Naposledy aktualizováno: 22.3.2019
Nedostižná a brilantní Billie Holiday (7. 4. 1915 – 17. 7. 1959). Od chvíle, kdy se v polovině třicátých let objevila na hudební scéně, patří, společně s Ellou Fitzgerald, mezi nejvlivnější jazzové zpěvačky všech dob. Osobní trápení a bolesti promítla do řady smutných písní, které dojímají i současné hudební fanoušky.
Vše, o čem zpívám, vychází z mého života a osobních pocitů
Hlas a samotná postava Billie Holiday vás zaujme pokaždé, když ji uslyšíte. Ta hudba je krásná, svůdná, někdy toxická, vždy vášnivá. Byl by její umělecký odkaz tak přesvědčivý, kdyby nebyl život Billie Holiday tak tragický? Asi ano. Proto se její životaběh vryje každému do paměti a udrží jeho pozornost. Součástí legendy o jejím soukromém a uměleckém životě je řada příběhů o křivdách a jejich překonávání.
Pak také o sexuálním zneužívání, prostituci, bezuzdném násilí, neurovnaných partnerských vztazích a závislostech na drogách a alkoholu. Mnohé naznačuje i její vyjádření: : „Jsou dvě blues. Jednomu můžeme říkat šťastné a tomu druhému smutné. Pro mě je blues směsí obou poloh. Záleží na každém z nás, jak se momentálně cítíme. Vše, o čem zpívám, vychází z mého života a osobních pocitů.“
V úvodu autobiografie Lady Sings The Blues se o jejím narození a rodičích, byť nepřesně a nepravdivě, můžeme dočíst dnes již klasické: „Taťka a mamka byli ještě děti, když se vzali. Jemu bylo osmnáct, jí šestnáct a mně tři.“ – a končí, velmi nesměle, její nadějí na lásku a dlouhý život s „mým chlapem“ po boku… Tento narychlo splácaný senzacechtivý portrét umělkyně jako lesbické feťačky se stal předlohou, která byla nadšeně recyklována v mnoha knihách, podle níž byl natočen stejnojmenný film s Dianou Ross.
Během dospívání prošla ilegálními putykami, nevěstinci, polepšovnami a vězením
Faktem je, že se Billie narodila 7. dubna 1915 ve Philadelphii jako nemanželská dcera. Její otec, Clarence Holiday, byl banjista a kytarista, který hrál s Hendersonovou a Redmanovou kapelou. V matrice je zapsána jako Eleonora Fagan. Její nezletilá matka ji po narození odložila k příbuznému a brzy skončila v nevěstinci v New Yorku.
Když bylo Eleonoře devět let, zavřeli ji do Domova dobrého pastýře pro barevné dívky (House Of Good Shepherd For Colored Girls), což byla polepšovna ve východním Baltimoru, kde se rozmáhala šikana, brutalita a sexuální zneužívání ze strany starších dívek. Většinu svého dospívání strávila mladičká Billie v ilegálních putykách, nevěstincích, polepšovnách a vězení. V jedenácti letech byla znásilněna; podle názoru většiny pamětníků se záhy poté začala živit prostitucí.
Mám pocit, jako bych ani nebyla zpěvačka
Jejím velikým pěveckým vzorem byla bluesová zpěvačka Bessie Smith a také trumpetista a zpěvák Louis Armstrong. Zpěvem si začala vydělávat na živobytí od patnácti let. V osmnácti ji objeví významný hudební impresário John Hammond. Vyprodukuje její první nahrávku Your Mother’s Son-In-Law, na které zpívá za doprovodu skupiny klarinetisty Bennieho Goodmana.
Dalších šest let si vybírá výhradně tehdejší standardní swingové a taneční skladby. Natáčí a vystupuje s combem Teddyho Wilsona, velkými orchestry Counta Basieho a Artieho Shawa. Zvláště dochované nahrávky s Basiem patří mezi to nejlepší z jejího „zlatého“ pop období.
