Naposledy aktualizováno: 24.10.2021
Bubeník Charlie Watts (2. 6. 1941 – 24. 8. 2021, narozen jako Charles Robert Watts) byl od roku 1963 až do své smrti stálým členem sestavy Rolling Stones. Do hudby jedné z největších rock’n’rollových kapel vtiskl jazzový nádech a swing.
nenápadný chlápek za nevelkou bicí soupravou
V době, kdy rockoví bubeníci pro fanoušky představovali okázalé hvězdy s rozměrnými soupravami a odpovídajícím egem, zůstal Charlie Watts nenápadným chlápkem za nevelkou bicí soupravou. Watts však není typický rockový bubeník.
Stejně jako Ringo Starr a další hráči, kteří se objevili v době exploze britského popu v šedesátých letech, byl i Watts silně ovlivněn swingem a zvukem velkých orchestrů, které byly ve Velké Británii velmi populární ve čtvrté a páté dekádě 20. století.
Neprošel žádným formálním jazzovým vzděláním, nicméně jazzmeni jako Jelly Roll Morton, Charlie „Bird“ Parker a Thelonious Monk ho nasměrovali již v počátcích kariéry. V rozhovoru pro časopis New Yorker z roku 2012 vzpomínal, jak ho nahrávky ovlivnily v jeho stylu hraní.
„Koupil jsem si banjo a nelíbil se mi krk,“ řekl Watts. „Tak jsem ho odmontoval. Přitom jsem poslouchal bubeníka jménem Chico Hamilton, který hrál s Gerrym Mulliganem. Chtěl jsem hrát jako on, s bubenickými metličkami. Neměl jsem žádný buben, tak jsem tělo banja položil na podložku a začal hrát rytmus.“
Prvky jazzu zůstávají v hudbě Rolling Stones po celou dobu jejich kariéry
Charlie vystudoval uměleckou školu. Od útlého dětství byl jazzovým fanouškem a ve svých dvaceti letech hrál po londýnských klubech na bicí. Wattsova první skupina byli Jo Jones Seven.
Se svým kamarádem ze sousedství, a také kontrabasistou, Davem Greenem se tenkrát zúčastnili konkurzu, a protože byli jediní, kdo se dostavil, dostali „muzikantské laso.“ S kapelou vystupovali pravidelné v hospodě Masons Arms v Edgware.
Když se v roce 1963 Watts přidal k Micku Jaggerovi, Keithu Richardsovi, Brianu Jonesovi, Billu Wymanovi a Ianu Stewartovi – společně vytvořili sestavu, která odstartovala legendární období tvorby a mezinárodního úspěchu Rolling Stones.
„To, že se přidal k téhle velké rockové kapele, byla náhoda. Každý druhý týden hrál s někým jiným. Tenkrát hudební skupiny vznikaly a pokaždé se rozpadly, a tak si myslel, že se Stouny to bude stejné. Když se to rozjelo, byl překvapený jako nikdo jiný,“ vyprávěl Dave Green.
Pokora, která pramenila z Wattsových jazzových začátků
V jeho hře byla vždy pokora, která pramenila z jeho jazzových začátků. Neukájel se žádnými velkými rockovými bubenickými sóly. Dbal na to, aby pozornost nikdy nebyla upřena na něj nebo na jeho bicí. Dal si za úkol hnát skladby kupředu a dodávat jim spád.
Watts, jakožto bubeník snad nejtypičtější rockové skupiny všech dob, nebyl rock’n’rollem nijak zvlášť nadšený. Pravidelně prohlašoval, že ho nejvíce dojímá jazz, zejména tvorba Charlieho Parkera, Buddyho Riche a Maxe Roache. „Nikdy jsem neměl rád Elvise, dokud jsem nepotkal Keithe Richardse,“ řekl Watts v roce 1994 časopisu MOJO. „Jediný rock’n’rollový hráč, kterého jsem měl v mládí rád, byl Fats Domino.“
Nepoužíval ani velkou soupravu – žádné gongy, žádné lešení nebo konstrukce. Ponechal si skromnou sestavu bubnů, běžnou spíše pro hráče v jazzových kvartetech a kvintetech. Wattsovo občasné použití bubenických metliček – jako v písni Melody (spotify link) z alba Black And Blue z roku 1976 – svědčí o jeho věrnosti jazzové hudbě.
