Naposledy aktualizováno: 24.5.2019
Dravý, harmonicky takřka dokonalý a hudebně zapálený basista Bob Cranshaw (3. 10. 1932 – 2. 11. 2016, narozen jako Melbourne Robert Cranshaw) právem náleží do naprosté špičky mezi jazzovými hráči. Od roku 1962, více jak padesát let, byl důležitou součástí hudebního světa Sonnyho Rollinse, jednoho z nejuznávanějších světových tenorsaxofonistů.
Baskytarová revolta
Byl jedním z prvních jazzmanů, kteří na začátku sedmdesátých let definitivně přesedlali na baskytaru. Občas se sice vracel k akustickému nástroji, ale po komplikovaném zranění zad při automobilové nehodě si coby náhradu nechal vyrobit menší elektrifikovaný typ.
Mezi jazzovými puristy se zvedla vlna protestů. Baskytara v jejích očích představovala nástroj charakteristický pro rockové skupiny a neodpovídala tehdejší ustálené estetice. Bob je ale dokázal přesvědčit, že se mylí. Hrál shodné fráze a jeho pověstný cit při doprovodu změnou nijak neutrpěl.
To potvrdil i Rollins, byť se s výměnou instrumentu údajně nikdy zcela nesmířil: „Přizpůsobil zvuk elektrické basovky tak, že zněla jako kontrabas.“ Později na Bobovu adresu řekl: „Samozřejmě se stávalo, že Bob neměl čas a já musel vzít někoho jiného. Pokud ale byl volný, nebylo co řešit a já byl rád, že s ním můžu hrát.“
Blues zkrátka nedokážu zahrát pořádně
Cranshaw se narodil ve středostavovské rodině chicagského sbormistra. Rodák z Windy City s pokorou přiznával: „Jak jsem říkal, rád si zahraju blues, ale díky mému třídnímu původu ho nikdy nedokážu zahrát pořádně. Nemám ho zkrátka odžité.“
Při nedělních náboženských setkáních často s kamarády prolézal suterénní prostory kostela v jeho rodném Evanstonu, protože díky základům budovy tam mohl vnímat basové tóny varhan a vokálních sborů. Postupně si uvědomil, že kontrabas bude jeho hudebním osudem.
Hrál na něj již ve školním orchestru. Také se naučil číst z notového listu. Ve studiu pokračoval na univerzitě Chicago College of Performing Arts v Rooseveltu, kde získal bakalářský titul. Poté sloužil v armádě a byl nasazen v Koreji. Po návratu do civilu se živil coby doprovodný hráč a vystupoval po chicagských hudebních klubech.
V pětadvaceti se podílí na vinylovém kompletu Get A Load O‘ Cole (1957, Bally Records) kvartetu pianisty Ikea Colea, mladšího bratra slavného Nata King Colea.
V roce 1958 byl společně s výrazným trumpetistou Bookerem Littlem, saxofonistou Georgem Colemanem a pianistou Eddiem Bakerem, členem kvintetu okolo bubenické extratřídy Maxe Roache, jemuž vyšlo na značce EmArcy Records album Max Roach + 4 On The Chicago Scene.
Na přelomu páté a šesté dekády se přestěhoval do New Yorku. Jedním z prvních lidí, s nimiž se v Big Apple setkal, byl solidní basista a náruživý fotograf Milt Hinton, kterého Bob dlouhou dobu zbožňoval.
Sporty, jak zněla Hintonova přezdívka, se objevil mj. v sestavách orchestrů Caba Callowaye, Lionela Hamptona nebo Lousise Armstronga, okamžitě rozeznal talent a Cranshawa doporučil na první nahrávací sekvence.
Životní setkání se Sonnym Rollinsem
Se Sonnym Rollinsem si poprvé zahrál již v roce 1959 na chicagském festivalu Playboy Jazz Festival. Saxofonista tenkrát potřeboval narychlo zajistit náhradu za původního basistu. Vystupoval pouze s rytmikou basa – bicí a doprovázet ho bez přípravy nebyl rozhodně žádný med. Rád bez jakéhokoliv upozornění měnil tempo.
„Tu nabídku jsem vzal bez nějakého dlouhého váhání,“ vyprávěl Bob s typickým nadhledem. „Až po chvíli mi došlo, k čemu jsem se zavázal. Nebyl jsem si jistý, zda vůbec zvládnu hrát bez pianisty.“
Od léta 1959 do podzimu 1961 se Rollins, zklamaný a nespokojený sám se sebou, stáhnul z hudební branže. Po celou dobu dobrovolného muzikantského celibátu chodil hrát a cvičit na most Williamsburg Bridge, jenž přes řeku East River spojuje Manhattan s Brooklynem. Nedávno dokonce vznikla na twitteru (@RollinsBridge) celosvětová iniciativa a podpisová akce za to, aby byl most přejmenován na Sonny Rollins Bridge.
V mezidobí se Bob zúčastnil řady nahrávacích seancí. Byl členem hardbopové skupiny MJT+3, jíž sestavil společně se spolužákem z Roosevelt University bubeníkem Walterem Perkinsem.
