Naposledy aktualizováno: 5.11.2023
Jazzový kontrabasista Coleridge Goode (29. 11. 1914 – 2. 10. 2015, narozen jako Coleridge George Emerson Goode) byl šikovný, univerzální muzikant. Bez problémů zvládl zahrát každý hudební žánr.
Spoluhráč a také mentor jiného znamenitého jamajského muzikanta altsaxofonisty Joea Harriotta
Coleridge Goode patří k plejádě těch nejzářivějších hvězd britského moderního jazzu. Podílel na mnoha nejzajímavějších jazzových počinech druhé poloviny 20. století a byl hloubavým svědkem těchto fascinujících událostí jazzové historie.
Společně s fenomenálním altsaxofonistou Joem Harriottem a indickým houslistou Johnem Mayerem hrál například v průkopnické sestavě Indo-Jazz Fusion, se kterou nahrál tři LP desky Indo-Jazz Suite (1966, spotify link), Indo-Jazz Fusions (1967) a Indo-Jazz Fusions II (1968, spotify link).
Jamajka – Kingston
Narodil se na Jamajce a pocházel z muzikantské a hluboce věřící rodiny. Maminka Hilda zpívala v kingstonském farním sboru, tatínek George hrál na varhany a vedl orchestr. Není proto divu, že mu rodiče vybrali rodná jména jako poctu africko-anglickému skladateli Samuelu Coleridge-Taylorovi a také americkému filozofovi Ralphu Waldo Emersonovi.
Zároveň se rozhodli dopřát synkovi klasické hudební vzdělání. Od dětství ho proto obklopovala Händelova a Bachova díla. Coleridge již v té době hrál na housle a violoncello.
zběhl od elektrotechniky k muzice
Do Velké Británie připlul ve dvaceti letech (1934), aby na Královské technické škole ve skotském Glasgow (nyní University Of Strathclyde) získal titul v oboru elektrotechniky. Během studií ho uhranuly swingové nahrávky big bandu Counta Basieho, které zněly z rozhlasového vysílání.
Pod vlivem Basieho basisty Waltera Page a dalšího báječného muzikanta Slama Stewarta začal hrát na kontrabas. To se již v roce 1942 stěhuje do Londýna, kde začíná studovat hudební teorii.
Rodičům napíše dopis, v němž jim oznámí, že se již do Karibiku nevrátí a namísto lukrativní práci elektroinženýra dává přednost kariéře profesionálního muzikanta.
hrával s kdekým, nejenom se Stéphanem Grapellim či Djangem Reinhardtem
Díky nespornému hudebnímu talentu, a pěveckým schopnostem, si rychle získává renomé na pulzující válečné londýnské klubové scéně, jež fungovala v menších karibských klubech a sálech West Endu. Vystupoval s pianistou Dickem Katzem, kytaristou Laudericem Catonem a anglo-belgickým trumpetistou Johnnym Claesem, který byl na Ostrovech hudebně aktivní v letech 1935 – 1945 a později se věnoval automobilovému sportu.
Za druhé světové války doprovázel houslistu Stéphana Grapelliho. S francouzsko-belgickou kytarovou legendou Djangem Reinhardtem hrál během jeho legendární koncertní návštěvy Londýna v roce 1946. Navíc se s oběma špičkovými evropskými jazzmeny dostal i do nahrávacího studia.
Slyšíme ho na Djangově verzi jazzového standardu Belleville, tak i na deskách Stéphane Grappelli Quintetu. Tehdy byl jedním z prvních hráčů, kteří se rozhodli vyzkoušet elektrický snímač k zesílení zvuku kontrabasu. Poprvé ho použil právě na jedné nahrávce s Grappellim.
Coleridge Goode byl také spoluhráčem anglického jazzového pianisty, skladatele a propagátora spojení jazzu a poezie Michaela Garricka. Na jeho LP desce Jazz Praises z roku 1968 přispěl krásným vokálem na způsob Leroye „Slama“ Stewarta v nahrávce The Lord’s Prayer. S kvartetem bubeníka Raye Ellingtona se objevil v pořadu The Goon Show. Je o něm známo, že byl také sportovec. Hrál tenis na vysoké úrovni a svědci prohlašují, že mohl být profesionálem.
Je to příběh o houževnatosti člověka i o umělcově tvůrčí vynalézavosti, o Goodeově pevném odhodlání najít si své místo v proměnlivé společnosti a hrát hudbu, která byla v souladu s jejími demografickými změnami i mimo ně. (Independent On Sunday o Goodeových memoárech)
Společně s Joe Harriottem dokázali na tu dobu málo slyšené
Coleridge Goode je považován za jednoho z pionýrů britského avantgardního jazzu. Od konce páté a po celou šestou dekádu spolupracoval s jamajským rodákem, altsaxofonistou a průkopníkem indojazzové fúze Joem Harriottem. Dokázali na tu dobu málo slyšené. Od dobového přístupu k hraní bebopových a hardbopových témat neuvěřitelně rychle (od května do prosince 1960) přešli k intelektuálně a instrumentálně náročné, ale umělecky silné originální formě.
