Luther Allison, bluesový kytarový drsňák, který vyrůstal v gospelovém prostředí

Naposledy aktualizováno: 27.3.2017

Luther Allison

Luther Allison (17. 8. 1939 – 12. 8. 1997) patřil v šesté a sedmé dekádě minulého století mezi vyhledávané kytarové drsňáky z chicagského West Side. Jeho fanouškovskou základnu tvořilo jak bluesové, tak i rockové publikum. Luther se proslavil oslňující kytarovou hrou, odvážným oduševnělým zpěvem a to vše umně obalil magickou hudební směsí blues, rocku, soulu a rhythm’n’blues.

Ve skutečnosti Snil o baseballové profesionální smlouvě

V jedenácti se s rodinou stěhuje z rodného Arkansasu do Chicaga. V mládí paradoxně netoužil po hudební kariéře a snil o hráčské smlouvě v profesionální baseballové lize.

Vyrůstal obklopen gospelovou hudbou a čtrnácti hudebně nadanými sourozenci. Lutherova maminka byla hluboce věřící a v kostele vášnivé zpívala náboženské písní. Není tedy divu, když si jeho pět bratrů založilo gospelový kvintet Southern Travelers. Jiný sourozenec navíc doprovázel kytaristu Freddieho Kinga, který se v dalších letech stal Lutherovým rádcem a pomocníkem.

Mezi Allisonovi přáteli byl také syn Muddyho Waterse. Kluci se rádi scházeli u Watersových. V jeho bytě se totiž často a intenzivně zkoušelo. Luther se tak mohl osobně seznámit s řadou tehdejších špiček chicagského elektrického blues, jako byli Magic Sam, Howlin‘ Wolf, James Cotton nebo Buddy Guy či Otis Rush. S mnohými z nich si později také zahrál.

Začátky s kytarou z frcu
Luther Allison And The Blue Nebulae: Love Me Mama (1969, Delmark Records)

Po ukončení školní docházky Allison pracoval jako švec a nic nenaznačovalo tomu, že by se mohl v budoucnu hudbou živit. Situace se začala postupně měnit díky dalšímu bratrovi Olliemu, který ho zaujal svým kytarovým uměním. Luther si v zastavárně koupil tu nejlevnější akustickou kytaru se snímačem, přikoupil malé combo a začal pravidelně cvičit.

Již v roce 1957 vzniká jeho první bluesová parta Four Jivers, v níž hraje i bratr Grant. Kapela se původně jmenovala The Rolling Stones, ale Lutherovi se tohle jméno z nějakého důvodu vůbec nelíbilo… Velkým povzbuzením bylo i pozvání od Muddyho Waterse ke společnému koncertnímu vystoupení.

O dva roky později přebírá po Freddiem Kingovi roli kapelníka v Kingově chicagské kapele. Do klína mu vedle skvěle sehrané muzikantské party padne i řada nasmlouvaných vystoupení v okolí West Side.

Po clém Chicagu se začíná mluvit o dalším talentovaném bluesmanovi, na jehož několikahodinové koncertní marathony se rozhodně vyplatí zajít. Do povědomí širšího bluesového publika se mu přesto stále nedaří vstoupit.

Zkouší se na jeden rok přestěhovat do Kalifornie, kde nahrává se zpěvákem a hráčem na foukací harmoniku Shakey Jake Harrisem a pianistou Sunnyland Slimem.

průlom na festivalu v ann arbor
Luther Allison: Bad News Is Coming (1972, Gordy)

Na konci šedesátých let vznikají první Allisonovy studiové nahrávky. Nejdříve nahraje dvě skladby My Luck Don’t Ever ChangeGotta Move On Up pro dnes již legendární kompilaci Sweet Home Chicago (1969, Delmark). U Delmark připraví i vlastní debut Love Me Mama (1969), který vychází pod jménem kapely Luther Allison And The Blue Nebulae.

Ještě před vydáním debutového alba patřil mezi relativně neznámé umělce na národní i mezinárodní úrovni. Vše se změnilo po vystoupení v Michiganu na tamní koncertní akci Ann Arbor Blues Festival.

