Naposledy aktualizováno: 12.7.2026
V LARD se Biafrova politická groteska srazila s industriálním hlukem Ministry
#LetniLongRead
Jello Biafra nesbíral názory. Shromažďoval výstřižky citátů, které se kolem nás opakují tak dlouho, až přestanou znít podezřele. Vytrhl je z původního prostředí, poskládal proti sobě a bez dekorací nechal jejich autory, aby se usvědčili sami. Najednou zněly ostřeji, než si ti, jež je pronesli, přáli. Jeho písně ukazovaly, že skutečná moc neleží v křiku ani v póze, ale ve slovech, jimiž se popisuje svět. Tam začíná problém.
Hlas, který rozebírá svět
Jello Biafra (17. 6. 1958, narozen jako Eric Reed Boucher) nikdy nestavěl písně na vlastní osobnosti. Naopak ji z nich soustavně vymazával. Propůjčoval svůj hlas lidem, které by většina muzikantů raději zesměšnila z bezpečné vzdálenosti. Nechal je mluvit, posadil je doprostřed pomyslného jeviště a čekal, až se začnou sami odhalovat.
Punk tohle používal jako nástroj už od dob Dead Kennedys. Jello odmítal opakovat zavedené postupy. Sám říkal, že žádné dvě jeho desky nesmějí znít stejně, a inspiraci hledal tam, kde by ji punkové publikum nečekalo. Jeho texty vyrůstaly z vět, které člověk slýchá každý den – z reklamních sloganů, politických frází a novinových titulků. Nezačínaly názorem. Začínaly jazykem.
Na albu Pure Chewing Satisfaction (1997, spotify link) se objevila skladba „Moths“, v níž se střídají bulvární obrazy, náboženské narážky i věty, které jako by vypadly z cizích rozhovorů. Je to scéna, v níž se člověk propadá do cizího, zneklidňujícího světa, kde se běžné věci lámou do podivných rituálů a v němž pochopíme, jak snadno člověk skočí po prvním světle, které ho nakonec spálí. Biafra při novinářském dotazu „Moths“ popsal jako píseň o pracovním pohovoru. Věděl, že skutečnost se často prozradí dřív ve větách než v činech.
Podobně vyznívají i další skladby z Pure Chewing Satisfaction. „Faith, Hope and Treachery“ rozebírá dědictví generace, která proměnila seberealizaci v sobectví a nedokázala udržet ani vlastní vztahy. „Sidewinder“ přesune vypravěče do těla hada, který přežil ekologickou katastrofu. Biafra znovu nemluví za sebe; hledá hlas, z něhož bude lidský svět vypadat co nejméně samozřejmě.
Spojily se dva způsoby odporu
Když se na sklonku osmdesátých let potkali Jello Biafra, Al Jourgensen a Paul Barker, nevznikla další rocková superskupina. Projekt LARD spojil dva způsoby odporu, které se do té doby jen míjely. Biafra rozkládal moc jazykem, Ministry ji drtili zvukem. Každý mluvil jiným hudebním dialektem, společného protivníka však poznali okamžitě.
Debutové třískladbové EP Power of Lard (1989, spotify link) zatím jen rozdělilo hudební tisk na bezvýhradné nadšence a zklamané odpůrce. Na albu The Last Temptation of Reid (1990, spotify link) již dostala tahle srážka několik různých podob. „Pineapple Face“ se řítí vpřed, dokud ji na okamžik nezastaví lacině barevný refrén připomínající hudbu z pokleslého filmu a rozvrzané klávesy.
V „Can God Fill Teeth?“ Biafra přechází do chraplavého hlasu opilce, zatímco se hudební podklad honí za vlastním ocasem. Směšnost a psychický rozklad tu od sebe dělí sotva několik vteřin. Kytaristé Jourgensen s Barkerem nedodávají Biafrovým slovům doprovod; stavějí kolem nich prostor, v němž paranoia dostává fyzickou váhu.
Výsledkem není příběh. Spíš horečnatý sen, v němž spolu souvisejí věci, které by vedle sebe nikdy neměly stát. Slova se začala nenápadně posouvat. „Pořádek“ znamenal poslušnost. „Zdravý rozum“ znamenal konec diskuse. „Ochrana většiny“ znamenala, že některé hlasy přestaly být vítané. A když se jazyk začne bát sám sebe, vzniká prostor pro absurditu, která už nepotřebuje logiku. Populistovi to stačí. Vyvolal ten správný typ nepokoje.