Jeho kontrabasové linky podkreslovaly oceňovaná Harriottova alba Southern Horizons (1960), Free Form (1960), Abstract (1960, spotify link na společnou kolekci všech tří alb), Movement (1963) a High Spirits (1964). O uměleckých záměrech kvinteta vydat se k abstraktní tvorbě Coleridge později řekl: „Smyslem bylo spoléhat se na naprostou spontánnost všech hudebníků: nechat členy souboru, aby ve vzájemné interakci vytvářeli harmonie a hudební vazby mezi nástroji, které nebyly předem naplánovány.“
Zcela svébytným a ve své době pokrokovým pojetím udávali směr jazzového vývoje
Kontroverzního, ale nesmírně talentovaného saxofonistu Harriotta poprvé slyšel v roce 1951 v San Pancras Town Hall v King’s Cross. Coleridge tam hrál s kapelou Tito Burnse. Joe byl již tenkrát neuvěřitelně dobrý a až po uši „zamilován“ do hry Birda Parkera. Brity ovšem zaujal nejenom hudebními dovednostmi, ale i pečlivou oxfordskou výslovností a vybraným oblékáním.
Goode se stal členem Harriottových sestav v roce 1958, když nahradil basistu Lloyda Thompsona. Skvěle si rozuměl jak s bubeníkem Philem Seamenem, tak i Bobbym Orrem, který nastoupil několik měsíců po Coleridgeovi. Členy kvintetu tehdy byli ještě klavírista Harry South (nahradil Pata Smythe) a samouk na trubku a křídlovku Shake Kean (další Jamajčan usazený v Anglii) resp. později Hank Shaw. Roger Cotterrell, spoluautor Colleridgeovy autobiografie Bass Lines: A Life In Jazz, popsal muzikantský odkaz Harriottova kvintetu slovy: „Zcela svébytným a ve své době pokrokovým pojetím udávali směr jazzového vývoje.“
Ne forma, ale kreativita
Mnozí novináři i posluchači se stále domnívají, že se ostrovní freejazzová scéna inspirovala deskami Ornetta Colemana. Coleridge Goode to rozhodně odmítal. Zmínil, že první nahrávky v duchu volné formy nahráli již v roce 1960. Přiznal, že Ornetta samozřejmě znali z profilových článků a recenzí v Melody Makeru. Při prvních posleších Colemanových alb si uvědomili, že jsou jen velmi vzdáleně podobné tomu, co sami dělali.
Jedním z rozdílů byl Harriottův přístup ke komponování. Inspiroval se především knihami a články amerického filozofa, spisovatele a básníka Ralphem Waldo Emersonem (významného představitele transcendentalismu s vírou v individualismus a Nietzscheho existencionalismus, s kterým ho seznámil právě Goode) a také obrazy Pabla Picassa či Paula Klee. Pro lepší porozumění zmiňme Kleeovy základní tvůrčí postuláty: „Ne forma, ale kreativita, ne tvar jako konečný dojem, ale útvar v procesu vzniku, jako geneze.“
Švýcarský malíř Paul Klee namaloval již v roce 1914 obraz inspirovaný hudbou s názvem Instrument Fur Die Neue Musik. Později na něj navázal díly Fugue en rouge (1921) a Polyphony (1932), na nichž mohl uplatnit „ničím omezenou improvizaci na klaviatuře tvořené tubami vyskládanými v mojí krabici s malířskými barvami.“
Coleridgeův hudební význam ocenili i poslanci britského Parlamentu
Goodeův instrumentální odkaz nacházíme hluboko v nitru kontinentálního jazzu. Současně inspiroval i mnoho současných britských černošských jazzových hudebníků a představoval bezprostřední napojení na bohaté dědictví karibské hudby.
Na britské jazzové scéně zůstal aktivní až do svých devadesáti let. Fanoušci si za ním museli zajít na pravidelná nedělní jam sessions bubeníka Laurieho Morgana v hospodě King’s Head v Crouch Endu v severním Londýně.
Poslanci britského Parlamentu mu v roce 2011 udělili ocenění za zásluhy o jazz. O tři roky později se u příležitosti Coleridgeových stých narozenin konal slavnostní koncert v rámci EFG London Festivalu, na němž vystoupili hudebníci pod vedením kontrabasisty Garyho Crosbyho.
