Naposledy aktualizováno: 1.12.2020
Tenorsaxofonista Hal Singer (8. 10. 1919 – 18. 8. 2020, narozen jako Harold Joseph Singer) pomohl svým rhythm’n’bluesovým hitem Corn Bread z roku 1948 definovat zcela novou stylovou cestu populární hudby. Poněkud nespravedlivě bývá hodnocen coby jazzman věrný klasickému swingu, v jehož hře zní podtóny raného rhythm’n’blues.
V roce 2020 byl zřejmě posledním žijícím pamětníkem pogromu v Tulse
O Halu Singerovi jsme se krátce zmínili v článku Jazzová třída ročníku narození 1919. Narodil se v Tulse ve státě Oklahoma – ve městě, které dva roky po jeho narození zažilo zřejmě nejznámější pogrom na afroamerické obyvatele. Hal o tragédii napsal: “Nikdo si nedokáže představit, jaké hrůzy jsem viděl.”
Hal a jeho maminka přišli o střechu nad hlavou, když shořel jejich dům. Zachránila je běloška ze sousedství. Podařilo se jí posadit je do vlaku do Kansas City, kde přežili nejhorší období a mohli počkat, až násilí pomine.
O tom, co se tenkrát ve čtvrti Greenwood stalo, napsal ostravský Afroamerikanista Jan Beneš (twitter) ve své rozsáhlé stati Krutá tvář amerických dějin pro přílohu Kontext tištěného vydání Deníku N (web) z 31. července 2020.
„Divákům seriálu Watchmen z produkce HBO je pak známý asi nejslavnější americký pogrom, a to v Tulse ve státě Oklahoma. Zdejší černošská čtvrť Greenwood byla soběstačná. prosperující a nejbohatší v USA – proto se jí přezdívalo černošská Wall Street. Avšak na počátku června roku 1921 lehlo na třicet pět bloků Greenwoodu popelem následkem rabování, leteckého útoku a následného vypálení čtvrti. Podle Jamese Weldona Johnsona, spisovatele a autora afroamerické hymny Lift Every Voice And Sing, byla ‚pekelná nenávist‘ bělošského obyvatelstva vůči svým afroamerickým sousedům ‚srovnatelná s nenávistí vůči Němcům během první světové války.‘
Oficiálně během pogromu zemřelo třicet šest lidí (dvacet šest Afroameričanů), ale podle vyšetřování z roku 2001 mohl počet obětí sahat až ke třem stům. Dalších osm set Afroameričanů muselo být hospitalizováno a více než pět tisíc místních přišlo o střechu nad hlavou. Škody přesáhly třicet milionů dolarů (v současné hodnotě).
Dodnes je masakr v Tulse používán jako odstrašující příklad toho, jak rychle majoritní společnost v USA sahala k násilí, aby zabránila Afroameričanům v úspěchu a v uplatňování jejich práv. I drobný incident mohl vést k rozsáhlému pogromu, při němž navíc policie pouze přihlížela nebo aktivně podporovala běsnící dav. V Tulse místní funkcionáři dokonce některé osoby v davu oficiálně pověřili vykonáním spravedlnosti a vyzbrojili je.
Dodnes nebyl jediný běloch za události v Tulse obžalován či potrestán. Americký sen o černošské Wall Street v roce 1921 shořel stejně rychle jako desítky obchodů a příbytků v Greenwoodu.
Na pogromu v Tulse je významná rovněž skutečnost, že Greenwood bránili afroameričtí veteráni první světové války. Byl to nejen prosperita čtvrti, ale i přítomnost hrdých, armádou vycvičených Afroameričanů v uniformě, co dráždilo místní bělochy již od návratu amerických vojsk z Evropy v roce 1919.
Koneckonců řadu násilností během rudého léta roku 1919 podnítila právě přítomnost afroamerických vojáků. Ti po návratu z bojů za demokracii v Evropě očekávali za svoji službu alespoň projevy úcty a respektování svých práv.“
Zemědělský technik bebopovým saxofonistou
První hudební krůčky udělal při „chození do houslí“. Na střední již vyhrává ve školním orchestru na klarinet a altsaxofon.
