovým nástrojem Brian Auger vyprávěl: „Zavolali mi s prosbou, abych zastoupil Georgieho Famea a hned po příchodu mě zavedli k varhanům. Podíval jsem se na Hammondky se všemi těmi přepínači, knoflíky a ovladači a řekl jsem si: ‘Nepanikař, jen se snaž, aby to znělo tak, jako od Jimmyho Smithe, a jak jen to půjde.’ Takže tak jsem to udělal. Vzpomínám si, jak jsem sešel z pódia a kapal ze mě pot. Jeden ze štamgastů za mnou přišel a řekl, ‘Nevěděl jsem, že hraješ na varhany, Briane, jak dlouho hraješ na varhany?’ A já na to: ‘No, asi pětačtyřicet minut.’ Tak to bylo moje seznámení s Hammondkami. A pak jsem si koupil vlastní Hammond B-3 a to změnilo celý směr mého života.“
Auger si sice koupil varhany Hammond, ale typ L. Nedařilo se mu z nich dostat zvuk, který slyšel na deskách Jimmyho Smithe. „Hodně muzikantů jezdilo do New Yorku a my jsme jim dávali seznamy desek, které si mají koupit, když už tam byli,“ vyprávěl Auger. „Tak jsem jim doporučil: ‘Cokoli, kde jsou varhany.’ Jeden z nich přivezl album Jimmyho McGriffa a na obalu LP Live At The Apollo byla jeho fotka s velkým Hammondem B-3. ‘Tohle bylo skvělé,’ nadšeně mi vyprávěl. Tak jsem šel přímo do firmy a řekl: ‘Potřebuju takový nástroj.’“
Postupně získal pověst šikovného studiového hudebníka, nejenom hraním na cembalo na singlu For Your Love skupiny Yardbirds, a záhy byl vyhledávaným spolupracovníkem mnoha jazzových, tak i rock’n’rollových part.
Krátká epizoda s rhythm’n’bluesovým combem Steampacket
V roce 1965 se přidal ke rhythm’n’bluesovému combu Steampacket se zpěváky Long Johnem Baldrym, Julií Driscoll (sekretářkou manažera Giorgia Gomelskyho, a také fan klubu Yardbirds), a tehdy ještě neznámým Rodem Stewartem. Na kytaru hrál Vic Briggs (kytara). Rytmiku tvořili Micky Waller (bicí) s Rickym Brownem (baskytara), s nimiž Auger krátce předtím spolupracoval ve svém prvním varhanním triu Trinity.
technicky vytříbená, příjemně plynoucí a dobře poslouchatelná směs rocku, psychedelie, soulu a jazzu
S koncem Steampacket v roce 1966 Brian Auger zintenzivní koncertování se svým rhythm’n’bluesovým triem Trinity, v němž pracoval s bubeníkem Clivem Thackerem a baskytaristou Davidem Ambrosem. O rok později přiberou Julii Driscoll. Pojmenovali se Julie Driscoll, Brian Auger & The Trinity (až později angažují kytaristu Garyho Winstona Boylea).
Brian do hudebních genů kapely vložil svoje bohaté jazzové zkušenosti a za pomoci ostatních je přetavil v technicky vytříbenou, příjemně plynoucí a dobře poslouchatelnou směs rocku, psychedelie, soulu a jazzu. Navzdory tomu, že podle některých amerických hudebních publicistů Julie Driscoll na sebe strhávala pozornost spíše líčením, účesy, módními kreacemi svých šatů a doplňků – než relativně slabým hlasem malého rozsahu a tanečky na pódiu okopírovanými od Arthura Browna. Možná ale zástupci amerického tisku jen „nevydýchali“ tvrzení ostrovních kolegů, že jde „o britskou odpověď na Janis Joplin.“
Jak roztočit ohnivá kola
Brian měl od počátku existence Trinity jasnou představu, co od svých spoluhráčů očekává: „Protože jsem se pohyboval v celém širokém spektru hudby, chtěl jsem, aby moje vlastní kapela odrážela všechny ty nálady. Věděl jsem, co chci, a to byla funková rytmická sekce, doplněná o to, co jsem chtěl udělat s jazzem, a pak kytaristu, který by uměl obojí – jazz i rock. Toho bylo těžké v té době najít. Myslím, že jsem chtěl bubeníka, jako je Bernard Purdie a baskytaristu jako James Jamerson, pokud bych je našel, a zpěváka s velkou duší. A tou se ukázala být Julie Driscoll.“
Za pomoci tehdy sedmnáctiletého inženýra Eddyho Offorda (který později spolupracoval s Yes a Emerson, Lake & Palmer) začala skupina experimentovat se svým zvukem. „Přišel jsem do studia a Eddy měl takovou věc velikosti krabice od bot, kterou vyrobil s velkým knoflíkem na přední straně,“ zavzpomínal Auger. „Řekl mi: ‘Hele, Briane, nechceš si to poslechnout?’ A já na to: ‘Co to proboha je?’ Odpověděl: ‘To je phaser, nech mě to zapojit’. Eddy ho připojil, otočil knoflíkem a já jsem udiveně vyhrkl: ‘Panebože, nech to tam.’“
Trinity vydali nejenom hit This Wheel’s On Fire, v němž Brian hraje v úvodu na mellotron, a později znovu nahraný pro úvodní titulky filmu Absolutely Fabulous, ale také Donovanovu Season Of The Witch. Na repertoáru měli rovněž Take Me To The Water od Niny Simone, Save Me Arethy Franklin. Od Richieho Havense si vypůjčili Indian Rope Man. Dobře vyzněl cover The Doors a jejich hitovky Light My Fire. Naopak mezi výborně přijaté Augerovy originály patřila kupříkladu skladba Definitely What!.