Prvky jazzu zůstaly patrné po celou dobu jejich kariéry. Wattsovi poskytly příležitost uplatnit stylovou rozmanitost. Měla zásadní význam pro to, aby se Stones vydali za hranice blues a rocku, směrem ke country, reggae, disco, funku a dokonce i punku.
Nikdy nevytvořil vlastní bubenický styl
Watts ale nikdy nebyl stylový. Byl naučený se přizpůsobit a zároveň si dokázal zachovat jazzový feeling. Slyšíte ho v rhythm’n’bluesové skladbě (I Can’t Get No) Satisfaction (spotify link) a v pekelném rytmu samby v Sympathy For The Devil (spotify link), což jsou dvě písně, v nichž má Charlieho přínos zcela zásadní roli.
A píseň jako Can’t You Hear Me Knocking (spotify link) z alba Sticky Fingers z roku 1971 se z jednoho z nejkvalitnějších riffů Keithe Richardse vyvine v dlouhou závěrečnou instrumentální pasáž – v písňovém katalogu Stounů ojedinělou.
Výsledkem je santanovský latino jazz, zpestřený několika skvělými synkopickými rytmickými záběry a efektními údery na činel. Ten, kdo tomu šéfuje – a řídí průběh jednotlivých hudebních částí – je Watts.
Podobné prvky slyšíte v Gimme Shelter (spotify link) a dalších klasických písních Rolling Stones – jsou to Charlieho perfektně umístěné bubenické výplně a doprovodné žertíky, které tvoří hudbu a překvapí vás, že jsou vždy v pozadí a nikdy nejsou dominantní.
Sám si vybral nového baskytaristu
Watts byl pro Stones natolik zásadní, že když baskytarista Bill Wyman po turné Steel Wheels v roce 1990 odešel z kapely, byl to právě Charlie, kdo si měl najít jeho náhradu. Potřeboval baskytaristu, který by se hodil k jeho stylu. Výběr Darryla Jonese jako Wymanova nástupce však pro něj nebyl jediným důležitým krokem.
Hrál mimo rytmus a doplňoval Richardsův synkopický, riffový kytarový styl. Watts a Richards se postarali o rytmus mnoha písní Stounů, například v Honky Tonk Women (spotify link) nebo Start Me Up (spotify link). Kdybyste je sledovali naživo, všimli byste si, že Richards se celou dobu dívá na bubeníka. Jeho oči se upírají na Charlieho. Hledají, kde jsou hudební akcenty, a přizpůsobují se jejich rytmickým „výstřelům“ a nepravidelným úderům.
Charlie Watts neusiloval o to, aby se stal virtuosem jako John Bonham z Led Zeppelin nebo Keith Moon z The Who – nešlo mu o žádný přehnaný bubenický um. Od počátků své jazzové dráhy si udržoval odstup od jakýchkoli gest navenek.
Pojďme si ještě jednou odcitovat Davea Greena: „Jako bubeník byl týmový hráč. Nerad hrál sóla. Nikdy se nepovažoval za hvězdu. Hrál pro kapelu. Tak přistupoval ke všemu, co dělal. Nechtěl být středem pozornosti. Ale přestože splynul s davem, byl ve Stones velmi výraznou osobností. Vždycky jsem měl pocit, že si Stones bez Charlieho nedokážu představit.“
Téměř šest desetiletí však byl hlavním tahounem legendární „strojovny“ Rolling Stones, jak říkal Keith Richards.