Návštěvníkům nabídne divokou hudební show, vystavěnou na energické kytarové hře a prvotřídním pěveckém projevu. Doslova přes noc se z něj stane velká bluesrocková hvězda. Nadšení pořadatelé jej v následujících dvou ročnících pozvou coby hlavní hvězdu jejich festivalu.

Chicagský Bluesman a stroj na hity motown records?
Luther Allison: Love Me Papa (1977, Black And Blue)

V roce 1972 dostává jako jeden z mála bluesových umělců smlouvu na tři dlouhohrající desky u detroitského labelu Motown Records.

U dceřiného labelu Gordy Records postupně vychází tituly Bad News Is Coming (1972), Luther’s Blues (1974) a Night Life (1976). V té době je doslova na roztrhání a v rámci několika koncertních turné kočuje po celém světě.

V polovině sedmdesátých let dochází ve Spojených státech k výraznému poklesu zájmu o blues. Allison využívá svojí velké popularity v Evropě a na dalších několik let se stěhuje do Francie. Během evropského dobrovolného exilu vyprodukuje pěknou řádku solidních gramofonových nahrávek, z nichž jasně ční LP deska  Love Me Papa (1977, Black and Blue).

Restart díky blind pig records

V roce 1987 mu vychází u labelu Blind Pig Records dlouhohrající deska Serious. Podobně jako u jiných alb z produkce Slepého vepříka, stává se i v Lutherově případě počátečním impulsem k restartování další, úspěšné umělecké kariéry. Amerika tak začíná znovu objevovat (polo)zapomenutého osobitého bluesového kytaristu a zpěváka.

Luther Allison: Serious (1987, Blind Pig Records)

V průběhu pařížského exilu několikrát vystoupí na prestižním švýcarském festivalu Montreux Jazz Festival. Ať již s vlastní kapelou (1976 a 1983) nebo s Muscle Shoals Rhythm Section o rok později.

V dalších letech jamuje s B.B. Kingem (1989), předtím přijímá pozvání od Johna Mayalla (1986) nebo Otise Rushe (1986).

Mezi pozdními nahrávkami rozhodně zaujmou dva CD disky Soul Fixin‘ Man (1994) a Blue Streak (1995), vydané u dalšího agilního bluesového nakladatelství Alligator Records.

Allison se na nich znovu prezentuje jako břitva ostrý kytarista a majitel nádherně nosného hlasu. Na první poslech je zřejmá snaha se doslova rozdat vděčným fanouškům. Na repertoáru má převážně vlastní autorské písně s příměsí soulu a gospelu.

Luther Allison, jako břitva ostrý kytarista a majitel nádherně nosného hlasu
Luther Allison, jako břitva ostrý kytarista a majitel nádherně nosného hlasu

Na sklonku života se stále častěji vrací do USA a užívá si obnoveného zájmu o svoji hudbu. Je oceněn v pěti kategoriích v rámci prestižních bluesových ocenění W. C. Handy Awards. Hraje před více jak sto padesáti tisíci návštěvníky koncertní akce Chicago Blues Fest v roce 1995.

V posledním roce Allisonova života vychází další CD titul u Alligator Records s názvem Reckless (1997). Luther ho propaguje na koncertním turné, v jehož průběhu onemocní. Krátce poté umírá v padesáti sedmi letech na nádor na plicích, který metastazoval až do mozku.

Na závěr si připomeňme Lutherova slova poděkování blues. „Díky blues jsem poznal celý svět, od Chicaga po Berlín, Tokyo a Paříž. Při mých cestách nezáleželo na barvě mojí pleti a odkud pocházím. Důležitá byla hudba a její pozitivní vnímání. Jejím prostřednictvím jsem se seznámil a spřátelil s řadou lidí.

Ukázky:

My Luck Don’t Ever Change – https://youtu.be/y4w_atqp3Yo
Bad News is Coming (live in Montreux)
https://youtu.be/W2NzWZtbi9g
Give Me Back My Wig – https://youtu.be/e2KtFVZzXRM
You’re Gonna Make Me Cry (Live) – https://youtu.be/vsPMqAVqGMs
It Hurts Me Too (Montreal International Jazz Festival, 1997)
https://youtu.be/5MqYPyRkcNs

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..