Naposledy aktualizováno: 25.1.2023
Hudební kariéra bluesového kytaristy a zpěváka Guitar Slim Greena (25. 7. 1920 – 28. 9. 1975, narozen jako Norman G. Green) je jen dalším z mnoha příběhů o talentovaném hudebníkovi, jenž neměl takové štěstí – a nedostalo se mu tak širokého uznání za přínos nejen blues, ale i rock´’n’rollu – jako Muddy Watersovi, Lightnin´ Hopkinsovi či Elmore Jamesovi. Nezaměňujme ho s mississippským kytaristou Eddiem „Guitar Slim“ Jonesem, ani s Alecem „Guitar Slim“ Sewardem, country bluesovým kytaristou z Virginie.
výrazné kořeny v tradici texaského downhome blues
Když Guitar Slim Green vyrůstal, hrál na kytaru a snil o tom, že se bude živit jako hudebník. Pocházel z texaského Bryantu. Právě odtud můžeme vystopovat kořeny jeho kytarového stylu. Navázal na tradici tamního downhome blues, jenž se tak dobře zabydlelo v poválečné Kalifornii.
Ještě jako dítě se s rodiči odstěhoval z rodného Texasu na sever do Oklahomy. Právě zde štíhlounký dlouhán získal svou přezdívku, když se poměrně rychle naučil hrát na kytaru a záhy začal vystupovat na různých rodinných a školních setkáních a večírcích.
Na počátku čtvrté dekády minulého století si našel práci v Las Vegas. Tehdy to stále bylo víceméně zapadlé město v nevadské poušti, jež sloužilo coby zastávka na přespání a na natankování paliva při cestě do Kalifornie. Udržet si v Las Vegas stálé místo nikdy nebylo lehké. Green na několik let raději odkládá kytaru a o hudbu se vůbec nezajímá.
Vrací se k ní v roce 1947. Přestěhoval se do Los Angeles a zkouší štěstí hraním na ulici. Zprvu kopíruje hru legendárního kytaristy T-Bone Walkera. Naštěstí mu brzy dojde, že se fanoušci stejně tak zajímají o jeho nezaměnitelný styl. Vymyslí si proto vlastní původní kytarovou hrou, což ho dovedlo k zásadnímu kariérnímu průlomu. Čerpá přitom z toho nejlepšího, co nabídli jeho texasští a westcoastoví předchůdci i současníci.
Národní bluesová hymna západního pobřeží
Nejprve si ho všiml neworleánský bluesový pianista a zpěvák J. D. Nickelson. Slim Green se zúčastnil jeho studiových sezení, na nichž natočili písničky Strange Woman Blues, South Town Boogie a Bouncing Boogie. Vyšly na značce Courtney Records. Nedlouho poté vydal svůj debutový singl.
V lednu 1948 vystupoval v duu R. Green & Turner se svojí přítelkyní a hráčkou na foukací harmoniku. Tehdy se seznámil s producentem Johnem Fullbrightem, pod jehož vedením šli do studia a natočili dvě věci – Alla Blues a Central Avenue Blues pro Fullbrightův label J & M Records.
Na konci roku absolvuje ještě jednu studiovou frekvenci, na níž vzniká Tricky Woman Blues. Doprovázeli ho kytarista Louis Jackson a bubeník Junior Hampton. Navzdory silnému hudebnímu obsahu jsou prodeje šelakových osmasedmdesátek nevalné.
Pojďme ale nalézt pozitiva. Singly alespoň ukázaly, že se Slim Green vyvíjí a směřuje od country bluesového zpěváka k mnohem modernějšímu, městskému zvuku. Na bůhvíjakou kariéru v showbusinessu to zkrátka nevypadalo. Počátkem padesátých let si Green raději našel stálou práci ve Fresnu a usadil se zde na stálo.
Alla Blues se během let stala skutečnou bluesovou klasikou a jakousi národní hymnou západního pobřeží. Napomohly tomu především výtečné překopávky Jimmyho Wilsona, Raye Agee (s vynikajícím kytarovým partem Johnnyho Heartsmana), Phillipa Walkera a desítek dalších – byť pod názvy Tin Pan Alley, Roughest Place In Town či Tijuana.
