Naposledy aktualizováno: 9.5.2019
V současné době jedna z celosvětově nejrespektovanějších nezávislých nahrávacích společností Nonesuch Records vznikla v půlce února 1964 díky rozhodnutí Jaca Holzmana, vizionářského vlastníka amerického hudebního labelu Elektra Records.
Vizionářské rozhodnutí Jaca Holzmana
Tehdejší výkonný tým Nonesuch Records zásadním způsobem pozměnil dosavadní zvyklosti hudebního průmyslu. Základem úspěchu se stal zcela nový způsob propagace a prodeje.
Přišli s výrazným firemním logem, zajímavými obaly gramodesek a také uplatňovali agresivní obchodní strategií v podobě vlastních nabídkových stojanů umístěných v obchodech s hudebními nosiči.
Jejich aktivity v šedesátých letech dvacátého století vynášely mateřským Elektra Records každoročně opravdu solidní jmění. Mluví se o částce až půl milionu dolarů ročně.
Díky ní si Holzman mohl dovolit zariskovat a podepsat nahrávací kontrakty s tehdy začínajícími a prakticky neznámými rockovými kapelami, jako byly Love, The Doors, Paul Butterfield Blues Band, Bread nebo The Stooges s Iggym Popem.
V dnešní době, kdy vedení tzv. major labels s oblibou razí představy, že o úspěchu nějaké nahrávky rozhoduje především nasazení početných týmů složených z manažerů, odborníků na marketing a reklamu, zní až neuvěřitelně, že základní tým Nonesuch Records tvoří pouhých třináct zaměstnanců. Ti ročně připraví k vydání okolo dvaceti pěti albových novinek.
Skromné začátky s licenčními nahrávkami evropské klasické hudby
Na konci první poloviny šedesátých let se Holzmanova mateřská Elektra Records definitivně etablovala především na neustále se rozšiřujícím trhu s folkovou hudbou. Mezi její největší hvězdy patřili především písničkář Phil Ochs a zpěvačka Judy Collins. Těsně za nimi následovalo drsňácké trio Koerner, Ray & Glover, divoce nerozvážný Fred Neil a autor zajímavých písní Tom Rush.
Vedení labelu tehdy hledalo nové příležitosti pro rozšíření a zpestření nabídky gramofonových desek. Dobrým nápadem se zdálo být zřízení specializovaného obchodního oddělení Nonesuch Records, které by zajišťovalo prodej licenčních titulů s nahrávkami evropské klasické hudby se zaměřením převážně na autory tvořící v 18. století.
Představili nejenom tvorbu zástupců tzv. Mannheimské školy v čele s Janem Václavem Stamicem, Janem Křtitelem Vaňhalem a Peterem Von Winter, ale samozřejmě i velikány jako Johann Sebastian Bach, Joseph Haydn, Georg Friedrich Händel, Wolfgang Amadeus Mozart, Georg Philipp Telemann, Antonio Vivaldi, Ludwig van Bethoven, nemohlo chybět i pár mladších mj. Maurice Ravel, Claude Debussy či Igor Stravinskij. Vinylová alba se prodávala za dvaapůl US dolaru, což byla obvyklá cena knihy v paperbackovém vydání.
Podpora nových výrazových možností a nastupující electronic music
Holzman si při debatách s tehdejší výkonnou ředitelkou Nonesuch Records, hudební producentkou a také skvělou koncertní pianistkou Terese Sterne, mezi přáteli důvěrně přezdívanou Tracey, uvědomoval, že by značka měla přijít s něčím vlastním a modernějším.
Společné úvahy dospěly k rozhodnutí zalovit v bouřlivě se rozvíjející elektronické muzice. Oslovili Mortona Subotnicka, jednoho z prvních nadšenců mezi současnými modernistickými skladateli. Věnoval se výhradně hudební tvorbě pro tehdy horkou nástrojovou novinku – analogové syntezéry.
Subotnick a jeho spolupracovník Ramon Sender se společně s elekroinženýrem a výrobcem elektronických klávesových nástrojů Donaldem Buchlou významně podíleli na jejich technickém vývoji a uvedení mezi hudebníky.
Nahráli sotva půlhodinový záznam netradiční instrumetální hudby, jenž vyšel v roce 1967 na albu Silver Apples Of The Moon. Nahrávka se brzy stala obrovským hitem.
Na její úspěch o rok později naváže dvojalbum Nonesuch Guide to Electronic Music rozšířené o šestnáctistránkou přílohu, které se půl roku udrží na žebříčku Billboardu. Měla ho nasvědomí dvojice Paul Beaver a Bernard L. Krause – hudebníci se solidní reputací, ale také vynalézaví a stále hledající zvukoví inženýři a tehdejší reprezentanti firmy Moog. Při nahrávání využívali výhradně syntezátor typu Moog Series III.
