Naposledy aktualizováno: 28.5.2019
V neděli 12. srpna 2018 uplynulo šedesát let od chvíle, kdy tehdy třiatřicetiletý fotograf Art Kane pořídil společný snímek padesáti sedmi jazzových osobností. Fotografie se proslavila pod názvem A Great Day in Harlem. Vyšla v lednu 1959 ve speciální příloze Golden Age of Jazz společenského magazínu Esquire.
Pocta Velkému dnu v Harlemu
Výročí vzniku fotografického snímku A Great Day in Harlem připomenulo i nakladatelství a galerie Wall of Sound Gallery z italské Alby. Činnost zahájili v roce 2011 díky úsilí vášnivých fotografů Cristině Pelissero a Guidu Hararimu.
Jejich cílem bylo vybudovat zázemí a výstavní prostory pro všechny milovníky fotografie, hudební nadšence, sběratele a samozřejmě i náhodné návštěvníky.
První listopadový den roku 2018 publikovali monografii Art Kane. Harlem 1958 – 60th Anniversary Edition (ISBN-10: 8894366634, ISBN-13: 978-8894366631). Vyčerpávajícím způsobem v ní zdokumentovali zrod jednoho z nejslavnějších snímků hudební historie.
Kniha obsahuje nejenom původní průvodní text Arta Kanea, ale také předmluvy od slavného kapelníka Quincyho Jonese a saxofonisty Bennyho Golsona. Ten je, společně se Sonnym Rollinsem, posledním žijícím účastníkem sešlosti.
Čtenáři se mohou poprvé seznámit i se všemi nepublikovanými snímky pořízenými během přípravy záběru. Nechybí ani Kaneovy portréty Louise Armstronga či mladičké Arethy Franklin.
Monografie vyšla ve dvou verzích. Nejprve coby bohatě vybavená, očíslovaná sběratelská edice za 350€, v omezeném nákladu pouhých dvě stě kusů. Výtisky byly podepsány Quincym Jonesem, Bennym Golsonem a synem Arta Kanea – Jonathanem. Do běžných knihkupectví směřovala levnější varianta za pouhých 45€.
Začalo se to dít přímo před mýma očima
Definitivní podoba snímku Velký den v Harlemu vznikla okolo jedenácté hodiny dopolední. Skupina jazzmenů pózovala na chodníku před typickým činžákem, obloženým hnědým pískovcem, s číslem popisným 17 East na 126. ulici mezi Pátou a Madisonskou Avenue. Městská policie dokonce na několik minut uzavřela dopravu.
Art věnoval přípravě spoustu času. Naplánoval si pozvat co největší počet jazzových osobností. Využil k tomu své kontakty mezi hudebními manažery, agenty, pracovníky vydavatelství a provozovatele klubů.
„Napadlo mě, že bych mohl pozvat co největší počet hudebníků na jedno místo a pořídit cosi jako společnou fotografii na konci školního roku nebo ze srazu abiturientů. Po krátkém přemýšlení jsem se rozhodl, že by se měli sejít v Harlemu. Koneckonců, to je místo, kde se poprvé hrál jazz, když dorazil z Jihu do New Yorku,“ vysvětlil Kane později.
Kvůli vhodnému dennímu světlu určil začátek fotografování na desátou dopolední. Bylo mu bylo jasné, že pro hudebníky to není právě nejvhodnější hodina.
K jeho velkému překvapení dorazily i takové hvězdy, jako Coleman Hawkins, Lester Young, Dizzy Gillespie, Gerry Mulligan, Gigi Gryce, Gene Krupa, Jo Jones, Jimmy Rushing, Roy Eldridge, Count Basie, Charles Mingus, Art Blakey, Oscar Pettiford a Horace Silver. Objevili se i ti, kteří museli o svoje místo na slunci stále tvrdě bojovat – Marion MacPartland, Mary Lou Williams, Art Farmer nebo Benny Golson.
Se svým zážitkem se Art Kane podělil se čtenáři Esquiru: „Po několika týdnech příprav a neustálého telefonického obvolávání se moje představy začaly naplňovat přímo před mýma očima… Uvědomil jsem si, že to je přesně ta chvíle, kvůli které jsem se stal fotografem.“
Začal jsem tu nesourodou skupinu lidí dirigovat
Nachystat záběr zabralo skoro hodinu. Sešlost se neustále proměňovala. Mnozí z účastníků se dlouho neviděli. Ustavičně zdravili a povídali si. „Našel jsem si výtisk New York Times a sroloval ho do tvaru hlásné trouby. Začal jsem tu nesourodou skupinu lidí dirigovat, aby se postavili blíž k sobě a stoupli si na domovní schody.“
Někteří odbíhali do nedalekého baru na panáka a zase se vraceli. Smůlu měl veterán stride klavírní scény Willie ‘The Lion’ Smith, který se díky tomu nakonec na finální verzi snímku neobjevil.
