Naposledy aktualizováno: 31.3.2019
Muzikanti ročníku narození 1919 byli v době dospívání součástí slibné swingové generace třicátých let. Měli důležité slovo v následující dekádě při formování bebopu. Tehdy jim bylo dvacet šest let a doslova sršeli nápady. V padesátých letech patřili mezi vlivné figury moderního jazzového vývoje. Coby zralí padesátníci se prakticky nepodíleli na přechodu k elektronické fusion music.
Malá historická vsuvka
Narodili se rok po skončení prvního celosvětového válečného konfliktu. Tehdy došlo k zásadním setkáním amerických jazzových souborů s evropským publikem. Vše odstartoval již v posledním roce Velké války ragtimový kapelník, aranžér a skladatel James Reese Europe se svým bandem působícím u amerického 369. pěšího regimentu, dislokovaném ve Francii a známém jako Harlem Hellfighters.
Skutečnou senzací se ale stalo více jak roční londýnské angažmá Original Dixieland Jazz Bandu. V jeho průběhu vznikly i jejich první gramofonové nahrávky za „Velkou louží.“ Krátce po nich se na evropské půdě představily další zajímavé muzikantské party, jako Louisiana Five, Happy Six nebo Original Excentric Band, jenž tvořili američtí vysloužilci, kteří se na konci války usadili v Berlíně.
Pojďme se vžít do producentské role a zkusíme sestavit virtuální kapelu složenou výlučně z hráčů ročníku 1919.
Mezi trumpetisty by mohl být první volbou „Little“ Benny Harris (1919 – 1975), který prošel big bandy vedenými Earlem Hinesem, Boydem Raeburnem a Dizzym Gillespiem.
Sehrál významnou roli na začátku bebopové revoluce, když mj. složil s využitím úryvků ze standardu How High The Moon slavnou Ornithology a dále Crazelogy nebo Wahoo, jež hrával s fenomenálním altsaxofonistou Charlesem „Bird“ Parkerem, případně s pianistou Budem Powellem.
Na pozoun bychom mohli přibrat spolehlivého Henryho Cokera (1919 – 1979), který na sebe výrazně upozornil během více jak desetiletého působení v kapele Counta Basieho, kterému v letech 1952 – 1963 pomohl nalézt cestu k novému pojetí velkokapelového jazzu.
Osamoceným je altkař Johnny Bothwell (1919 – 1995), jehož velkým vzorem byl Johnny Hodges. Bothwell se specializoval především na truchlivé balady. Své si odehrál u Woodyho Hermanna, Genea Krupy a Sonnyho Dunhama. Později krátce vedl vlastní combo a ve třiceti letech se zcela stáhnul do ústraní.
Jediným z tenorsaxofonistů, kteří se letos patrně dožijí magické stovky, je Hal “Cornbread” Singer. Oslaví ji na konci října. Začínal s trumpetistou Royem Eldridgem a objevil se v kapele dalšího výtečného „trumpeťáka“ Hot Lips Page.
Jeho velkým snem bylo angažmá u Dukea Ellingtona, což se mu splnilo v roce 1948. Díky neočekávanému hitparádovému úspěchu vlastní rhythm’n’bluesové nahrávky Cornbread se ale po několika týdnech ve vévodových službách urychleně vrací na sólovou dráhu.
Univerzálním „plátkařem“ byl Herbie Fields (1919 – 1958). Hrál na klarinet, ale i na alt, tenor a barytonsaxofon. Uplatnil se v polovině čtyřicátých let v rhythm’n’bluesových sestavách okolo Lionela Hamptona a v páté dekádě se často objevoval v různých bopových combech.
Komu dát přednost mezi klavíristy? Logickou volbou by měl být Nat King Cole (1919 – 1965) – hvězda mezi swingovými hráči čtvrté dekády a navíc vynikající zpěvák. Pokud ale hledáme výsostně původního interpreta, s vlastním stylem a ochotného bez obav kdykoliv expetimentovat, potom se jednoznačně nabízí od devíti let slepý Lennie Tristano (1919 – 1978). Své by o jeho muzikantském vlivu mohl vyprávět altsaxofonista Lee Konitz.
Dnes trestuhodně přehlížený kytarista Bill Jennings (1919 – 1978) byl členem mnoha studiových a koncertních tanečních seskupení, jimž šéfovali např. saxofonisté Louis Jordan, Willis Jackson nebo varhanící Wild Bill Davis a Bill Doggett. Po úrazu a amputaci prstu začal hrát na baskytaru. Významně ovlivnil nejenom svoje soul jazzové následovníky, ale také bluesmana B.B. Kinga.
Mezi kontrabasisty nesmí chybět Israel Crosby (1919 – 1962). Ten má coby šestnáctiletý benjamínek v kapele Genea Krupy na svědomí první gramofonovou desku s kontrabasovým sólem ve skladbě Blues Of Israel. Své si uhrál i u boogie woogie pianisty Alberta Ammonse a spolupracoval také s jeho kolegou Meade „Lux“ Lewisem. Od poloviny padesátých let 20. století zářil v klavírním triu Ahmada Jamala.
Na závěr jsme si nechali bopového ranaře par-excellence Arta Blakeyho (1919 – 1990). Jeho jazzovou mateřskou školkou Jazz Messengers prošli mnozí skvělí muzikanti, kteří významně promluvili do historie moderního jazzu (namátkou připomeňme alespoň saxofonistu Waynea Shortera či klávesistu Keithe Jarretta). Čeští fanoušci by měli zapátrat po raritním koncertním záznamu na LP desce Jazz Messengers ’70 (1970, Catalyst Records), na níž se slavným bubeníkem hraje český kontrabasista Jan Arnet.
A na koho se nedostalo? Mezi neúmyslně opomenutými jsou zpěvačky Mary Ann McCall a Anita O’Day, skladatel, aranžér a kapelník Mercer Ellington, bubeník Shadow Wilson, švýcarský vibrafonista a altsaxofonista Flavio Ambrosetti, tenorsaxofonista Georgie Auld nebo trumpetista Snooky Young.
Ukázky:
Benny Harris: Crazelogy
– https://youtu.be/f2PqUOkWkKk
Henry Coker: : One O’Clock Jump
(Count Basie Live at Newport 1957)
– https://youtu.be/yrsR2pMKoa8
Hal Singer: Cornbread
– https://youtu.be/vntzQqOBMt8
Lennie Tristano: Tangerine (Copenhagen ’65)
– https://youtu.be/lGLpczTtnEM
Israel Crosby: Blues Of Israel
– https://youtu.be/nk5jiRWyvQs
Bill Jennings: Glide On
– https://youtu.be/Yc65bhfWqI0