Natáčel s tenorsaxofonisty Sandym Mossem a Johnnym Griffinem, trumpetistou Cy Touffem, altkařem Sonnym Redem, pianisty Juniorem Mancem a Dukem Pearsonem či pozounisty Kaiem Windingem nebo Slidem Hamptonem.
Když se na začátku roku 1962 Sonny Rollins rozhodl vrátit na koncertní pódia a do nahrávacích studií, požádal Boba, aby se němu připojil. Tehdy vznikla Rollinsova možná nejlepší klasická LP deska The Bridge pro label RCA Victor Records. Kvartet doplnili kytarista Jim Hall a bubeník Ben Riley, kterého ve snímku God Bless The Child nahradil Harry „H.T.“ Saunders.
Nikam jsem se necpal, nechtěl jsem být hvězdou
Navzdory klasické průpravě a dokonale zvládnuté hráčské technice nikdy neprojevil sólové nebo kapelnické ambice. Na místo toho se soustředil na svoji koncertní a studiovou kariéru. V roce 2014 to řekl prostě: „Nikam jsem se necpal, nechtěl jsem být hvězdou. Toužil jsem být jen spoluhráčem… super-spoluhráčem.“
Od Rollinse si často odskočil k hostování u jiných interpetů. V šedesátých letech dvacátého století odehrál několik turné po boku vynikající zpěvačky Elly Fitzgerald.
Nalezneme ho na muzikantských soupiskách takových zásadních nahrávek, jako bylo album The Sidewinder trumpetisty Lee Morgana z roku 1964; jedno z komerčně nejúspěšnějších dlouhohrajících počinů všech dob.
Hraje na desítkách dlouhohrajících vinylů z produkce labelu Blue Note Records – namátkou Cape Verdean Blues kvintetu Horace Silvera s trombonistou J.J. Johnsonem, Inner Urge saxofonisty Joea Hendersona, A Caddy For Daddy dalšího výtečného plátkaře Hanka Mobleyho či Idle Moments kytaristy Granta Greena.
Během následujících let spolupracoval snad s každým, kdo v americkém hudebním průmyslu něco znamená – mj. s klasickým popovým zpěvákem Bingem Crosbym, swingovou superstar Frankem Sinatrou, zpěvačkami Lenou Horne, Carmen McRae a Peggy Lee, folkrockovým bardem Paulem Simonem, britským rockovým chraplákem Rodem Stewartem, ale i s fenomenálními jazzmany, jako byli pianisté Thelonious Monk a McCoy Tyner, vibrafonista Milt Jackson nebo tenorsaxofonisté Coleman Hawkins a Wayne Shorter.
Tři roky před odchodem drobného klavíristy Errolla Garnera z našeho světa na rakovinu plic mu pomůže nahrát velice zajímavou LP desku Magician (1974, London/Pye), na níž Erroll výjimečně nehraje pouze s triem. Bob ho doprovází se třemi perkusionisty Josem Mangualem, Jackiem Williamsem a Gradym Tatem a na Hammond B3 Organ exceluje Norman Gold.
Práce na televizní a filmové hudbě
Čtvrtstoletí působil ve studiové kapele sestavené pro potřeby produkčních týmů dětských televizních výukových pořadů Sesame Street a Electric Company, s níž natáčel filmovou a televizní hudbu.
Na konci šesté dekády hrál ve skupině, jež byla součástí zábavního pořadu David Frost Show. Od druhé poloviny sedmdesátých let jej mohli američtí televizní diváci vídat v první verzi orchestru vystupujícím v oblíbené sobotní show Saturday Night Live na národním televizním kanálu NBC.V osmém desetiletí zastával funkci hudebního režiséra v hojně sledovaných talk show Dicka Cavetta a Merva Griffina.
Zodpovědnost a role odborového předáka
Bob Cranshaw se dlouhé roky angažoval ve vedení newyorské Local 802, což byla organizace muzikantských odborů a v nadaci Jazz Foundation. Byl považován za nesmlouvavého nepřítele drog a jiných pokušení, jež čekaly na jazzové hudebníky.
„Byl jsem známý tím, že jsem dochvilný a spolehlivý. Účast na jakékoliv dohodnuté studiové frekvenci byla pro mě v té chvíli obchodní záležitostí. Díky tomu jsem natočil spoustu desek pro Blue Note,“ vyprávěl v jednom interview a pokračoval. „Byli tu samozřejmě jiní skvělí basoví hráči; někdy do studia přišli a někdy, však víš…“
Ukázky:
Max Roach +4: Stella by Starlight
– https://youtu.be/0L4EK9ulXCo
Sonny Rollins Quartet: Without a Song
– https://youtu.be/7hP3snBSzYU
Wayne Shorter Quartet: Second Genesis
– https://youtu.be/CRNmmUYavXg
Lee Morgan: The Sidewinder
– https://youtu.be/qJi03NqXfk8
Grant Green: Idle Moments
– https://youtu.be/gwaFDFP7m_E
Bob Cranshaw at JazzImprov show in NYC
– https://youtu.be/bxdODszh8nk