Všechny vyšly bez uvedení autorského kreditu ve prospěch Greena a Turner. V rámci spravedlnosti musíme zmínit, že Tin Pan Alley napsal a poprvé nahrál bluesový klavírista a občasný kytarista Curtis Jones v srpnu 1941 pro značku Okeh Records. Greenova verze ale umocnila temnou a náladovou atmosféru originálu.
První spolupráce s Johnnym Otisem
Guitar Slim Green si mezitím založil malou kapelu The Cats From Fresno s několika místními bluesovými hudebníky, jako byl zpěvák a bubeník Al Simmons, kytarista L.C. Robinson, pianista Jimmy McCracklin nebo hráč na foukací harmoniku Sidney Maiden.
Až teprve díky nezdolnému Johnnymu Otisovi a jeho vydavatelství Dig Records se podařilo v roce 1957 nahrát právě tuhle muzikantskou partičku z dolní části města v písních My Woman Done Quite Me, Hand Me Down Baby, You Ain´´’t Too Old, Shake ‚Em Up a Jericho Alley. K nim patřila i první verze Old Folks Boogie, na níž bohužel čekal osud Alla Blues, když si ji mnozí slušně řečeno “vypůjčili”.
O deset let později se Guitar Slim Green vrátil do nahrávací studií kvůli sérii snímků s multiinstrumentalistou Shellonem Phillipsem (piano, tenorsaxofon, kytara, basa a bicí), přičemž jejich nahrávky (Play On Little Girl, Rock The Nation, Movin‘ Out Baby, My Woman Has Quit Me, Slim Green’s Shuffle a Scratch My Back resp. Rub My Back) vyšly v letech 1968 – 1969 na několika pětačtyřicítkách u velmi malých nezávislých vydavatelství (Murray, Canton, Geenote, Solid Soul & Universal). Green se zároveň vrátil k buskingu a vydělává si hraním na chodníku.
Album Stone Down Blues – příležitost vychutnat si Greenův dlouho opomíjený talent
Ať už to bylo jakkoli, právě během Slimova hraní na ulici se s ním znovu setkal Johnny Otis. Zrovna se rozhodl opustit politiku a církev, kterým se věnoval prakticky ceou šestou dekádu a na naléhání Franka Zappy byl rozhodnutý vrátit se do hudební branže.
Johnny pro změnu popíchl Slim Greena k návratu do nahrávacího studia, ve kterém společně natočili celé úžasné album. Johnny se posadil za bicí soupravu a jeho tehdy sedmnáctiletý syn Shuggie Otis nahrál party na kytaru, baskytaru a foukací harmoniku. V písni Bumble Bee Blues se k nim přidal pianista Roger Potts.
Všichni muzikanti odvedli výbornou bluesovou práci. LP deska vyšla pod názvem Guitar Slim Green´’s Stone Down Blues With Johnny And Shuggie Otis na značkách Kent a United Records. Je nepochopitelné, že ihned po vydání zcela zapadla.
Byl to bohužel stále stejný starý známý příběh. Stone Down Blues bylo nevhodné album pro zlé časy. Blues už nebylo tak populární jako kdysi. Pro Guitar Slim Greena, tehdy již hodně nemocného, to bylo velké zklamání a nešťastný konec jeho nahrávací kariéry. Do studia již nikdy nevkročil.
Přibližně padesát let po vydání v roce 1970 je Stone Down Blues považováno za kultovní klasiku a je vysoce ceněno bluesovými fanoušky. Obsahuje jedny z nejlepších nahrávek čtyři desetiletí trvající kariéry dlouho opomíjeného talentu.
Guitar Slim Green zemřel v Los Angeles 28. září 1975 v pouhých padesáti pěti letech.
Ukázky:
Alla Blues
– https://youtu.be/P2YcClMxCHQ
Rock The Nation
– https://youtu.be/fHNIalT5g8k
Shake´ ‚em Up
– https://youtu.be/L7umQnTw7Uw
Bumble Bee Blues
– https://youtu.be/TXt181Tj8Zc