Vidlička a koláž moci
Ve skladbě „Forkboy“ (pravděpodobně jde o narážku na Samuela R. Pierce Jr., a to z doby, kdy působil jako ministr pro bydlení a městský rozvoj v Reaganově vládě) vrátí Jello Biafra vidličce její původní význam: studený kov, ostré hroty, nástroj, který rozhoduje. „Kdo drží vidličku, vybírá si, co bude k obědu.“ Od té chvíle už nejde o příbor, ale o člověka, který rozhoduje za druhé. Nejdřív přijde ujištění, že několik prvních bodnutí je pro jejich dobro. Bude to bolet, ale méně než všechno ostatní.
Obrazy se řadí jeden za druhým: falešná pracovní agentura, lidé hledající zaměstnání, policista čekající na odměnu, zavřené podniky, federální úřady, televize běžící dál. „Forkboy“ skládá koláž útržků, které začnou dávat smysl až ve chvíli, kdy stojí pohromadě. Není to jméno, ale role. Dnes ji hraje majitel falešné agentury, zítra někdo jiný. Vidlička zůstává stejná; mění se jen ruka, která ji drží.
Takový vzduch se tehdy dýchal
Na konci osmdesátých let se mohlo zdát, že v Americe nastala doba vítězů. Studená válka se chýlila ke konci, Ronald Reagan odcházel z Bílého domu jako symbol obnoveného sebevědomí země a jeho nástupce George H. W. Bush sliboval „laskavější a vlídnější národ“. Pod lesklým povrchem pokračoval jiný příběh.
|
|
|
Deindustrializace měnila podobu amerických měst, válka proti drogám plnila věznice, televize nabízela jednoduché odpovědi a kulturní válečníci hledaly nové nepřátele mezi rappery, metalisty i punkery. V této atmosféře začali LARD skládat svou hudební koláž. Nešlo o kroniku nebezpečných společenských jevů, ale přehled veřejných frází, jimiž se tyto události omlouvaly.
Bozo Skeleton a výroba veřejného nepřítele
„Bozo Skeleton“ míří přímo na manželky vlivných washingtonských politiků (mj. Tipper Gore, žena viceprezidenta Ala Gorea nebo Susan Baker, choť Reaganova ministra financí Jamese Bakera) a jejich argumentačně vyprázdněné, ale bohužel úspěšné, tažení v rámci výboru Parents Music Resource Center (PMRC) proti údajně nebezpečnému umění.
LARD tentokrát zpomalí, ale nepovolí. „Pamatujte, děti: cenzura stojí za houby.“ Biafra nepotřebuje dlouhou obhajobu svobody projevu; stačí mu několik posměšných vět namířených proti lidem, kteří se pokoušeli vydávat vlastní vkus za veřejný zájem. Cenzura u něj nepřichází s roubíkem. Přichází jako starostlivost.
Část americké společnosti se pokoušela určit, které hlasy jsou ještě přijatelné a které už ne. Do podezření se dostala sama hudba. Černobílá nálepka Parental Advisory nebyla pouze varováním rodičům. Stala se symbolem doby, která začala věřit, že společenské problémy lze vyřešit umlčením jejich soundtracku. V televizních studiích se vážně debatovalo o tom, co poslouchají děti. Nikdo z těch lidí přitom netvrdil, že chce něco zakazovat. Mluvili se o odpovědnosti, ochraně dětí nebo zdravém rozumu. A právě proto to zní tak přesvědčivě – a nebezpečně.
Biafra tyto spory a komunikační postupy samozřejmě znal a odpověděl po svém: nenatočil protestní píseň. Začal sbírat věty, které člověk zaslechne v televizi a druhý den si na ně nevzpomene. Samy o sobě působily banálně; vedle sebe začaly znít jinak. Proto booklet Pure Chewing Satisfaction zaplňují novinové výstřižky, které sbíral celé roky. V jeho očích byly stejně důležité jako riff nebo rytmus.
Smích, který ztrácí nevinnost
V tvrdé hudbě bývá vztek snadno čitelný, smích je zrádnější. Biafra během jediné skladby dokázal hlas proměnit v hysterický chechtot, opilecké mumlání nebo přepjaté kázání. Nešlo o efektní herecký výkon. Každá z těch masek dovolovala říct něco, co by při obyčejném zpěvu vyznělo jako fádní politický projev.
