Naposledy aktualizováno: 28.7.2018
Významná osobnost folkového a bluesového revivalu na počátku šedesátých let, světově uznávaný hráč na akustickou kytaru Mississippi John Hurt (narozen jako John Smith Hurt pravděpodobně 8. 3. 1892, umírá 2. 11. 1966), celý život obdělával půdu na farmě v blízkosti městečka Avalon v okrese Carroll Country.
Tvrdý život na jihu USA pod zákony jima Crowa
Mississippi John Hurt si ve volných chvílích zpíval nebo hrál na sousedských setkáních a při vesnických slavnostech. Od roku 1963 koncertoval na celonárodních hudebních festivalech a významných akcích. První nahrávky pořídil v roce 1928 a dodnes právem náleží mezi uznávané bluesové poklady.
Půl roku po Johnově narození ho opouští nezodpovědný tatík Isom Hurt. Rodina se stěhuje do okolí městečka Avalon v hornaté části státu Mississippi na východním okraji Delty, kde si jeho matka Mary Jane pronajala kus půdy.
V devíti letech dostává od mámy jako dárek svoji první kytaru. Za pomoci souseda Williama Henryho Carsona, a maminčina nového přítele, se na ní učí hrát. Od třinácti si již přivydělává hraním na sobotních tancovačkách a při příležitosti různých oslav.
školu navštěvoval jen do páté třídy
John vyrůstal v době, kdy byli potomci afrických otroků na Jihu USA vystaveni tvrdému životnímu údělu lidských bytostí, formálně sice osvobozených z jha poroby; následně ale připoutaných k půdě pachtovným, jemuž sekundovaly nelítostné segregační zákony Jima Crowa.
Do školy chodil jen do páté třídy. Práce na poli a zajištění živobytí byly pro chudou rodinu důležitější. V řadě dochovaných vzpomínek mnoha Afroameričanů, narozených v jižních státech Unie, se objevují zmínky o tom, že daleko horší, než rasová omezení, byla panující všeobecná chudoba a prakticky nedostupná lékařská péče.
Není tedy žádným překvapením, když se nejenom v Hurtových písňových textech objevují náznaky hněvu, zmínky o vzdoru a doutnající skrytá hrozba, které mohou vést k výbuchu nekontrolovaného násilí a odvety za léta bělošské nadvlády a útlaku.
Dvě stě čtyřicet babek za smlouvu s OKeh Records
Hudební inspiraci čerpal především ve svém okolí. V počátcích Johna významně ovlivnil ragtime. Dalšími inspiračními zdroji byly tradiční církevní, světské a pracovní písně a samozřejmě také patřičně rouhačské, pijácké blues.
Při večerních sousedských posezeních ve dnech volna hrál a zpíval vše, na co se Hurtovým známým a příbuzným dobře tančilo a mělo šanci je potěšit a zaujmout.
Třináct snímků, pořízených v roce 1928 pro legendární gramofonovou firmu OKeh Records, z nichž se pouze Big Leg Blues nedočkalo napoprvé vydání, dokládá, že mnohá z jeho raných blues vychází z tradičních černošských songů známých již z přelomu devatenáctého a dvacátého století.
OKeh ostatně ani neplánovali vydání Johnových šesti šelakových „osmasedmdesátek“ v rámci firemní edice tzv. „race music.“ Gramodesky měly být zařazeny do série s názvem Old Time Music.
Na poslední chvíli došlo ke změně, a přestože nahrávky zní poměrně tradicionalisticky, byly zařazeny do nabídky společně s jinými bluesovými tituly a distribuovány do obchodní sítě zaměřené výhradně na barevné obyvatelstvo.
„První nahrávky, které jsme vydali, se prodávaly celkem dobře“
Nahrávací smlouvu u OKeh mu nabídl producent Tommy Rockwell na doporučení tehdejšího Johnova spoluhráče, bělošského houslisty Willieho Narmoura.
První studiová frekvence se uskutečnila v únoru 1928 v Memphisu. Během ní John nazpívá písně Frankie / Nobody’s Dirty Business. Nahrávání pokračovalo dvěma prosincovými sezeními v New Yorku.
V dopise, který 8. listopadu 1928 odeslal Mississippi Johnu Hurtovi šéf nahrávacího studia OKeh stálo: „První nahrávky, které jsme vydali, se prodávaly celkem dobře. Pokud můžete na týden odjet z Avalonu, zveme Vás do New Yorku. Garantujeme Vám vyplacení dvaceti dolarů za každou dokončenou nahrávku.“ Jen pro představu – těch dvacet babek je ekvivalentem dnešních tří set US dolarů.
V Big Apple vznikají verze fanoušky vyhledávané písně Candy Man Blues a také Spike Driver Blues, což je varianta „pracovní balady“ o černošském lidovém hrdinovi Johnu Henrym.
V roce 1996 vychází souhrnné vydání všech Johnových nahrávek pro OKeh Records u Columbia Records na CD disku pod titulem Mississippi John Hurt: Avalon Blues: The Complete 1928 Okeh Recordings.