Na konci šedesátých let se zdálo být vše možné. Jac Holzman proto nebyl proti, když mu Joshua Rifkin, zakladatel klasického souboru Nonesuch Consort, předložil návrh na vydání LP desky Piano Rags by Scott Joplin (1970) s novými verzemi ragtimů polozapomenutého legendárního pianisty Scotta Joplina. Album odstartovalo jeho renesanci a mezi hudebními fanoušky vyvolalo obrovskou poptávku po Joplinově dílu a kulturním odkazu.
Nonesuch Records nabídli Američanům ukázky world music dříve, než vůbec tento styl vznikl
Mezitím došlo k dalšímu zásadnímu rozhodnutí v historii značky. Pro edici Nonesuch Explorer Series, v jejímž rámci začaly vycházet „polní“ záznamy produkce prostých hudebníků a zpěváků z celého světa, firma angažovala terénního sběratele písní a muzikologa Davida Lewistona.
„Tenkrát jsem se právě vrátil do New Yorku. Nepřišlo mi vůbec namysl, že bych měl někdy pracovat pro nějakou nahrávací společnost,“ svěřil se Lewiston. „Byl jsem si ale jistý, že se mi při mém putování po světě podařilo zaznamenat opravdu zajímavé nahrávky. A najednou jsem seděl v kanceláři na Třetí Avenue a domlouval se na jejich vydávání.“ Koordinace novátorské edice world music se ujala samotná Tracey Sterne.
Díky Lewistonovi a mnohým jeho spolupracovníkům, mezi nimž byli například Marcel Celliere, Paul Berliner, Robert E. Brown nebo Peter K. Siegel, postupně vycházely na celkem devadesáti dvou gramofonových kompletech ukázky např. balijské lidové hudby (Balinese Gamelan Music – Ketjak: The Ramayana Monkey Chant), tibetské tantry (Tantras Of Gyütö: Mahakala), ženského sborového zpěvu z Bulharska (Le Mystère Des Voix Bulgares), představení čínských hráčů na citeru (Spring Night On A Moonlit River (Music Of The Chinese Zither)) nebo japonských virtuozů na flétnu shakuhachi (Shakuhachi, The Japanese Flute).
Povedlo se jim zpopularizovat nejenom rhodeský nástroj mbira (Shona: The African Mbira), ale nabídnout i autentickou hudební kulisu fiesty v mexickém státě Oaxaca (In Praise Of Oxalá And Other Gods) nebo břiskné tóny nefalšované irské dudácké kapely (The Irish Pipes Of Finbar Furey)…
Pět let přešlapování na místě a znovu nastartování díky osobě Roberta Hurwitze
Na konci roku 1979 náhle rezignuje na svoji funkci Teresa Sterne. Proti jejímu odvolání marně protestovalo formou otevřeného dopisu zveřejněném v New York Times více jak dvacet umělců – byli mezi nimi mj. Aaron Copland nebo Elliott Carter. Do vedení byl dosazen Jacův mladší bratr Keith Holzman. Zlí jazykové o něm tvrdili, že celých pět let společnost řídil po telefonu ze své losangelské kanceláře.
Od roku 1984 se do čela postavil charismatický Robert Hurwitz. Svoje kvality a rozhled prokázal již na svém předchozím postu u prestižního německého vydavatelství ECM Records, které se již od předchozí dekády významně etablovalo na poli jazzu a vážné hudby.
Ačkoliv se ve stejném roce definitivně uzavřela historie jedinečné edice Nonesuch Explorer Series, Hurwitz na její úspěch přesto dokázal navázat, byť na to šel zcela jinou cestou, než všemi respektovaná Teresa Sterne.
V průběhu svého funkčního období oslovil širokou škálu umělců, jako byli namátkou nigerijský zpěvák Omara „Bombino“ Moctar, malijské duo Amadou & Mariam nebo rumunští Romové z balkánské kapely Taraf De Haïdouks a pomohl je koncertně představit přímo před náročným americkým publikem.
Záplava kvalitních hudebních jmen
Hurwitzovou zásluhou ještě předtím Nonesuch podepsali distributorskou smlouvu pro území Spojených států amerických na nahrávky z katalogu vlivného britského labelu World Circuit Records založeného producentem Nickem Goldem.
Získali tím přístup mj. k snímkům mnoha hvězdných afrických a kubánských hudebníků, jako jsou Ali Farka Touré a Toumani Diabaté, stejně jako pěveckého a muzikantského sdružení Buena Vista Social Club a všech jeho pobočných výhonků.
Velké úsilí věnoval navázání spolupráce s nejvýznamnějšími současnými americkými skladateli Stevem Reichem, Philipem Glassem a Johnem Adamsem. Nádavkem nabídl smlouvu hudebním experimentátorům, jako jsou John Zorn nebo členové Kronos Quartet.