Do přípravných prací se neustále pletla i parta místních dětí. Některé si prý opakovaně „půjčovaly“ klobouk Counta Basieho. Kane jim dovolil, aby se usadily vedle Hraběte na chodník. Navíc je ubezpečil, že se na záběru objeví.
Černá a bílá
Americká občanská společnost se tehdy teprve probouzela. Stála na úsvitu významných sociálních změny. Čekaly ji mnohé tvrdé rasové střety dvacátého století. Mnohé o významu snímku naznačují slova Sonnyho Rollinse: „Na jazz se dříve pohlíželo jako na bandu přízračných postav, které se objevují, když se setmí, jako Drákula… tento snímek ukazuje jazzové hudebníky jako lidi.“
Vliv A Great Day in Harlem asi nejlépe shrnul Quincy Jones: „Černá a bílá: dvě barvy, které měly zakázáno být v těsné blízkosti, jsou tak krásně zachyceny v jediném černobílém snímku. Význam této fotografie přesahuje čas a místo, takže se stala nejenom symbolickým uměleckým dílem, ale i součástí historie. Během let, kdy byla segregace běžnou součástí našeho každodenního života, a ve světě, který často poukazoval na naše odlišnosti namísto toho, abychom oslavovali naše podobnosti, se událo něco zvláštního a čistého, když se někde ve jménu jazzu sešlo padesát sedm lidí.“
V průběhu dalších let se Velký den v Harlemu stal předmětem mnoha parafrází a napodobenin. V roce 1994 o něm vznikl stejnojmenný dokumentární film. O deset let později stál za hlavní zápletkou filmu Terminál (2004, režie Steven Spielberg) v hlavní roli s Tomem Hanksem.
Jeho hrdina Viktor Navorski přilétá do New Yorku, aby získal do sbírky svého zesnulého otce poslední chybějící podpis účastníků fotografování – Bennyho Golsona.
O autorovi
Art Kane (9. 4. 1925 – 3. 2. 1995, narozen jako Arthur Kanofsky) patří mezi nejvlivnější fotografy poválečného období. K dokonalosti přivedl především techniku tzv. „sendvičování,“ spočívající v překrytí dvou a více filmových okének a slepených na okraji.
V průběhu života se dočkal mnoha ocenění od profesních organizací jako jsou Klub newyorských uměleckých ředitelů a Americká společnost sdružující fotografy společenských magazínů a dalších.
V devatenácti se společně s dalšími jedenácti sty muži podílel na činnosti Armády duchů, která dostala za úkol připravit celkem dvacet fiktivních vojenských posádek na jihu Anglie, včetně nafukovacích napodobenin nákladních vozidel, děl, tanků a provozovala falešnou radiovou komunikaci.
Cílem bylo oklamat německý wehrmacht během spojenecké invaze do Normandie v červnu 1944. „Taková zkušenost s přípravou něčeho většího, než je běžné, ho zaujala a lákala,“ vysvětloval jeho syn Jonathan Kane.
Po ukončení studií na soukromé Cooper Union for the Advancement of Science and Art nastoupil v roce 1950 do grafického oddělení Esquiru. V sedmadvaceti je uveden do funkce uměleckého ředitele teenagerského časopisu příslovečně pojmenovaného Seventeen. Další odborné znalosti si doplňuje na hodinách vedených Alexejem Brodovitchem.
Vedle snímku Velký den v Harlemu se v šesté a sedmé dekádě dvacátého století věnoval reportážním fotografickým cyklům, v nichž zaznamenal boj za občanská práva v USA.
Dostal řadu nabídek na portrétní snímky rockových kapel, jako byly Mothers of Invention, Jefferson Airplane, The Doors, The Who, Cream nebo The Rolling Stones. Vedle toho nafotil hudební osobnosti, jako Brian Jones, Jim Morrison, Sonny a Cher, Andy Warhol, Janis Joplin, Johnny Winter nebo Bob Dylan.
Mimo editorské činnosti pro hlavní dobové společenské časopisy významně ovlivnil podobu reklamních kampaní řady módních a kosmetických firem, ve kterých uplatnil své schopnosti komunikovat se širokým publikem.
Monumentální čtrnáctihodinový Spotify playlist s ukázkami tvorby všech padesáti sedmi jazzových osobností:
