Naposledy aktualizováno: 26.9.2021
Ačkoli kytarista John Littlejohn (16. 4. 1931 – 1. 2. 1994, narozen jako John Wesley Funchess) není v našich zeměpisných délkách a šířkách příliš známý, byl jedním z nejlepších představitelů městského blues znějícího z klubů v jižní části Chicaga a pozoruhodným mistrem hry na slide kytaru.
dokázal citlivě přijímat i odlišné inspirační zdroje
John Littlejohn byl nejspíše z pohodlnosti a trochu unáhleně zařazen některými hudebními kritiky mezi žáky Elmora Jamese. S klavíristou a zpěvákem Johnem „Big Moose“ Walkerem byli celoživotními přáteli a „spoluspiklenci.“ S pár přestávkami společně koncertovali a natáčeli téměř padesát let.
Littlejohn si uměl napsat vlastní zajímavé písničky a jeho sóla na slide kytaru – v otevřeném E ladění ala Elmore James, tak v běžném ladění, které používali B. B. King nebo Muddy Waters – budila zaslouženou pozornost.
Není důvod nepřiznat, že má dvojí muzikantskou tvář, ať už hraje s, nebo bez svého bottlenecku. Když hraje bez něj, má velmi čistý styl. Drží své tóny v krásně lyrických, hybných vzletech. Hřejivý a živý zvuk jeho kytary je sám o sobě pro fanoušky blues zdrojem potěšení.
S bottleneckem je jeho hra mnohem dravější a nespoutaná, což připomíná právě Elmora Jamese. Ostatně ten patří, spolu s Muddym Watersem, k hudebníkům, které John nejvíce obdivoval.
Mimořádně talentovaný zpěvák mohl Elmorea připomínat i svým vysokým tenorem. John zpíval stejně dobře jako hrál na kytaru – barvitě, citlivě, postupně přecházel do drsnější, jadrnější a vypjatější podoby.
Přestože je Jamesův vliv nesporný, Littlejohn dokázal citlivě vstřebat i odlišné inspirační zdroje, které ho přivedly k rozvinutí osobitého stylu. Zvláště uměl překvapit občasným „chraplákem“ ve vysokém rejstříku, jenž využíval kvůli většímu prokreslení.
Od dětství dřel na plantážích
Pocházel, podobně jako mnoho jiných budoucích městských elektrifikovaných bluesmanů, z mississippské Delty. Narodil se v zapadákově Lake nedaleko od Jacksonu ve státě Mississippi. Od dětství tvrdě pracoval na plantážích za mrzkých čtyřicet centů denně. Rozvážel vodu pro nádeníky na farmě, kde jeho rodiče pracovali v broskvových a pekanových sadech.
Jeho tatík byl vyhlášený místní valchař. Jednoho dne přinesl domů kytaru, kterou vyhrál v kartách. Nástroj se nějakou dobu volně povaloval po domě, dokud nezaujal malého Johna. První kytarové akordy a fígle mu ukázal otec a bluesman Henry Martin, soused a tatínkův přítel.
Pět let se pokoušel najít lépe placenou práci
V roce 1946 John a jeho bratr odešli z farmy a na více jak třicet let opustil rodnou Deltu. Nejprve zakotvili v Jacksonu coby řidiči chladírenských vozů. To je také poprvé, kdy slyší hrát opravdové bluesmeny. Nikoliv jako jiní z rozhlasových přijímačů, ale přímo o sobotních tancovačkách v juke jointech, kam zavážel bedničky s ledem.
Za tři roky má všeho dost. S kamarádem odjíždí do Arkansasu sbírat bavlnu. Po několika týdnech potkají chlápka, který hledá česáče třešní v okolí New Yorku. Nabídka zněla zajímavě. Do chvíle, než John po příjezdu zjistil, že není schopen splnit přísné normy načesaných košíků.
Naštěstí rychle dostal práci v Rochesteru u stavební firmy jako buldozerista. Stavbyvedoucí s ním byl velmi spokojený. Počítal s Johnem na další stavbě, která byla na Floridě. I přes nabídku smlouvy na lákavých 200 dolarů týdně John odmítá odjet. Nechtělo se mu zpátky na Jih.
