Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Miles Davis a hudba jako otevřený stav
#MilesAndTrane100
Bitches Brew není deskou, která by chtěla být pochopena. Nepředkládá jasný tvar ani posluchačský klíč – spíš vytváří prostředí, do něhož se vstupuje bez mapy. Miles Davis tu nepřechází k elektrickému jazzu, ale rozpouští samotnou představu stylu: hudba se drolí na fragmenty, groove se mění v tlak a čas přestává plynout lineárně.
Steve White / Chris Hague / Joel White
Album, které nevysvětluje, ale ukazuje. Soul Drums není návrat ani demonstrace síly — spíš tichý portrét muzikantů, kteří ví, že groove nemusí tlačit, aby měl váhu.
Pokračování textu Steve White Trio: Soul Drums a rytmus, který se nedá přeslechnout
Jazz, politika a klubová energie Londýna mimo hlavní proud
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style
Britské osmdesáté roky nebyly jednotné – a Working Week patří k těm kapelám, na kterých je to slyšet nejzřetelněji. Zatímco Birmingham reagoval na vlastní sociální realitu, Londýn se měnil v prostor, kde se míchaly rytmy, ideje i identity. Kluby, malé labely, pirátská rádia. Hudba, která se neptala, kam patří. Working Week z ní nevznikli jako plán, ale jako důsledek – jako zvuk, který dává smysl právě ve chvíli, kdy se věci přestanou snažit zapadnout.
Pokračování textu Working Week: Kapela, která chtěla tančit mezi žánry
Hudebník, který stál u zrodu jedné z nejúspěšnějších britských kapel sedmdesátých let
Tony Wilson byl typem muzikanta, který rozumí tomu, jak píseň funguje zevnitř — jak drží rytmus, jak se staví melodie, co unese aranž a co už ne. Když 24. dubna 2026 zemřel ve svém domě na Trinidadu ve věku 89 let, odešel člověk, který spoluvytvářel rané Hot Chocolate způsobem, který není na první poslech okázalý, ale je pro jejich nahrávky zásadní.
Pokračování textu Tony Wilson: autor, který věděl, co píseň unese
Zůstával stranou. A přesto byl skoro všude.
Dave Mason nikdy nepůsobil jako člověk, který potřebuje stát uprostřed scény. A přesto byl u překvapivého množství hudby, která formovala konec šedesátých a sedmdesátých let. Ne jako jméno na plakátu, spíš jako stopa, kterou najdete ve chvíli, kdy začnete číst malé řádky na obalech desek.
Pokračování textu Dave Mason: muž, který hrál pro všechny – a nikdy o tom nemluvil
Album, v němž se Miles Davis poprvé nadechl do prostoru, který ještě neměl tvar
#MilesAndTrane100
Na konci šedesátých let se Miles Davis ocitl v bodě, kdy se jeho vlastní jazyk začal rozpadat. Druhý kvintet se rozplynul, svět kolem byl plný hluku, násilí a rychlosti — a Davis se rozhodl udělat pravý opak. In a Silent Way není album jistoty, ale album hledání. Hudba, která se nebojí zpomalit, ztišit a vstoupit do prostoru, kde ještě nic není dané.
Pokračování textu In a Silent Way: Hudba, která se nebojí udělat krok
O muži, který proměnil studio v další nástroj Milesovy kapely
#MilesAndTrane100
Když se mluví o albech Milese Davise z přelomu 60. a 70. let, pořád se ještě často mluví o „kapelách“, „sessions“ a „geniálních improvizacích“. Jenže tahle vyprávění mají jednu zásadní slepou skvrnu: nepočítají s producentem jako aktivním hráčem. V případě Milese Davise to ale bez něj jednoduše nejde.
Sto let duetů, které dokazují, že dvěma hlasům stačí málo, aby řekly všechno
Duo trubky a klavíru je v jazzu zkouškou pravdy. Nejsou tu žádné úkryty ani alibi, jen vztah, který se musí udržet sám. Dva hlasy proti sobě, a zároveň vedle sebe.
Právě proto se k této podobě jazzu hudebníci vracejí už téměř sto let — pokaždé jinak, ale vždycky se stejným rizikem: že bude slyšet úplně všechno.
Pokračování textu Jazzová epištola pátá: Dopis, který se přehrává znovu