Naposledy aktualizováno: 4.2.2018
Pro hudební kariéru saxofonisty a flétnisty Davida „Fathead“ Newmana (24. 2. 1933 – 20. 1. 2009, narozen jako David Newman) bylo klíčové setkání s budoucí soulovou hvězdou Rayem Charlesem na jednom z koncertů tzv. černošského okruhu v roce 1952.
Další člen texaského tenorsaxofonového stáda
David „Fathead“ Newman udělal první profesionální krůčky ještě jako teenager v okolí Dallasu a Fort Worth. Pod svoje křídla si ho vzal kapelník a tenorsaxofonista Red Connors. V saxofonové sekci ho usadil vedle Bustera Smithe, mentora samotného Charlieho „Bird“ Parkera a budoucí modly volné hry Ornetta Colemana.
Další Davidovou štací byla rhythm’n’bluesová comba slavných kytaristů Lowella Fulsona a T-Bone Walkera. Ve Fulsonově kapele se v roce 1952 poprvé potkává se slepým klavíristou Rayem Charlesem, s nímž bude koncertovat a nahrávat více jak jednu dekádu.
Dvanáct let členem doprovodné kapely Raye Charlese
Když Fathead nastoupil k soulovému géniovi Rayi Charlesovi, hrál nejdříve na barytonsaxofon a teprve později přesedlal na tenorsaxofon. Souběžně s tím začal pracovat na své sólové kariéře. Již v roce 1959 mu u Atlantic Records vychází debut Fathead: Ray Charles Presents „Fathead“.
Později uzavírá smlouvu s Warner Brothers a Prestige Records. Po odchodu z Charlesovy kapely zůstává ještě dva roky v Texasu. Pracovně pendluje mezi Dallasem a New Yorkem. Teprve poté se přestěhuje do Big Apple.
Stálé místo mu u sebe nabídnou King Curtis a Eddie Harris. Fathead si ale musí přivydělávat jinde. Příliš se nerozpakuje a bere řadu nahodilých kšeftů. Při pobytu na východním pobřeží USA doprovází například pianistu Kennyho Drewa Jr. nebo trumpetisty Lee Morgana a Kennyho Dorhama. S vlastní kapelou koncertuje také mimo Spojené státy americké – nejčastěji v Evropě a Japonsku.
V nahrávacích studiích byl jako doma
Fathead byl především vyhledávaným studiovým sidemanem. Slyšet ho můžete na nahrávkách Arethy Franklin, B.B. Kinga, Hanka Crawforda, Dr. Johna či Aarona Nevilla.
Na přelomu let 1970 – 1971 se na několik měsíců vrací k Bro Ray (přezdívka Raye Charlese). Po ukončení angažmá hraje až do roku 1974 s pianistou Redem Garlandem. Navíc naváže úzkou spolupráci s flétnistou Herbiem Mannem v období výborné skupiny The Family of Mann – mj. Tony Levin (basa), Steve Gadd (bicí), Samuel T. Brown (kytara) nebo Pat Rebillot (klávesy).
V osmdesátých letech natáčí pro značku Muse několik LP desek s jazzovými standardy. Na počátku deváté dekády se vrací pod křídla Atlanticu, u kterých mu vyjde výborný záznam koncertu ve slavném newyorském jazzovém klubu Village Vanguard, na kterém s ním mj. hrají Stanley Turrentine a Hank Crawford.
Pocta vévodovi
V polovině devadesátých let ho Herbie Mann získá pro svoji novou značku Kokopelli. U ní vychází Fatheadova nádherná pocta Duke Ellingtonovi, pod názvem Mr. Gentle, Mr. Cool (1994, Kokopelli Records).
Na konci deváté dekády minulého století naváže úzkou spolupráci s labelem HighNote Records, u kterých postupně vydává solidní porci alb – Chillin‘ (1999), Keep The Spirits Singing (2001), Davey Blue (2001), The Gift (2003), Songs For The New Man (2004), I Remember Brorher Ray (2005), Cityscape (2006) a Life (2007). Minimálně kolekce I Remember Brother Ray by neměla uniknout pozornosti každého jazzového fanouška.
David „Fathead“ Newman umírá 20. ledna 2009 na rakovinu pankreatu.
Ukázky:
Hard Times – https://youtu.be/9xB6NkprG0o
Family of Mann – Music Is A Game We Play – https://youtu.be/X6ZpMrIpaPQ
Azure (Duke Ellington) – https://youtu.be/HjncfJLiVnc
Everything Must Change – https://youtu.be/7fTUSVPXGVM
Hit The Road Jack – https://youtu.be/8K9CpYjKb-4