Odkaz nebývalé tvůrčí kreativity a vystoupení trinity na bratislavské lyře 1968
K jejich odkazu a nebývalé tvůrčí kreativitě rozhodně patří titul Julie Driscoll, Brian Auger & The Trinity: Open (1967, Marmalade Records, spotify link). O rok později debutují na americkém trhu poněkud produkčně roztříštěnou LP deskou Jools & Brian (1968, Capitol Records).
Najdeme na ní několik Juliiných sólových snímků – výtečná I Know You Love Me Not nebo I Didn’t Want To Have To Do It – cover Johna Sebastiana z kapely Lovin‘ Spoonful – a Brianových nahrávek jen s Trinity (převzatá skladba Kiko, od již jednou zmíněného philadelphského varhaníka Jimmyho McGriffa, je jednoznačným důkazem nebývalého talentu všech hudebníků z Trinity).
Ještě ten samý rok nachystají nadšeně přijatou Definitely What!… (1968, Marmalade Records, spotify link) připravenou bez účasti Driscoll. Naopak kolekci složenou z dvojalba a jedné desky – nazvanou Streetnoise (1969, Marmalade Records, spotify link) – nahráli opět s Julií. Poslechněte si z ní jejich verzi All Blues od Milese Davise a určitě Augerovou Czechoslovakia – poctu okupovanému Československu.
Ve stejném roce vychází u československého Gramofonového klubu v edici Pop Music kompilace Julie Driscoll Brian Auger & Trinity složená z nahrávek na albu Open a EP desce Julie Driscoll, Brian Auger & The Trinity: Road To Cairo. Dokonce se dočkala dvou edicí. Každá z nich měla jiné grafické řešení obalu. To jsou paradoxy, pane Vaňku.
„Trinity se rozpadli kvůli neustálé pozornosti tisku a tahanicím manažerů“
Během své relativně krátké existence Trinity získali přízeň fanoušků primárně v Západní Evropě. Na konci šesté dekády zkrátka bylo možné vše – dokonce i to, aby Auger s Driscoll a Trinity byli hlavními hvězdami jedné z nejpurističtějších jazzových přehlídek Berlin Jazz Festival.
Jejich konec Brian popsal stručně: „V roce 1969 jsme přijeli na turné do Států. Nakonec se kapela rozpadla kvůli typickým věcem, ale já jsem měl zájem dál se věnovat své směsi jazzu, rocku a funku, která v té době ještě neměla jméno. Dnes se tomu říká fusion.“
Těmi typickými věcmi, které vedly k rozpadu Trinity, má Brian namysli to, že Driscoll byla také ikonou módního stylu konce šesté dekády, jejíž tvář se stala stejně slavnou jako její hlas. Nakonec neustálá pozornost tisku věnovaná výhradně Julii, stejně jako tahanice mezi osobními manažery, způsobily, že se skupina brzy po vydání LP Befour v roce 1970 rozpadla. Julie Tippett se ještě téhož roku provdala za jazzového pianistu Keitha Tippetta a stala se uznávanou jazzovou zpěvačkou, která je umělecky plodná dodnes.
Ke spolupráci s Julií se Brian vrátil v roce 1978 na albu Encore (spotify link) pro Warner Bros.. Kouzlo neobvyklého a lákavého zvuku se jim přes veškerou snahu již nepodařilo znovu vyvolat. „Na léta strávená s The Trinity vzpomínám jako na období objevů,“ rekapituluje Auger. „Nevěděl jsem, co se stane a kam mě to zavede, ale bořili jsme bariéry a šli někam jinam.“
S Oblivion Express se snažil dotáhnout svoje tvůrčí záměry
Na úspěch Trinity navázal se skupinou s příznačným názvem Brian Auger’s Oblivion Express, s nimiž využil do mrtě předchozích jazzových a rockových zkušeností. V první tvůrčí etapě ohraničené lety 1971 – 1977 vydali devět LP desek velice solidní jazzrockové fúze.