O jejím písňovém katalogu po celou dobu kariéry se dodnes mnozí hudební publicisté vyjadřují jako o výhradně popovém. Tyto diskuse zřejmě nikdy neustanou. Ano, Holiday byla významnou osobností meziválečné a také poválečné černošské pop music. Originálním přednesem písní této éry, která následovala po období dominantní představitelky tradičního blues Bessie Smith, přišla s nabídkou ohromujícího spojení emocionálního náboje a dychtivosti.
poj
„Mám pocit, jako bych ani nebyla zpěvačka.“
V jejím podání byla hlavní silou bolest duše a srdce. Pro tuhle dobu totiž reprezentovala ideální zpěvačku; byla tou, která přinesla do jazzu a popu bluesový chtíč a smyslnost. Stvořila tím nezaměnitelnou jazzovou formu, a zároveň proměnila přístup k přednesu populární vokální hudby.
Jak jednou napsal Leonard Feather: „Hlas Billie Holiday měl v sobě prvky, které byly nesporně esencí jazzu….. Bez ohledu na to, zda šlo o vystoupení z roku 1933 nebo 1959, nikdy ani na okamžik nenabídla jedinou frázi, která by nebyla spojená s jazzem.“
Holiday si tehdy vytvořila jedinečný styl zpěvu, který často jakoby kopíruje hlasy dechové sekce. Sama k tomu říkala: „Mám pocit, jako bych ani nebyla zpěvačka. Když zpívám, cítím se, jako bych byla jen dalším dechovým nástrojem v orchestru.“ Po ročním spolupráci opouští v roce 1939 big band Artieho Shawa.
Tehdy byla první afroamerickou zpěvačkou, která zpívala s kapelou složenou výhradně z bělochů. V průběhu turné po jihu USA musí čelit množství rasových útoků a urážek. Papa Jo Jones, bubeník big bandu Counta Basieho, s kterým již před tím jezdila za hranici, za níž platily rasistické zákony Jima Crawa, popsal, jak si nemohla při zastávce dojít ani záchod. Byly totiž vyhrazené jen pro bílé. Basieho muzikanti si mohli alespoň odskočit někam do křoví.
ani slovo o lynčování
V té době se jí dostane do rukou poema Strange Fruit, kterou napsal a zhudebnil židovský učitel Abel Meeropol. Ačkoliv v básni není ani slovo o lynčování a rasismu, Strange Fruit nás konfrontuje s nepředstíranou hrůzou rasistického lynčování černochů na americkém Jihu.
Tříminutová píseň je ve své upřímnosti otevřenější a silnější než jakákoli fotografie. A přesto si většinová veřejnost koupila několik milionů jejích výlisků na gramodeskách, místo aby se od ní distancovala nebo se od ní odvrátila. Stala se veřejným zprostředkovatelem utrpení a rozhořčení.
Billie tušila, že tím vstupuje na neznámou půdu a může mít profesní problémy. Měla jedinou jistotu. Klubové liberálně naladěné obecenstvo vždy vstřícně přijímalo písně o vzplanutích, pomíjivých milostných vztazích. Rovněž i o velkých životních bolestech – což byly zásadní témata jejího repertoáru. Požádala provozovatele vyhledávaného hudebního klubu Café Society v newyorské části Greenwich Village Barneyho Josephsona, aby ji pomohl přilákat pozornost klubových hostů.
Nechtěla, aby si v průběhu zásadního poselství o rasovém násilí na Jihu návštěvníci povídali, popíjeli či jedli. V průběhu všech tří večerů, na nichž Strange Fruit premiérově uvedla, byl scénář vždy stejný. Na Barneyho pokyn ustala obsluha hostů. Servírky, číšníci i pomocníci obsluhy a barmanů zůstali nehybně stát. Všechna světla zhasla a klub se ponořil do absolutní tmy. Rozsvítil se pouze jediný bodový reflektor, který nasvítil zpěvaččin obličej.