Úspěch Symfonie No. 3 polského skladatele Henryka Góreckiho
Neočekávaného úspěchu zaznamenala v roce 1992 nahrávka Symfonie No. 3 polského skladatele Henryka Góreckiho s podtitulem Symfonie žalostných písní. Použil v ní mj. text mladičké polské odbojářky Heleny Wandy Blazusiakówny “O Mamo nie płacz nie-Niebios Przeczysta Królowo Ty zawsze wspieraj mnie,“ který vyryla v roce 1944 do zdi cely, v níž ji věznilo gestapo.
O neočekávaném úspěchu kompozice, kterou Górecki poprvé koncertně uvedl již v roce 1977 a celé čtvrtstoletí musela čekat na vydání na hudebním nosiči, řekl: „Lidi si v ní našli cosi, co patrně dlouho hledali. Řadu z nich jsem oslovil, možná díky tomu, že jsem jim nabídl něco, co jim chybělo.“ První náklad v počtu dvaceti pěti tisíc výlisků byl okamžitě rozebrán. Prodeje se zastavily až na neuvěřitelné hranici jednoho milionu kusů.
… další Hurwitzovy akvizice
Hurwitz dokázal díky rozhledu a schopnostem svého talent scouta Davida Bithera oslovit i countryovou stálici Emmylou Harris nebo osobitého písničkáře a břitce satirického společenského komentátora Randyho Newmana.
Mezi široké spektrum vynikajících hudebních osobností, které natáčí nebo natáčely pro Nonesuch patří i nejuznávanější česká alternativní houslistka a zpěvačka Iva Bittová.
K významným akvizicím určitě náleží zpěváci Robert Plant, Youssou N’Dour, rocková skupina Wilco, bluesové duo The Black Keys, ale také zakládající člen novovlnných Talking Heads David Byrne.
A další jména? Určitě křehká a nesmírně talentovaná Natalie Merchant, současné velké přísliby Rhiannon Giddens nebo Caroline Shaw, jazzový kytarista Bill Frisell, performerka Laurie Anderson, kytarista a producent Ry Cooder, louisianská legenda Dr. John, nová nadějná kapela Fleet Foxes, písničkářka Lianne La Havas, tvůrce elektronické hudby William Brittelle či představitelé mladší jazzové generace pianista Brad Mehldau a saxofonista Joshua Redman.
Rozhodně si poslechněte Spotify playlist Nonesuch: New Releases na konci našeho profilového článku, v němž jsou průběžně zveřejňovány aktuální novinky z produkce vydavatelství. Vyvalí se na Vás desítky minut výtečné hudby a mnohá další zajímavá jména.
Střídání stráží
Robert Hurwitz odešel z čela Nonesuch Records na přelomu let 2016/2017. Ještě předtím se mu podařilo u příležitosti oslav půl století existence společnosti usmířit léta znesvářené skladatele Stevea Reiche a Philipa Glasse. Štafetu po něm přebral jeho nejbližší spolupracovník David Bither.
Na místo vice-prezidenta si David vybral Krise Chena. Ve Spojených státech zastupoval agilní britské XL Recordings, kteří se etablovali především na tamní rave a taneční scéně – v katalogu mají např. Adele, M.I.A., Tyler, ale i soulovou legendu Bobby Womack nebo Thoma Yorkea z Radiohead.
Padesát pět let starý příběh Nonesuch Records stále pokračuje… Evidentně jim nedochází dech a jejich dramaturgie dokáže reagovat na nejnovější hudební vývoj a trendy.
Ukázky:
Piano Rags by Scott Joplin
– https://youtu.be/3KxXZOHchtU
Morton Subotnick: Silver apples of the Moon
– https://youtu.be/EelvKqhu1M4
Ketjak – The Ramayan Monkey Chant
– https://youtu.be/uN5JBbQ_Q1M
Kronos Quartet & Natalie Merchant: The Butcher’s Boy
– https://youtu.be/s7QrO6qGhp4
Bombino: Azamane Tiliade
– https://youtu.be/Ss9Znucx4GM
Buena Vista Social Club Presents Ibrahim Ferrer: Bruca Manigua
– https://youtu.be/orCMXr_1Mvs
The Black Keys: Fever
– https://youtu.be/trk7P-9QDyc
Randy Newman: Sail Away (Live in London)
– https://youtu.be/JI_7AoPjyoA
Brad Mehldau: The Garden
– https://youtu.be/TqxfdNm4gZQ
Henryk Górecki: Symphony No. 3, Op. 36: II. Lento e Largo – Tranquillissimo
– https://youtu.be/E-vKNIUg3Sc
Steve Reich: Quartet: III. Fast
– https://youtu.be/xzeNll8EPh4