Jih neopustil a zkusil farmařit
Gramodesky s Hurtovými písněmi sice po vydání zcela propadly, přesto si John vydělal na tu dobu pro farmáře neuvěřitelných 240 US$. Vyhlídky na případné pokračování hudební kariéry definitivně ukončila Velká hospodářská krize v roce 1929.
Na rozdíl od mnoha jeho současníků, kteří se připojili k „velké migraci“ z jihu do měst na severovýchodě nebo západě USA (namátkou Muddy Waters, Big Bill Broonzy nebo John Lee Hooker), se Hurt rozhodl, že zůstane v Avalonské oblasti.
Zpočátku ještě zkoušel farmařit, později ho živily příležitostné sezónní práce a v nejtěžším období přijímal státní finanční podporu v rámci podpůrného pracovního programu Works Progress Administration, vytvořeného coby součást protikrizových opatření administrativy prezidenta Franklina D. Roosevelta, známých jako New Deal.
Jeden z mnoha dalších „běloušských“ objevů na počátku šedesátých let
Následujících dlouhých třicet let nic nenaznačovalo, že by se měl Hurtův životní úděl nějak změnit. Ke zlomu, bohužel jen na kratičké období tří let, dochází na počátku šedesátých let dvacátého století.
V liberálních bělošských komunitách, soustředěných převážně okolo univerzit na východním pobřeží Spojených států, se do centra pozornosti dostávají mnohdy zcela zapomenutí a v nuzných podmínkách přežívající černošští bluesmeni z dvacátých a třicátých let. Mladí Američané zkrátka „znovu objevují“ Blues.
Součástí této vlny se stane i Mississippi John Hurt. V roce 1963 ho na základě dvou písní, zařazených na kompilaci Anthology Of American Folk Music (1952, Folkways Records), „objeví“ manažeři Tom Hoskins a Dick Spottswood.
Mladému publiku ho představí v letech 1963, 1964 a 1965 při vystoupeních na třech ročnících prestižní celonárodní akce Newport Folk Festival. Dojednají mu také koncertní šňůru po univerzitních halách, menších koncertních sálech a hudebních klubech.
Navíc zajistí nahrávací smlouvy u Piedmont, resp. Vanguard Records, u kterých vychází několik Johnových dlouhohrajících alb – první je koncertní LP deska Folk Songs And Blues (1963, Piedmont Records) a poté následují studiová alba Worried Blues (1964, Piedmont Records), Today! (1966, Vanguard Records) a The Immortal Mississippi John Hurt (1967, Vanguard Records).
Většina repertoáru Mississippi Johna Hurta je rovněž zaznamenána na snímcích pro katalog Knihovny Kongresu Spojených států amerických. Nahrál je během pouhých dvou dnů v červenci 1963 a jsou dostupné na dvou CD diskových dvojalbech D.C. Blues: The Library Of Congress Recordings, Vol. 1 resp. Vol. 2 (2004, Fuel 2000 Records).
O čtyři roky dříve se na trhu objeví třídiskový komplet Mississippi John Hurt: The Complete Studio Recordings (2000), jenž má na svědomí Vanguard Records. Jedná se o kolekci všech snímků, které John pro label nahrál po svém „znovuzrození“ v roce 1963. Vedle novinek nabízí i nové verze poloviny skladeb, původně natočených pro OKeh Records o tři a půl desetiletí dříve.
Písničkář s aureolou všemi oblíbeného „svatého“ muže
V roce 1966 John bohužel umírá na zástavu srdce. Na zhoršení jeho zdravotního stavu se poměrně významně podepsalo podivné chování obou „běloušů objevitelů,“ kteří jej poměrně záhy opustili.
Zvláště Tom Hoskins, přežívající na podpoře a bez finančních prostředků, dlouhodobě bojoval se závislostí na alkoholu a drogách…
Hurt zůstal do svých posledních dnů věrný původnímu stylu jižanských lidových muzikantů. Z dnešního pohledu se zdá být užití pojmu „písničkář“ nejpřesnějším vyjádřením významu hudebního odkazu výjimečného meziválečného jižanského muzikanta.
Podobně, jako Skip James nebo např. Son House, se doprovázel výhradně na akustickou kytaru a fanouškům na koncertních vystoupeních nabízel autentickou verzi černošské hudby prvních tří dekád dvacátého století, povstalé z prostředí otrocké práce a drsného života jeho afroamerických předků robotujících na plantážích úrodné Delty.
Tehdejší posluchače, stejně jako ty dnešní, John Hurt zaujal ještě něčím jiným. Nejlépe to vyjádřila vnučka Mary Frances Hurt Wright, která se stará o dědečkův hudební odkaz, když u příležitosti konání hudebního festivalu v Avalonu, rodném městě Mississippi Johna Hurta, mj. prohlásila: „Měl zvláštní, nadpřirozené osobní kouzlo, kterým si mnohem snadněji, než svojí hudbou, získával lidi okolo sebe.“
Ukázky:
Frankie – https://youtu.be/JKkmReeFjh8
Candy Man Blues – https://youtu.be/bMG_6xa0qRA
Spike Driver Blues – https://youtu.be/tx29hxvjPfk
Nobody Cares For Me – https://youtu.be/KPgp8ol9f70