„Když jsem poprvé dozpívala, neozval se žádný potlesk,“ napsala později ve své autobiografii. „Pak se jeden osamělý člověk rozpačitě roztleskal. Postupně se k němu přidali i ostatní.“ Při dalších reprízách Billie skončila, v klubu se opět rozsvítilo. Okamžitě odešla do šatny a již se na ten večer nevrátila na pódium. A to přesto, že ji diváci mohutně aplaudovali a vyvolávali ji.
„Povlávala na tenkých vlásečnicích, jež ji spojovaly s okolním nepřátelským světem.“
Jazzový kritik Ralph J. Gleason ve Strange Fruit dokonce viděl metaforu pro celý zpěvaččin život. „Opravdu šťastná byla jen když zpívala,“ napsal. „Zbytek času byla jakýmsi živým převtělením smyslu textu k písni Strange Fruit, nepovlávala na topolu, ale na tenkých vlásečnicích, jež ji spojovaly s okolním nepřátelským světem.“
Na přelomu třicátých a čtyřicátých let je Billie na vrcholu popularity. Mezi její přátele patří Harry Belafonte, Frank Sinatra a především saxofonista Lester Young, který ji dává přezdívku Lady Day. Ona ho zase pokřtila jako Prez. Jednou mu to vysvětlila: „Vždycky jsem měla pocit, že je opravdu borec, takže jeho jméno musí být největší. Začala jsem mu říkat Prezident.“
George Avakian, jazzový producent, který se s oběma spřátelil, s odstupem let soudí: „Session, na které nahrála A Sailboat In The Moonlight, je skutečně tou, která vyjadřuje jejich hudební a duchovní blízkost více než kterákoli jiná.“ S popularitou bohužel nastupuje těžká drogová závislost Holiday…
Tvrdá odplata úřadů
V roce 1947 je Holiday poprvé zadržena za užívání a držení drog. Je odsouzena k jednomu roku vězení. Zároveň přichází o tzv. kabaretní licenci. Nemůže veřejně vystupovat tam, kde nalévají alkohol. „Jsem Billie Holiday,“ ohradila se proti šikaně úřadů. „Zpěv je to jediné, co umím, a policajti mi to nedovolí. Očekávají snad, že se vrátím k drhnutí schodů – tak, jak jsem začínala?“ Trest je ji nakonec o čtvrtinu zkrácen za dobré chování. A když už jsme u toho. Většina novinářů se beztak nezajímala o její těžkosti se ztrátou kabaretní licence, ani o její jazzový život. Stále se vyptávali, zda je závislá na drogách a na pobyt ve vězení.
Jimmy Fletcher, agent protidrogového oddělení, který byl pověřený sledováním Holiday, až po letech potvrdil, že zatčení takové hvězdy mohlo pro agenta znamenat značnou publicitu. „No, nejen pro agenta, také Úřad pro narkotika,“ připustil Fletcher v rozhovoru s Lindou Lipnack Kuehl. Linda více jak osm let sbírala, nahrávala a sepisovala informace o životě Billie. Vyzpovídala desítky pamětníků. Trvala na tom, aby ji řekli jen to, čeho byli sami svědky.
Zemřela zničehonic na ulici, když se vracela z koncertu big bandu Counta Basieho. Bylo ji teprve 38 let. Podle policejního vyšetřování mělo jít o sebevraždu. PCHE! Tomu přeci nikdo nemůže věřit. Její archív nahrávek je dnes nejdůvěryhodnějším pramenem informací řady knih jako je např. biografie Julie Blackburn z roku 2005 With Billie: A New Look At The Unforgettable Lady Day a také dokumentárních filmů. Naposledy v Billie (2019) režiséra Jamese Erskinea.
„Když mám děvku, tak od ní dostanu nějaké peníze, nebo se s tou děvkou rozloučím.“
V té době se začíná hroutit její osobní i profesní život. Billie se definitivně propadá do závislosti na heroinu. Přes několik pokusů nejbližších přátel o umělecký návrat se její kariéru nedaří znovu nastartovat. Někdejší nádherná žena s podmanivým hlasem je devastována jednou z nejhorších drog. Heroin byl tehdy drogou chudých. Celá jedna generace vynikajících mladých černošských hudebníků jím byla zdecimována.
Trumpetista Miles Davis přičítá prohlubující se heroinovou závislost jejímu tehdejšímu manželovi Louisi McKayovi, který zpěvačku údajně udržoval na dávkách úmyslně, aby ji mohl lépe ovládat a zneužívat. McKay, který za manželčiny peníze nakoupil řadu nemovitostí, z nichž všechny zapsal na své jméno, o Billie řekl během telefonního hovoru: „Když mám děvku,“ zdůvodnil svoje rozčílení z toho, že mu Holiday údajně dlužila sedm set dolarů, „tak od ní dostanu nějaké peníze, nebo se s tou děvkou rozloučím.“ Nejprve zvažoval, že ji nechá zabít, pak se rozhodl ji jen zmlátit.
Smutný závěr kariéry
Billie dovednost fascinovat a hypnotizovat publikum, jak mnozí naznačují, pramenila z intuitivního hudebního nadání, které lavina drog, chlastu a cigaret, kterou si dopřávala, nikdy zcela nepohřbila. V první polovině padesátých let jí vychází díky nahrávací smlouvě s producentem Normanem Granzem několik zajímavých jazzových alb s novými nahrávkami na labelu Clef Records patřícím pod Verve Records.
Tehdy se prosazuje formát dlouhohrající desky, tzv. klasické elpíčko na rychlost 33 a 1/3. Hudební nakladatelství jako Columbia Records na nich vydávají především kompilace předchozích nahrávek, pořízených ještě na šelakových deskách na rychlost 78.
Smutným faktem je, že Holiday z reedic starších nahrávek nedostane prakticky žádné tantiémy. Podle americké společnosti BMI zastupující práva autorů si v roce 1958 přišla na pouhých jedenáct amerických dolarů.
Pro naše čtenáře je z nové série LP desek určitě nejzajímavější album Billie Holiday Sings z roku 1952. Nejprve vyšlo u labelu Clef Records a o čtyři roky později, doplněné o čtyři skladby, jej znovu vydávají Verve Records pod názvem Solitude (spotify link).
Billie na něm doprovází několik zkušených muzikantů, jako jsou pianista Oscar Peterson, trumpetista Charlie Shavers, kytarista Barney Kessel, tenorsaxofonista Flip Phillips nebo basista Ray Brown. Kdysi dávno, někdy v roce 1977, Solitude vyšlo s úplně jiným obalem – a pod názvem In Memoriam Billie Holiday – také u československého Supraphonu.
„velmi tristní zacházení ze strany státu New York.“
Rok 1959 byl pro jazzovou scénu jedním z nejsmutnějších v historii žánru. Po smrti Lestera Younga, louisianského bubeníka Babyho Doddse a klarinetisty Sidneyho Becheta následoval rychlý odchod Billie Holiday. Už dlouho byla nemocná. Diagnóza cirhóza jater. Když se objevila na Youngově pohřbu, vypadala podle jejích přátel “neuvěřitelně zničeně”. Jednomu z nich se svěřila, že teď bude na řadě ona.
Lékařům nedůvěřovala a odmítala se nechat ošetřit. Pak byla 31. května v bezvědomí převezena do newyorské Metropolitní nemocnice – ale až po neúspěšné cestě do Knickerbockerovy nemocnice, která ji poslala dál do Metropolitní. Tam ji přijali pod jejím tehdejším občanským jménem Eleanora McKay. Kdosi z lékařského týmu to později sarkasticky okomentoval: “Těžko někomu více pomoci, když ji přivezou jako harlemskou hospodyňku”.
Nicméně byla 12. června ve špitálu zadržena za držení „bílého prášku“. Policajti ji sejmuli otisky prstů a vyfotografovali ji. Zabavili také její desky a komiksy. Hlídali ji u nemocničního lůžka ve dne v noci. Její právník Don Wilkes popsal Billie poslední střet se zákonem jako “velmi, velmi tristní zacházení ze strany státu New York”. Alespoň dosáhl toho, že byla podmínečně propuštěna do jeho péče a policejní hlídka byla od smrtelné postele odvolána.