V té době si ho zcela podmaní hudba mistrů kansaského riffového swingu z big bandu Counta Basieho. Záhy objeví jiné dvě hvězdné sestavy, které září v harlemském Cotton Clubu – zprvu to je parta Jimmieho Lunceforda, tu ale co nevidět nahradí revoluční orchestr Dukea Ellingtona.
Pokud se mu naskytla příležitost, pozval k sobě domů na večeři elitní saxofonisty Johnnyho Hodgese a Lestera Younga. Po jídle na nich vyzvídal, jaké používají hráčské fígle.
Jeho otec však trval na tom, že musí nejdříve vystudovat. Absolvoval na Hamptonově institutu ve Virginii a v roce 1939 získal diplom zemědělského technika. V průběhu studia, navzdory otcovu přání, využil každou příležitost a ve svém volnu vyrážel s místními muzikanty přivydělat si na sobotní divoké tancovačky.
Profesionální hudební kariéru zahájil v necelých dvaceti letech v Kansas City na Jihozápadě Spojených států amerických. Prošel pěknou řádkou zdejších orchestrů – od pozounisty Ernieho Fieldse, trumpetisty Lloyda Huntera, kytaristy Nata Towlese nebo klavíristy Jaye McShannana (v saxofonové sekci seděl společně Charliem Parkerem).
V roce 1941 se přestěhuje do New Yorku. Nejprve získal angažmá ve velké kapele trumpetisty Roye Eldridge. Mezi klíčové Halovy štace patří spolupráce s big bandem trumpetisty Hot Lip Page. V kapele již hrají taková saxofonová esa, jako Earl Bostic a Don Byas.
Konečně na vysněné angažmá u vévody a zase rychle zpátky na sólovou dráhu
V únoru 1948 odchází od Page. Okamžitě si sestaví vlastní combo a buduje sólovou kariéru. U Mercury Records vydává s autorskou pomocí Sama Thearda první gramodesku se skladbami Fine As Wine a Rock Around The Clock (nemá nic společného s rock’n’rollovým hitem Billa Haleyho).
Ještě než v srpnu 1948 nastoupil na doporučení altsaxofonisty Johnnyho Hodgese do big bandu k Dukeu Ellingtonovi „největší hudební vášni mého života,“ nahrával mj. s kytaristou Browniem McGhee, kapelou The X-Rays či sextetem altsaxofonisty Lema Davise.
V klubech na legendární harlemské 52. ulici působil zpočátku v orchestru Luckyho Millindera. S trumpetistou Redem Allenem a bubeníkem Big Sid Catlettem doprovázeli zpěvačku Billie Holiday. Několik dnů po vstupu do Vévodových služeb podepíše novou sólovou nahrávací smlouvu se Savoy Records, u nichž nakonec vydá sedm singlů.
Jedním z nich je i velký rhythm’n’bluesový hit Corn Bread, který ho v září 1948 vynesl až na vrchol žebříčku s „rasovými“ nahrávkami, jak byly tehdy v duchu segregace označovány gramodesky z produkce černošských muzikantů.
Pětačtyřicítka mu zároveň přinesla doživotní přezdívku Kukuřičný chleba. Docela se hodila k jeho až staromódně swingujícímu saxofonovému tónu, jenž býval pro svou výraznou smyslnost v baladách oblíbeným cílem opovržení příznivců “moderny”.
deset let komerčního šuntu
Hal svým kritikům tak trochu sám nahrával. Žebříčkový úspěch ho přiměl opustit Ellingtona. Maestro mu ochotně nabídl angažmá ve svém nově otevřeném klubu ve Washingtonu.
Prakticky celou následující dekádu sjezdil USA křížem krážem. Na turné vyrážel nejenom s rhythm’n’bluesovými hvězdami The Orioles a Charlesem Brownem, ale i s někdejším oblíbeným jazzovým pianistou a zpěvákem Natem King Colem.
Otázkou je, co pohledával v show boxerského šampióna Joea Louise? Zřejmě šlo o finančně výhodný „kšeft“. Se svojí doprovodnou kapelou se zúčastnil mnoha vyčerpávajících nahrávacích frekvencí. Doprovázeli různé bluesové zpěváky, ale co je nejhorší – vyprodukovali neskutečnou záplavu opravdového juke-boxového šuntu na jedno použití.
