Naposledy aktualizováno: 1.9.2018
Na začátku padesátých let minulého století patřily Memphis a tamní bluesová scéna, soustředěná v okolí živé obchodní a hudební tepny Beale Street, mezi nejzajímavější hudební lokality v USA. Díky malému, a nesmírně agilnímu, vydavatelství Duke Records se do celonárodního povědomí dostávaly gramodesky s nahrávkami několika budoucích hvězd spolupracujících od roku 1949 v neformálním společenství nesoucím název Beale Streeters.
Tam na Beale Street, v „Negerském nebi“
Duke Records založili v dubnu 1952 James Mattis a Bill Fitzgerald. Fitzgerald v té době řídil distributorskou firmu Music Sales. Mattis pracoval od října 1948 coby DJ a programový ředitel lokální rozhlasové stanice WDIA. Po několika týdnech provozu se rozhodl vyhradit celý vysílací čas výhradně černošské hudbě.
První nahrávky místních mladých bluesmanů, lačnících po úspěchu, Mattis pořídil u sebe v rozhlasovém studiu. Později se studiové frekvence konaly u legendárního zvukového inženýra a producenta Sama Phillipse, který si vybudoval malinkaté studio Memphis Recording Service na Union Avenue.
Byl to také Mattis, kdo navrhl pojmenovat skupinu několika nesmírně talentovaných interpretů Beale Streeters podle někdejší Beale Avenue, která se táhne městem v délce necelých tří kilometrů od řeky Mississippi až k East Street.
Rozhlasový DJ pracující na WDIA, tanečník, komik a zpěvák Rufus Thomas, pozdější akvizice Stax/Volt Records, mluvil o ulici plné krámků, kaváren, výčepů, divadel a hudebních doupat, jako o Nebi pro Negry.
Společenství výrazných hráčských a pěveckých individualit, s poměrně výstředním způsobem života, jež kvetl v okolí Beale Street a dnešního Handy Parku, vedl bubeník Earl Forest. Johnny Ace, melancholický zpěvák tesklivých balad, seděl za pianem. Na kytaru hrál B.B. King a na varhany Rosco Gordon. Dalším vokalistou byl Bobby „Blue“ Bland, zatímco Billy Adolph Duncan obsluhoval saxofon.
Členy základní sestavy během let nahrazovali; případně doplňovali – bubeník/kytarista Willie Nix, kontrabasista a uznávaný bigbandový kapelník Tuff Green nebo zpěvák Little Junior Parker.
Bobby Bland začínal u Rosco Gordona jako jeho asistent. Na konci roku 1951 společně nazpívali Blandovu vlastní skladbu Love You ‚Til The Day I Die, jež se objevila na singlu vydaném u chicagských Chess Records.
Několik týdnů nato Bobby podepsal kontrakt bratrům Bihariovými. Ti přijeli do Tennessee zmapovat nové pěvecké talenty, které jim vytipovali kytaristé a producenti Ike Turner a Matt Murphy.
Blandovy náhravky vyšly v roce 1953 na značkách Flair a Meteor Records, které patřily, společně s RPM Records, do impéria Bihariových, jež zaštiťoval label Modern Records.
Na národní úrovni se jako první ze Streeters prosadil B.B. King. Když v roce 1951 zaskóroval se svým číslem jedna na rhythm’n’bluesovém žebříčku Three O’Clock Blues vydaným u RPM Records; byl okamžitě odeslán na koncertní turné.
My Song, První hit duke records
Prvním hitem ze stáje Duke Records byl singl My Song / Follow The Rule nazpívaný Johnnym Acem v červnu 1952. Nahrávací frekvence byla původně naplánována pro Blanda. Ten se coby analfabet nebyl schopný ani za čtyři dny naučit písňové texty a tak šanci nahrávat dostal Ace.
Johnny si totiž mezitím, co osazenstvo studia znuděně sledovalo Bobbyho marné pokusy zapamatovat si texty, prozpěvoval slavnou píseň So Long, jejíž cover v té době vydala rhythm’n’bluesová diva Ruth Brown. Mattise skladba zaujala. Přepsal text i melodii a Acem nazpívanou verzi pojmenoval My Song.
Zvuková kvalita snímků a technická úroveň prvních sedmipalcových výlisků byly zpočátku úděsné. Hlad po nových nahrávkách byl i tak obrovský. Duke Records se podařilo celý náklad rychle prodat distributorům. Přesto se Mattis s Fitzgeraldem ocitli ve finančních problémech. Odběratelé jim nezaplatili a dodavatelé byli neodbytní.