Všichni její chlapi ji okrádali a zneužívali
Kromě chlastu, který ji vlastně zabil, našla zálibu v násilnických, manipulativních chlapech. Všichni ji ale okrádali, mlátili a zneužívali. Těžko pochopíme, proč ji intimně přitahovali jen muži, kteří se chovali jako pasáci nebo jimi byli. Alice Vrbsky, její poslední osobní asistentka, vylučuje, že by v posledních měsících před smrtí byla beznadějně závislá na heroinu. „Do června 1959 pila hlavně gin Gordon’s a Seven-Up,“ vypověděla Vrbsky. „Jejím jediným zlozvykem bylo, že usínala při kouření cigarety.“
Billie Holiday umírá 17. 7. 1959 ve věku čtyřiačtyřiceti let v nemocnici za poměrně nevyjasněných okolností. Miles Davis ve svých pamětech přirovnává její úmrtí ke smrtí Charlieho Parkera. Tvrdí, že oba drogově závislí umělci ve vězení procházeli absťákem, při kterém se zpotili a díky špatnému zacházení prochladli a zemřeli.
schopnost vcítit se do interpretovaného textu je vlastně nenapodobitelná
Ještě na začátku roku 1959 dokonce začala zvažovat možnost, že by se Evropa stala jejím trvalým domovem. Plánovala, že se usadí v Londýně a bude pracovat ve Velké Británii, Francii, Švédsku… „kdekoli se mi naskytne příležitost. Amerika mi nedovolí pracovat, takže se prosadím v Evropě nebo někde jinde.“ Naposledy vystoupila v newyorském divadle Phoenix krátce před její hospitalizací v nemocnici. Zemřela chudá, s necelými tisíci dolary na kontě, což ji prý kdosi vyložil kartách, ale rozhodně ne zapomenutá.
Její hlas nikdy nebyl velký. V jazzu ale patřil k těm jedinečným. A od začátku své nahrávací kariéry až do jejího konce byla originální, okamžitě rozpoznatelná a vždy umělecky poctivá. Její osobnost, její přirozenost se na šelakových deskách od počátku jedinečným způsobem obnažovaly. Zaslouženě zůstává, i přes její smutný a tragický lidský osud, hudebním i pěveckým pojmem. Její zvláštní barva hlasu, způsob frázování, citlivě a střídmě využívané vibrato a schopnost vcítit se do interpretovaného textu, jsou vlastně nenapodobitelné.
vzor mnoha současných mladých umělců
Producent Ray Ellis, který s Holiday spolupracoval na jejím předposledním albu Lady In Satin (1958, Columbia Records, spotify link), vydaném ještě za jejího života. Vystihl tu zvláštní sílu, kterou představovalo spojení evidentně unaveného, zlomeného a slabého ženského vokálu s Ellisovými aranžemi. Kupodivu to zafungovalo a nás to dodnes fascinuje: „Řekl bych, že nejemotivnějším momentem bylo, když si nechala přehrát kontrolní verzi písně I’m A Fool To Want You. V očích měla slzy…“
Pak ještě Ray Ellis doplnil: „Když jsme album dokončili, šel jsem do kontrolní místnosti a poslechl si všechny nahrávky. Musím přiznat, že jsem byl z jejího výkonu nešťastný. Posuzoval jsem to jen hudebně, ne emocionálně. Teprve když jsem o několik týdnů později slyšel finální mix, uvědomil jsem si, jak skvělý její výkon ve skutečnosti byl.“
Svůj obdiv a úctu k Billie vyjádřil za všechny i její dlouholetý přítel Sinatra: „Největší hudební vliv na mě měla a stále má Billie Holiday, jíž jsem poprvé slyšel v klubech na 52. ulici na počátku třicátých let.“ Za svůj vzor ji považuje mnoho současných mladých umělců. U příležitosti stého výročí jejího narození a k uctění její památky připravili v New Yorku řadu vzpomínkových akcí.