Definitivní návrat k jazzu
Neměli bychom být ale nespravedliví. V době, kdy pravidelně vystupoval v newyorském Metropole Café s dalším swingovovým samorostem Colemanem Hawkinsem a dávným parťákem Royem Eldridgem, se znovu, a definitivně, vrátil k hraní jazzu.
Lví podíl na tom měl britský publicista a producent Albert McCarthy. Nejenom, že mu nabídl práci na studiových sezeních pro Atlantic Records, ale také o něm napsal velký novinový článek.
Hraní v poklidné atmosféře hotelového lobby vyžadovalo relativně tiché, tlumené hraní. Návrat do jazzových klubů Singerovi umožnil naplno rozvinout jeho nápaditá, burácející sóla v oblíbeném dolním rejstříku.
V únoru 1959 vznikají ve Van Gelderově nahrávacím studiu snímky pro více než solidní album Blue Stompin‘ u Prestige Records. Vedle rytmiky složené ze zkušených studiových profesionálů Raye Bryanta (piano), Wendella Marshalla (basa) a Osieho Johnsona (bicí) přijal účast na natáčení trumpetista Charlie Shavers. Recenzent Scott Yanow LP desku ohodnotil coby “… opravdu zábavnou ukázku vášnivého swingu s ranými R&B podtóny… a mnoha krásnými momenty.” Konečný Yanowův verdikt zněl: „Doporučuji!“
Sladká Francie
V polovině šedesátých let vyráží se slavným pianistou Earlem „Fatha“ Hinesem na koncertní turné po Evropě. Na jeho konci se rozhodne usadit se na trvalo nedaleko od Paříže.
Ve Francii, jejímž občanem se stal od roku 1986, Singer vydával LP desky, které si oblíbily celé generace milovníků jazzu, o němž se dnes říká, že byl spirituální.
Vedle natáčení vlastních alb a koncertních turné se objevuje např. v sestavě jazzového big bandu, jemuž šéfuje Charlie Watts – bubeník rockových The Rolling Stones. V roce 1969 se připojí ke kapele Dukea Ellingtona, která v té době brázdí Evropou a mj. navštíví i tehdejší Československo.
V té samé době nahrává výborné soulové album Paris Soul Food (1969, Polydor), na nějž vedle coverů od Otise Reddinga, skladatelského dua Leiber & Stoller, The Beatles, The Rolling Stones, Dusty Springfield nebo Booker T. & The MG’s zařadil vlastní funky skladbu Malcom X.
Vzdal v ní poctu jednomu z hlavních vůdců černošského lidu v bojích za občanská práva. Její rozšířenou verzi, coby meditativní směsici jazzu a soulu, vydal o dva roky později na LP desce Blues And News. Nahrávka vyšla u vizionářského labelu Futura Records a byla určena výhradně pro francouzský trh.
Polyrytmický bubenický part nahrál bubeník Art Taylor s perkusionistou Alainem „Paco“ Charletym. Nad nimi sází zvláštně vrávoravé klavírními akordy Siegfried Kessler. Společně s basistou Patricem Caratinim a pozounistou Jacques Bolognesim nachystali zázemí pro Singerovo nádherně vzdouvající se saxofonové sólo.
neformální patriarcha afroameričanů v evropské diaspoře
V roce 1974 připravil další mistrovský kousek s názvem Soul Of Africa. Tentokrát ho vydal na značce Le Chant Du Mondes a do studia si pozval předního francouzského klavíristu Jefa Gilsona.
Nahrávky jsou poctou jamajskému novináři a podnikateli Marcusu „Mosiah“ Garveymu. Odcitujme, co o něm uvádí Wikipedia: „Předchůdce panafrického hnutí vydával časopis The Negro World. Hlásal černošskou jednotu a vyzýval potomky černošských otroků žijící v zámoří, aby se vraceli zpět do Afriky, neboť jen tam mohou podle něj žít černoši svobodně a bez diskriminace. Jím podnícené hnutí Back to Africa vedlo následně opravdu k návratu mnoha Afroameričanů do černé Afriky, zejména do Libérie. Rastafariánské hnutí považuje Garveyho za jednoho z proroků.“
Bylo to období, v němž Singer začal intenzivně koncertně spolupracovat s kamerunským saxofonistou Manu Dibangem. Brzy se k němu přidal jihoafrický saxofonista Kippie Moeketsi, někdejší člen legendárních johannesburských Jazz Epistles. Hrával v nich po boku pianisty Dollar Branda (později Abdullaha Ibrahima), trombonisty Jonase Gwangwy, trumpetisty Hugha Masekely, basisty Johnnyho Gertze a bubeníka Early Mabuzy, jenž alternoval s Makayem Ntshoko.