Finanční záchrana duke records od „cara houstonského podsvětí“ Dona Robeyho
Východiskem z krize se zdála být obchodní nabídka nechvalně známého houstonského „cara podsvětí“ Dona Robeyho, zprostředkovaná jeho poskokem Irvingem Marcusem. Don již delší dobu sledoval, co se děje v Tennessee a Marcuse vyslal do Memphisu cíleně, aby zmapoval terén a možnosti.
Robey položil na stůl plán na odkoupení značky a její začlenění do svého impéria, do něhož již patřily houstonské noční a hudební kluby, label Peacock Records a koncertní agentura Buffalo Booking Agency.
Don nebyl žádné neviňátko. Svůj byznys řídil tvrdě a neštítil se výhružek, vydírání a podvodů. Okamžitě zařídí, aby všechna nová vydání původních nahrávek Duke Records vycházela výhradně pod značkou Duke – Peacock Records Affiliate.
Po podpisu dohody o spolupráci James Mattis pokračoval v produkční činnosti. O svoje ovečky z Beale Streeters se staral opravdu vzorně. Robeymu odeslal mastery se snímky hitů, jako bylo Blandovo I.O.U. Blues, Gordonova New Orleans Woman nebo další Aceův úspěšný singl Cross My Heart. Nejlépe prodávanou gramodeskou se ale stala Whoopin‘ And Hollerin v podání Earla Foresta.
Nádějně rozeběhnutou kariéru musel přerušit Bobby Bland. Povolal si ho do služby Strýček Sam. S Duke Records se rozloučil chmurnou nahrávkou Army Blues. Mattis si na atmosféru okolo jejího vzniku vzpomíná: „Bobby Bland tenkrát dostal povolávací rozkaz a rázem bylo po náladě. Dokonce zvažoval, že by nenarukoval. Výsledkem našich debat ve studiu byla skladba Army Blues, vystavěná na rytmu TAPs (pozn. autora – vojenská smuteční pocta padlým, pochází z dob války Severu proti Jihu). Společně s ní vznikla ještě Forestova Fifty-Three. Dodnes jsem nepochopil, proč ten bastard Robey prakticky o rok odložil jejich vydání.“
V létě 1953 se James Mattis rozhodne ukončit spolupráci s Robeym. Po několika ošklivých právnických bitvách, trvajících přes půl roku, se mu to nakonec podařilo.
půl centu z každé prodané gramodesky, byznys podle peacock records
Po rozchodu s Mattisem se Robeyho pozornost a velká očekávání obrátila směrem k Earlovi Forestovi. Osobně si ho povolal k sobě do Houstonu. V Texasu na Foresta čekala kapela pod vedením nadějného kapelníka a tenorsaxofonisty Gradyho Gainese. Ten si udělal jméno mj. jako člen kapely Upsetters, s níž doprovázel rock’n’rollového pompadura Little Richarda.
Earl připravil dva nové singly Out On A Party / Oh Why a Ohh Ohh Wee / Your Kind Of Love a následně vyrazil na turné s B.B. Kingem a saxofonistou Billem Harveym.
Přes veškerou snahu Forest již žádný hit nenazpíval. Později spolupracoval s Robeyho hudebními společnostmi coby skladatel a aranžér.
Tragickou smrtí skončila kariéra Johnnyho Ace. Nešťastnou náhodou, jiná verze mluví o hraní tzv. „ruské rulety“, se střelil do hlavy před začátkem koncertu v houstonském Civic Auditorium na Štědrý den 1954. Jeho singl Pledging My Time se stal velkým posmrtným hitem.
V roce 1955 se Bobby Bland vrátil do civilu. Prakticky okamžitě se mu podařilo úspěšně navázat na začátky s Beale Streeters. Společně s Little Juniorem Parkerem patřil k nejlépe prodávaným umělcům ze stáje Dona Robeyho.
A nebyl by to Robey, aby Blanda „nesedral z kůže.“ Bobby musel pod nátlakem podepsat smlouvu, kterou si nesměl přečíst, mj. se v ní zavázal, že bude inkasovat půl centu z každé prodané gramofonové desky – tehdejší praxe hudebních vydavatelství běžně garantovala interpretům výplatu minimálně dvou centů za kus….
Ukázky:
B.B. King
Three O’Clock Blues – https://youtu.be/nPeTtg3fTB8
Johnny Ace
My Song – https://youtu.be/kBf_IgfKIRE
Bobby „Blue“ Bland
Army Blues – https://youtu.be/0GhA7qz0nGU
Earl Forest
Whoopin‘ And Hollerin – https://youtu.be/wwv3uTNey_0