Na albu The Last Temptation of Reid sáhnou LARD po skladbě „They’re Coming to Take Me Away, Ha-Haaa!“. Napoleon XIV ji natočil v roce 1966 jako tzv. novelty record (byly to jednorázové hudební kuriozity – krátké, často absurdní nebo komické singly postavené na gagu, zvukových efektech či parodii, jejichž hlavním cílem bylo pobavit spíš než dělat „skutečnou“ hudbu.)
Vyprávěla o muži, který přichází o rozum, přijíždí sanitka a všechno končí groteskou. Vyplyne, že ten chlápek celou dobu nerozmlouvá se svoji manželkou, ale se svým zaběhlým psem: „Určitě tě najdou, a až se tak stane, dají tě do útulku ASPCA, ty zavšivenej vořechu!“
|
|
|
LARD ji o čtvrt století později vracejí světu, ale jako mrazivý komentář o bezohlednosti a necitlivosti lidí, který už jen tak někoho nerozesměje. Po Biafrových deklamacích, výkřicích a představeních morálně pokřivených postav stojících za PMRC v předchozích skladbách, začne ta stará písnička znít jinak. Jello do textu připsal zmínky o zabaveném domu, bance, lécích a rozpadajícím se vztahu jednoho páru v bytě, za který někdo pořád platí nájem.
„Vezmem tě do blázince, kde si můžeš dát, kolik chceš, léků na předpis. Jako Thorazin a lithium, elektrické šoky a inzulín.“
Najednou není jasné, kdo je vlastně blázen. Ten, pro koho přijela sanitka? Nebo lidé, kteří ji zavolali? Otázka zůstává viset ve vzduchu ještě dlouho po posledním úderu Jeffa Warda do virblu. V tom spočívá síla Biafrova humoru. Nevysmívá se lidem. Posmívá se něčím předsudkům. Smích přestává být úlevou. Stává se zbraní.
Smích bývá nebezpečnější
Jello Biafra od hudby nečekal hotová řešení. Věděl však, že každá doba má svůj vlastní slovník. Některé výrazy se opakují tak dlouho, až přestanou znít podezřele. Začnou se maskovat zdravým rozumem nebo plkem jako “padni, komu padni”. V takové chvíli má cenu naslouchat lidem jako byl Jello, kteří je dokážou rozebrat na jednotlivé slabiky a složit znovu.
Od vydání alba The Last Temptation of Reid uplynulo víc než třicet pět let. Změnily se technologie, média i cesty, jimiž se k lidem dostávají zprávy o dění ve světě. Mnohem méně se změnila řeč, jež zní na veřejnosti. Pořád dokáže uklidňovat, rozdělovat, omlouvat i strašit. Stále umí přesvědčit člověka, že iniciační nabodnutí vidličkou je pro jeho dobro.
Autoritářství málokdy napochoduje v bagančatech. Častěji si oblékne dobře padnoucí sako, usměje se do kamery a začne mluvit o pořádku, zdravém rozumu a ochraně většiny. Biafra tenhle okamžik rozpoznával spolehlivě. Slyšel, kdy se z běžných slov stává návod k poslušnosti a ze svobody přepych, který si společnost údajně nemůže dovolit. Autoritáři nepotřebují pokaždé umlčet své odpůrce. Stačí, když jejich hlas přestane být slyšet ve veřejném prostoru.
LARD nejsou kompromisem mezi hardcorem a industriálem. Přesto jsou jejich desky stejně děsivé a praštěné jako cokoli, do čeho se většinou hudebních publicistů dlouhodobě podceňovaný Biafra kdy pustil. Zachycují chvíli, kdy jeho vyjadřování a hluk Ministry zamířily proti stejnému protivníkovi. Nenabízejí návod, jak z toho ven. Připomínají však, že první obětí autoritářského myšlení nebývá opozice, ale lidská tvořivost a představivost. Každou jejich větu proto stojí za to poslouchat až do konce a každému smíchu věnovat stejnou pozornost jako výkřiku.
Biafra rozebíral americké fráze, Ministry je zatloukali do země hlukem.
„O-ho, hee-hee, ha-ha!“