Hudební začátky v Gary, městečku v Indianě
Z našetřených peněz si kupuje jízdenku na autobusovou linku firmy Greyhound a přesouvá se do městečka Gary, ležícím ve státě Indiana. Doslechl se, že je zde spousta práce v ocelárnách. Až na místě zjistí, že informace, které dostal, nebyly pravdivé.
Psal se rok 1951 a poválečné období konjunktury se právě dostávalo do plných obrátek. Většina továrních dělníků pocházela z mississipských farem, stejně jako John, a toužili po hudbě, kterou znali z domova.
Nové městské prostředí vyvolávalo u migrantů i novou nespokojenost a stejně jako za starých časů bylo blues tím, co novým přistěhovalcům poskytovalo potřebnou útěchu. Většina z nich vydělávala víc peněz, než kdy předtím, a ochotně je utrácela v knajpách u piva, kde se tancovalo na staré blues zahrané na zesilovače a v pořádně hutném rytmu.
John se rozhodl, že se zkusí živit jako muzikant ačkoliv od chvíle, kdy opustil Jackson, nedržel kytaru v ruce. Svoji první kytaru nechal doma na plantáži a tak si kupuje elektrifikovaný nástroj se snímačem a zesilovačem.
Stává se součástí malé, ale aktivní muzikantské komunity. Na místní bluesové scéně vyrostla pěkná řádka budoucích slavných jmen – namátkou Jimmy Reed, Big Daddy Kinsey, John Brim nebo Joe Jackson – patriarcha uměleckého klanu a pozdější zakladatel skupiny Jackson 5, se kterou John podle všeho chvíli hrál na kytaru!
Bylo to trio Jimmyho Reeda, se kterým se také poprvé dostane do nahrávacího studia. Na konci prosince 1953 spolu natočí dvě písničky You Don’t Have To Go, Shoot My Baby a instrumentálky Boogie In The Dark a Rockin‘ With Reed pro značku Vee Jay Records. Za dva roky si spolupráci zopakují, když nahrají další společný snímek Can’t Stand To See You Go.
Do Windy City za více příležitostmi
Z Indiany se na začátku šesté dekády stěhuje do Chicaga. Hudební kluby ve Windy City nabízely přeci jenom více příležitostí ke koncertování a obživě. Navíc se zde pohybovalo mnoḧo talent scoutů a manažerů hudebních vydavatelství, kteří hledali nové talenty.
Littlejohn zde začínal coby doprovodný muzikant takových hvězd, jako Howlin‘ Wolf, Eddie Taylor, Jimmy Rogers, Muddy Waters či starý známý z Indiany Jimmy Reed.
K prvním vlastním studiovým snímkům se propracuje až v roce 1966. Postupně vydal několik pětačtyřicítek u menších značek jako Margaret Records (Kitty O / Johnny’s Jive, What In The World (You Gonna Do) / Can’t Be Still), TDS Records (29 Ways / I Need Lovin), Weis Records (Bloody Tears / Just Got In Town) nebo Joliet Records (Dream / Catfish Blues)
Další na řadě bylo skvělé album John Littlejohn And His Chicago Blues Stars (1969, Arhoolie), na němž se objevila jedna z nejkrásnějších verzí Catfish Blues, který je jedním z bluesových standardů, jenž světu darovala mississippská Delta a ke kterému se John znovu vrátil až v Chicagu. V roce 2001 vyšla o bonusy rozšířená reedice nazvaná John Littlejohn: Slidin‘ Home.
Na začátku sedmdesátých let zažil nuzné časy
Po vydání debutu se definitivně ocitl v hledáčku hudebních fanoušků a v následujících letech se vracel do studia, aby mimo jiné vypomohl zpěvákům J.L. Smithovi, Ricky Allenovi nebo kapele Bob Riedy Chicago Blues Band.
Sám mezitím natočil čtyři písně pro respektovaný label Chess Records – Keep On Running, She’s Too Much, When I Think About My Baby a I Had A Dream. Management firmy se nakonec rozhodl, že je nikdy nevydá společně.
Objevily se až v průběhu let na různých obskurních kompilacích s názvy jako Blues Ball nebo Chicago Slide. Podobný osud má i čtveřice skladeb Mean Old World, Slidin‘, The Moon Is Rising a Dust My Broom pořízené v srpnu 1970 v Littlejohnově domě.