Ve snaze uskutečnit své hudební záměry ho napadlo, že by se z toho mohla stát „nejrychlejší cesta do zapomnění“, což bylo inspirací pro pojmenování kapely. V první sestavě s ním hráli Barry Dean (basa), Robbie McIntosh (bicí), Jim Mullen (kytara) a Alex Ligertwood (zpěv).
Od úvodních vystoupení se Brian Auger rozhodl hrát na několik klávesových nástrojů a pamětníci vzpomínají, že se jeho pravá ruka nikdy nesetkala s levou na stejné klávesnici. Jeho showmanství přitáhlo pozornost amerického publika a díky tomu zpoza Velké louže přicházely pozvánky na koncertní turné s umělci z obou konců zvukového spektra, od Herbieho Hancocka až po ZZ Top. „Dávám sice přednost intimitě menších klubů, ale už se mi stalo, že jsem hrál v arénách, kde bylo až dvanáct tisíc lidí a všichni fandili při mém sólu… a to je taky moc příjemný pocit,“ zavzpomínal Auger později.
CloseR To It, jedna z klíčových desek v počátcích acid jazzu
Pětiletou nahrávací smlouvu mu tenkrát nabídli u RCA Records. Neobešlo se to bez vyjednávání, protože management měl představu, že Auger naváže na éru s Trinity. Brian si ale trval na svém. Po eponymním debutu Brian Auger’s Oblivion Express (1971) následovaly desky A Better Land (1971) a Second Wind (1972).
Po albu Second Wind došlo v kapele k personálním změnám a pak natočili Closer To It (1973) – album, které se stalo jednou z klíčových desek v počátcích acid jazzu o dekádu později. Briana navíc překvapilo, když na jedné z prvních acidjazzových seancích, na kterou tehdy přijal pozvání, lidé tancovali i na Listen Here z alba Befour (1970, RCA Victor, spotify link) natočeného ještě s Trinity, ale bez Driscoll nebo Indian Rope Man z LP Streetnoise.
Augerovi vždy šlo v první řadě o hudbu samotnou
Augerovi vždy šlo v první řadě o hudbu samotnou, a nikdy nepovažoval úspěch rockověji zaměřeného seskupení Oblivion Express za zásadní pro jeho kariéru. Na doby největší slávy nejvíce navázal výbušnou LP deskou Search Party (1981, Headfirst Records, spotify link) a tanečním titulem Language Of The Heart (2012, Ghostown Records, spotify link), které obě vyšly pod jeho jménem.
S Oblivion Express koncertuje dodnes. V průběhu let se v něm vystřídala celá řada špičkových členů – nejenom bubeníků Steva Ferroneho a Lennyho Whitea, baskytaristů Dereka Franka, Travise Carltona, Jimmyho Haslipa, Dana Lutze a Lese Kinga, kytaristy Franka Gambalea a všech tří Brianových dětí: syn Karma D. Auger hraje na bicí, perkuse a zpívá doprovodné vokály a dcery Ali Auger a Savannah Auger zpívají sólové party.
První brianova deska s jazzovým klavírním triem vyšla až v roce 2018
Brianova raná jazzová kariéry by nejspíše zapadla v zapomnění, kdyby až v roce 2018 nevydal své vůbec první album s jazzovým klavírním triem. Na koncertní titul Brian Auger Piano Trio: Full Circle Live At Bogies (2018, Freestyle Records, spotify link) zařadil skladby svých hrdinů a přátel, včetně Chelsea Bridge od jednoho z jeho oblíbených skladatelů, velkého Billyho Strayhorna, či stále populární Little Sunflower trumpetisty Freddieho Hubbarda.
Nechybí často hraný standard There Is No Greater Love, který Brian hrával již se svým původním klavírním triem z počátku šedesátých let, a jeho vlastní skladba Victor’s Delight. Napsal ji jako poctu velkému anglickému jazzovému hudebníkovi Victoru Feldmanovi, kterého poprvé objevil díky jeho působení v kvintetu Cannonballa Adderleyho.
Full Circle Live At Bogies tak znamená nejenom návrat k pianu a muzice, která ho jako mladého chlapce poprvé uchvátila. Augerova hudební cesta, která začala ve strohém poválečném Londýně, na níž vstřebal tolik rozmanitých hudebních stylů, se tímto albem, na němž ho doprovází kontrabasista Dan Lutz a jeho syn bubeník Karma D. Auger, uzavřela.
Play listy:
