Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Sto let duetů, které dokazují, že dvěma hlasům stačí málo, aby řekly všechno
Duo trubky a klavíru je v jazzu zkouškou pravdy. Nejsou tu žádné úkryty ani alibi, jen vztah, který se musí udržet sám. Dva hlasy proti sobě, a zároveň vedle sebe.
Právě proto se k této podobě jazzu hudebníci vracejí už téměř sto let — pokaždé jinak, ale vždycky se stejným rizikem: že bude slyšet úplně všechno.
Pokračování textu Jazzová epištola pátá: Dopis, který se přehrává znovu
Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams v kvintetu, jež přestal počítat rytmus tradičním způsobem
#MilesAndTrane100
Existují kapely, které hrají skvěle. A pak existují kapely, které změní samotný způsob, jak hudbu slyšíme. Druhý velký kvintet Milese Davise patří k těm druhým.
Pokračování textu Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout
Kapitola na konci jedné éry
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Na začátku sedmdesátých let byl katalog Impulse! Records místem, kde hudba často fungovala jako osobní výpověď. Pozdní nahrávky Johna Coltranea, meditativní světy Alice Coltrane nebo naléhavý tón Archieho Sheppa — každé album neslo stopu konkrétního vnitřního tlaku i doby, která ho formovala.
Pokračování textu Pharoah Sanders – Elevation (1974): když spiritual jazz zpomalí
Soul bez pózy, hlas bez alibi
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style
„Raději budu lopatou kydat hovna, než žít ze své minulosti.“
Když to v roce 1999 prohlásil Roland Gift v interview pro deník The Guardian, nešlo o bonmot. Bylo to vymezení. Gift tím pojmenoval něco, co bylo pro Fine Young Cannibals vždy zásadní: odpor k pohodlí, které přichází s úspěchem, a nedůvěru k vlastní legendě.
O tři roky později se kapela vrátila na pódia. Bez lopaty. Bez triumfální nostalgie. A bez potřeby předstírat, že se nic nestalo.
Pokračování textu Fine Young Cannibals nikdy nezpívali z pozice vítězů
Hudba, která se nezklidňuje — Charles Mingus mezi tichem a výbuchem.
#NocniPlaylisty
Noc je ideální čas na hudbu, která se nebojí být pravdivá. A Charles Mingus byl pravdivý až na dřeň. Narodil se v Arizoně, vyrůstal v Los Angeles v domě, kde se směla hrát jen církevní hudba — ale dlouho to nevydrželo. Díky Ellingtonovi objevil jazz, a pak našel i vlastní tvůrčí hlas. A ten byl silný, neústupný, někdy hněvivý, vždycky lidský.
Pokračování textu Charles Mingus: Šest nočních erupcí génia, hněvu a něhy
Rolling Stones mezi dvěma érami. Album, které nehledá jistotu, ale možnosti.
Black and Blue je deska, na které Rolling Stones slyšitelně mění žánrovou kůži. Po odchodu Micka Taylora se ocitli v otevřeném studiu, kde se střídali hráči, nálady i směry. Výsledkem není velké gesto, ale syrový záznam chvíle, kdy kapela hledá nový tvar a nechává si otevřená vrátka.
Pokračování textu Black and Blue (1976): Hledání po Taylorovi
Americká odpověď na příval ostrovní hudby. Místo revoluce nabízela dobrý den.
V polovině šedesátých let se populární hudba tvářila, že musí mít směr. Jedni chtěli měnit svět, druzí ho aspoň komentovat, a třetí se snažili být u toho, aby se na ně nezapomnělo. Lovin’ Spoonful patří k těm, kteří zvolili jinou cestu. Psali písničky, které nic nehlásají, nic nebourají, a přesto mají v sobě zvláštní přesnost. Byla to „good-time music“ — hudba dobrého dne v době, která se začínala lámat.
Pokračování textu Lovin’ Spoonful: Hudba, která nechtěla změnit svět
Genius + Soul = Jazz: album, které není třeba obhajovat
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Na začátku roku 1961 se Ray Charles ocitl na neznámém území – mezi velkou jazzovou kapelou, studiovými hráči z okruhu Counta Basieho a vlastním grooveovým instinktem. Výsledkem je album, které nevysvětluje, ale rovnou přehrává.