Funky z Chicaga pod producentem alem smithem
Spolupráce s Bluesway Records byla přínosnější. Album Funky From Chicago z roku 1973, které produkoval skladatel a basista Al Smith, bylo rovněž velmi úspěšné a navázalo tak Johnův předchozí debut u Arhoolie.
Nastaly mu ale nuzné časy. Začal pracovat na benzínové pumpě, později jako automechanik, než ho v polovině a na konci sedmdesátých let „znovuobjevili“ Evropané.
Náznak zlepšení přišel v listopadu 1976. John vystoupil v chicagském Ma Bea’s Lounge. Živý záznam vyšel u MCM Records pod titulem Dream Blues From Chicago.
Podle vyprávění Ala Smithe John natočil v roce 1974 s hráčem na foukací harmoniku Careym Bellem další album, ale to bohužel nikdy nespatřilo světlo světa a nejspíš spí neznámo kde v některém šupleti, protože po Smithově smrti všechny pásky (včetně mnoha nevydaných skladeb) zcela zmizely.
Koncertní turné po evropě a japonsku
Ve druhé polovině sedmdesátých let odjel na několik sólových turné po Evropě a Japonsku. Mezi koncerty se dostal i do nahrávacího studia. V listopadu 1978 sekunduje při vzniku LP desky Feel So Blue (Black & Blue Records) bluesového zpěváka Lafayette Leakeho.
Výsledkem jeho vlastních snah bohužel byla umělecky a produkčně nevyrovnaná alba, která však naštěstí vždy nabídla několik velmi dobrých momentů, jako například na titulu Sweet Little Angel (1978) pro francouzský label Black & Blue Records či The Blues Show! Live At Pit Inn (1982, Yupiteru Records), přičemž druhý jmenovaný bylo pořízen ve slavném tokijském podniku a hraje na něm i již dříve zmíněný foukačkář Carey Bell.
Návrat domů, k bluesovým kořenům, do mississipské delty
V osmdesátých letech byl Littlejohn opět při síle. Hodně tomu napomohl jeho návrat domů, do Mississippi, na přelomu sedmé a osmé dekády. V té době vyvřelo na povrch násilí v chicagských ghettech a Johna to dost trápilo. Začal vystupovat v Jacksonu a okolí v místních klubech s dalším výtečným hráčem na foukačku Sammym Meyrsem.
Pro producenta Johnnyho Vincenta společně nahráli čtyři blues You’re So Fine, I Got My Nose Open, Hideaway a She’s 19 Years Old. John i kapela byli při chuti a další na řadě byla skvělá pětačtyřicítka I Wanna Go Home (spotify), která se v té době hrála v juke boxu snad v každé jižanské knajpě.
Na podzim 1983 natáčí se zpěvačkou Valerií Wellington její dlouhohrající titul Million Dollar Secret pro Rooster Records.
Poté odlétá do Paříže, kde se zúčastní studiových frekvencí, na nichž vzniknou LP desky Big Piano Man (1983, Blue Phoenix) pianisty a zpěváka Lafayette Leakea, resp. First Time In Europe (1984, Blue Phoenix) vokalisty Bustera Bentona.
Uměleckého vrcholu dosáhl při triumfálním vystoupení v roce 1989 ve slavném newyorském klubu Bottom Line, kde sklidil ohromné ovace a byl označen za jednoho z králů blues.
V závěru hudební a životní pouti vydal několik zdařilých alb, například So Called Friends (1985, Rooster), na němž ho možná až přespříliš obklopily hlasitě sejmuté dechové nástroje, John Littlejohn’s Blues Party (1989, Wolf) a krátce před odchodem na věčnost When Your Best Friends Turn Their Backs On You (1992, JSP).
Ukázky:
Jimmy Reed And His Trio: You Don’t Have To Go
– https://www.youtube.com/watch?v=8W_oYLczr-I
Kitty O
– https://www.youtube.com/watch?v=m5InfVJkvJQ
29 Ways
– https://www.youtube.com/watch?v=OZJtOtAtXF0
Catfish Blues
– https://www.youtube.com/watch?v=gFJPw46T0uc
Keep On Running
– https://www.youtube.com/watch?v=cRmjmfyrOgY
I Wanna Go Home
– https://www.youtube.com/watch?v=5wdV3onsjyw
