New York Dolls: Kapela, která neměla přežít — a změnila všechno

New York na pokraji rozpadu, dvě desky, jeden krátký záblesk — a stopa, která vede od proto-punku přes glam až k moderní rockové identitě.

New York Dolls v programu AVRO TopPop nizozemské TV (7. 12. 1973) (Credit photo: AVRO, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 nl)
New York Dolls v programu AVRO TopPop nizozemské TV (7. 12. 1973) (Credit photo: AVRO, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 nl)

New York Dolls nikdy nehráli podle něčích pravidel. Vypadali jako omyl, zněli jako nehoda a fungovali jako událost, která se nedala zopakovat. V rozpadajícím se New Yorku začátku sedmdesátých let vytvořili svět, kde styl nebyl maskou, ale způsobem přežití. Dvě alba, jeden krátký výboj a vliv, který se rozlil do punku, glam metalu i celé estetiky rockové identity.

Pokračování textu New York Dolls: Kapela, která neměla přežít — a změnila všechno

Be sociable and share

Dinah Washington: Šest zastavení na noční cestě královny blues

Hlas, který zní jinak po půlnoci. První noční zastavení.
#NocniPlaylisty

Je noc. Okno je pootevřené a z ulice sem doléhá jen vzdálený šum. Rádio hraje potichu — ne dost nahlas, aby rušilo, ale dost, aby člověk nezůstal sám.

A pak se ozve hlas.

Pokračování textu Dinah Washington: Šest zastavení na noční cestě královny blues

Be sociable and share

Mike Westbrook devadesátiletý: hudba, která se neomlouvá

Tvůrce, který nikdy nepřijal žádné mantinely

Mike Westbrook během uvedení jeho projektu William Blake "Glad Day" s Philem Mintonem a orchestrem v Toynbee Studios, Londýn. (6. 12. 2008) (Credit photo: Andy Newcombe, Wikimedia, Creative Commons Attribution 2.0)
Mike Westbrook během uvedení jeho projektu William Blake „Glad Day“ s Philem Mintonem a orchestrem v Toynbee Studios, Londýn. (6. 12. 2008) (Credit photo: Andy Newcombe, Wikimedia, Creative Commons Attribution 2.0)

Mike Westbrook slaví devadesátiny — a pořád zůstává jedním z nejodvážnějších britských jazzových skladatelů. Od monumentálních orchestrálních děl až po intimní sólové nahrávky dokazuje, že hudba nemusí být soutěž, ale způsob, jak zůstat pravdivý. Tři ukázky, tři tváře jednoho neúnavného vypravěče.

Pokračování textu Mike Westbrook devadesátiletý: hudba, která se neomlouvá

Be sociable and share

Dřív než měl punk jméno | Nuggets – zapomenuté klenoty garage rocku (1965–1968)

Amerika garáží, singlů a elektrického neklidu let 1965–1968

Různí: Nuggets (Original Artyfacts from the First Psychedelic Era 1965–1968) (1972, Elektra Records)
Různí: Nuggets (Original Artyfacts from the First Psychedelic Era 1965–1968) (1972, Elektra Records)

Lenny Kaye patří k těm osobnostem americké hudby, které nestojí jen na jedné straně jeviště. Je kytaristou, autorem, producentem i pozorným posluchačem rock’n’rollu jako kulturního jevu. Od počátku sedmdesátých let je spojen především s Patti Smith Group, jejíž první veřejné vystoupení se odehrálo v roce 1971 v kostele St. Mark’s v newyorském East Village.

Vedle vlastní hudební dráhy spolupracoval s řadou výrazných osobností americké scény – od Suzanne Vega přes Jima Carrolla až po Allena Ginsberga – a zároveň se věnoval psaní a editorským projektům, které mapují méně zjevné kapitoly populární hudby.

Pokračování textu Dřív než měl punk jméno | Nuggets – zapomenuté klenoty garage rocku (1965–1968)

Be sociable and share

Unfinished Sympathy: městská liturgie, která dodnes patří k nejpůsobivějším momentům popové kultury

Massive Attack proměnili ulici v hudební obraz doby

Z videoklipu Massive: Unfinished Sympathy (1991, zdroj YouTube)
Z videoklipu Massive: Unfinished Sympathy (1991, zdroj YouTube)

Jeden záběr, jedna ulice, jeden hlas. Videoklip Massive Attack k písni „Unfinished Sympathy“ z roku 1991 je víc než doprovod k hudbě. Je to krátká městská bohoslužba, v níž se Los Angeles na chvíli srovná do rytmu jedné melodie.

Pokračování textu Unfinished Sympathy: městská liturgie, která dodnes patří k nejpůsobivějším momentům popové kultury

Be sociable and share

Mink DeVille: hudba, která zůstala

Vokál Willyho DeVillea, paměť města a písně, které nikdy nepotřebovaly být moderní

Punkový zpěvák a kytarista Willy DeVille, Noord-Hollands Archief, sbírka Fotopersbureau De Boer(Credit Photo: Noord-Hollands Archief / Fotoburo de Boer / Wikimedia, Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication)
Punkový zpěvák a kytarista Willy DeVille, Noord-Hollands Archief, sbírka Fotopersbureau De Boer(Credit Photo: Noord-Hollands Archief / Fotoburo de Boer / Wikimedia, Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication)

Mink DeVille nikdy nebyli kapelou okamžiku. Jejich písně nevznikaly proto, aby reagovaly na to, co právě letí v hitparádách. Chtěly zůstat součástí jedinečné hudební scény, i když se svět kolem rychle mění. Hlas Willyho DeVillea v sobě nesl paměť města, které se nikdy netvářilo mile – blues bez pózy, latinskou melancholii, pouliční romantiku a vyprávění, jež se neptá, jestli je ještě módní. Nevracíme se k „zapomenuté“ kapele, ale pokusíme se znovu objevit hudbu, která nikdy neodešla, jen se stáhla do pozadí.

Pokračování textu Mink DeVille: hudba, která zůstala

Be sociable and share

Lou Reed a svět, který nezmizí ani po vypnutí zesilovače

Lou Reed psal o světě bez iluzí. A právě proto jeho hudba nezestárla ani o den.

Lou Reed na festivalu Hop Farm Music 2. července 2011 (Credit author: Man Alive! / Wikimedia, Creative Commons Attribution 2.0)
Lou Reed na festivalu Hop Farm Music 2. července 2011 (Credit author: Man Alive! / Wikimedia, Creative Commons Attribution 2.0)

Lou Reed se mi dostal pod kůži dávno předtím, než jsem o něm věděl víc než jen to, že jeho jméno stojí na obalu desky. Reedice jeho raných alb jsou spíš připomínkou než oslavou: Reed byl člověk, který se nebál říkat věci nahlas, i když zněly nepříjemně.

Pokračování textu Lou Reed a svět, který nezmizí ani po vypnutí zesilovače

Be sociable and share

Mono není nostalgie

Poznámka na okraj ke zvuku, který měl jen jeden směr

The Rolling Stones In Mono (2016, ABKCO)
The Rolling Stones In Mono (2016, ABKCO)

Mono není nostalgie ani „audiofilská disciplína“. U raných Rolling Stones je to návrat k tomu, jak měla hudba fungovat: jako jeden proud, jeden kurz. Krátká poznámka o zvuku, který se nenechá rozkrojit mezi levou a pravou reprobednu.

Pokračování textu Mono není nostalgie

Be sociable and share