Odtud byl již jen krůček k tomu, aby se proměnil v neformálního patriarchu komunity afroamerických hudebníků. Pohostinství jeho domu v Chatou, třicetitisícového města v západní části metropolitní oblasti Paříže v departmentu Yvelines, jenž obýval se svojí milovanou ženou a také manažerkou Arlettou a dvěma dcerami Stéphanie a Lilou, využil snad každý, kdo se rozhodl zabalit kufry na protější straně Atlantiku a přestěhovat se, byť třeba ne natrvalo, do Evropy.
stále plný termínový kalendář
Na prahu sedmdesáti let měl stále plný termínový kalendář. Vystupoval pravidelně na klubové scéně – například hravě zvládal dvouleté účinkování v pařížské show Black And Blue (1986 – 1987), ale i na hojně navštěvovaných letních venkovních festivalech.
Býval často zván na různé příležitostné koncerty, na nichž byl členem All-Stars seskupení s hostujícími americkými sólisty, včetně trombonisty Slidea Hamptona nebo bubeníka Kennyho Clarka.
Přiznal se, že když ho pořadatelé, největší britské rhythm’n’bluesové a rock’n’rollové vzpomínkové akce Rhythm Riot, pozvali v listopadu 2000 do Pontins ve východním Sussexu s tím, zda by nezahrál svůj největší hit Corn Bread a další provařené kousky z rhythm’n’bluesového období, musel se všechny znovu naučit.
V roce 1992 obdržel od francouzského ministra kultury insignie rytíře Řádu umění a literatury. Toto vyznamenání představuje uznání Francie oceněným za jejich celoživotní odhodlání šířit a zviditelňovat francouzskou kulturu. V roce 1999 byl povýšen do vyšší kategorie. Ve stejném roce o něm režisér Guetty Felin natočil filmový dokument Hal Singer, Keep the Music Going.
Hrál až do sta let
Ještě v devadesáti prokázal, že mu není cizí ani volná jazzová tvorba. Koncertoval s avantgardním saxofonistou Archiem Sheppem a nahrával s jeho obdobně zaměřeným mladším kolegou Davidem Murrayem.
Neměli bychom opomenout Halovu hereckou epizodu ve filmu Taxi Blues (1989). Jako perličku na závěr uveďme Halovu roli v televizní reklamě na sirup proti kašli Benylin, kterou režíroval Julien Temple – excelentní dokumentarista příběhů punkových hvězd Sex Pistols, Joea Strummera nebo Shane MacGowana.
Hal Singer odešel na věčnost v požehnaných nedožitých sto jedna letech. Jeho životní osudy zmapovala autobiografie Jazz Roads napsaná ve francouzštině z roku 1990.
Poslední veřejné vystoupení odehrál v roce 2015 v Paříži. „Byl perfekcionista a bylo mu jasné, že již nebude moci dále koncertovat,“ řekla o něm jeho manželka. „Trápil ho glaukom a začal hůře vidět. Doma cvičil, dokud mohl. To byl celý Hal. Veškerou svoji energii vždy investoval do studia hudby, pravidelného cvičení a hraní. Měl neuvěřitelné zásoby energie – to byl také důvod, proč se dožil vysokého věku.“
Ukázky:
Fine As Wine
– https://youtu.be/6efQEblEsEA
Corn Bread
– https://youtu.be/dv9F-m9WJa8
Hal Singer With Charlie Shavers: Blue Stompin‘
– https://youtu.be/Z0OyT0ZzxcY
Paris Soul Food
– https://youtu.be/tVQ0KMpYeU4
Malcolm X (rozšířená verze)
– https://youtu.be/KaOgoBUIk1Y
Hal Singer and Jef Gilson: Chant Inca
– https://youtu.be/GwqgAobaMPg
