Strange Fruit …The Names Are Changing, Not The Color

Naposledy aktualizováno: 3.6.2020

Autor písně Strange Fruit Abel Meeropol aka Lewis Allan
Autor písně Strange Fruit Abel Meeropol aka Lewis Allan

Ve Spojených státech amerických vypukly na přelomu května a června 2020 pouliční nepokoje, při nichž razantně zasahují policisté. Souběžně s krvavými srážkami probíhají pokojná občanská protestní shromáždění. Mám za to, že bychom si při této příležitosti měli připomenout okolnosti vzniku jedné z nejznámějších písní o rasové nenávisti.

Mění se jména, barva zůstává

Aktuální společenskou krizi v USA vyvolala zpráva o násilném úmrtí Afroameričana George FloydaMinneapolis ve státě Minnesota. Zemřel 25. května 2020 po policejním akci, během níž ho zasahující policisté povalili na zem a příslušník Derek Chauvin mu devět minut klečel na krku a tiskl ho kolenem k zemi – přestože George sténal a stěžoval si, že nemůže dýchat. Nepřiměřenou intenzitu a způsob provedení policejního zásahu označila jako příčinu Georgova úmrtí soukromá pitva, o níž požádali Floydovi příbuzní po zveřejnění výsledků úřední pitvy.

V rozhovoru pro český web seznamzpravy.cz se o současné situaci americké společnosti, politiky a médií – ve stínu zabití George Floyda a násilných demonstrací – vyslovil americký novinář Ian Fisher: „Dozrávalo to od chvíle, kdy USA vznikly. Například otroctví tu bylo na samém začátku, Afroameričané nemohli do šedesátých let volit. Prezident Lyndon B. Johnson při nepokojích v roce 1968 řekl – a je ironické, že to přesně sedí na to, co se stalo v Minneapolis: ‘Když na někom klečíte 300 let, tak se nemůžete divit, že když vstanete, dostanete ránu.’ Takže ano, tohle dozrávalo hodně dlouho. Smrt George Floyda je jeden incident v problému, který rostl velmi dlouho, a řekl bych, že i lidé napravo s tím souhlasí.“

Pokusme se i my odpovědět si na základní otázky. Co stojí za opakovanými projevy rasové nesnášenlivosti a násilných nepokojů v jednom z nejbohatších států světa? Jaké jsou jejich historické kořeny a příčiny? Kolik ještě musí zemřít Afroameričanů, aby se moderní lidské společenství poučilo o nesmyslnosti zvrácených rasových teorií?

Okolnosti a vznik protirasistické písně o divném ovoci

Jazzová zpěvačka Billie Holiday ovlivnila zásadním způsobem podobu americké populární hudby. Její hlas a jedinečný přednes zaujal na konci třicátých let dvacátého století i svobodomyslnější bělošské vrstvy. Billie odkaz však přesahuje hudební rámec a to zejména díky antirasistické písni Strange Fruit. Legendární hudební producent Ahmet Ertegün o skladbě mluvil jako „o vyhlášení války… počátku hnutí boje za lidská práva.“

Od roku 1919 veškeré právní iniciativy a návrhy zákonů, které definovaly lynč jako zločin proti lidskosti, projev nelidského jednání a upozorňovaly na to, že poškozuje obraz Spojených států amerických ve světě, blokovali především jižanští Demokraté (Dixiekraté). Pokusy o prosazení této legislativy v Kongresu z let 1935 a 1940, jež odsuzovala ty, kteří by se dopustili svévolného trestání, pokaždé skončily zamítnutím v Senátu.

Billie Holiday v roce 1939
Billie Holiday v roce 1939

Ve stejném období dochází k nárůstu členské základny a podporovatelů jižanské rasistické organizace Ku Klux Klan (KKK). Šlo o více jak čtyři a půl milionů bělochů – tedy prakticky o polovinu tehdejšího počtu černošské populace.

Během této doby bylo mnoho Afroameričanů členy KKK stlučeno, lynčováno, zastřeleno a jinak fyzicky týráno. Záminky k násilnému jednání byly různé. Někdy stačilo mít jinou barvu pleti, znovu se oženit nebo přestoupit na jinou náboženskou víru.

Oficiální statistiky sice potvrzují, že se v USA počet lynčování postupně snižoval. Z osmdesáti doložených případů v roce 1919 na dvacet čtyři v roce 1933 a osmnáct o dva roky později. Přes to dodnes zůstávají verše „Jižní stromy nesou divné ovoce, krev na listech a krev v kořenech, černá těla se houpají v jižním vánku, divné ovoce visí na topolech“ děsivou připomínkou násilností, jež zanechaly těžkou, nesmazatelnou stopou na duších všech generací Afroameričanů.

Vraťme se ale opět k osudu zpěvačky, jež se narodila 7. dubna 1915 ve Philadelphii jako Eleonora Fagan. Bohatá bělošská vrstva jí nikdy neodpustila, že ji veřejně konfrontovala se strašlivými obrazy lynčování a útlaku potomků Afričanů, zavlečených a porobených v jižních státech Unie. V prvních poválečných letech se Billie stala jednou z prvních exemplárních obětí tzv. „války s drogami“, jež vedl úřad pro vyšetřování FBI.

Společné dílo židovského levicového básníka a černošské zpěvačky
Etiketa prvního vydání šelakové desky s písní Strange Fruit (1939, Commodore Records)
Etiketa prvního vydání šelakové desky s písní Strange Fruit (1939, Commodore Records)

Báseň Strange Fruit napsal a později také zhudebnil tehdy šestatřicetiletý učitel Angličtiny Abel Meeropol (10. 2. 1903 – 29. 10. 1986). Byl synem ruských židovských emigrantů. Publikoval pod uměleckým jménem Lewis Allen.

Šokovala ho fotografie Lawrence Beitlera zobrazující usmívající se spokojené bělochy po lynčování Thomase ShippaAbrama Smithe ze 7. srpna 1930 v městečku Marion ve státě Indiana.

Podobně, jako většina Abelových básní a písní, i ta o divném ovoci visícím na topolech našla uplatnění v kampaních různých levicových sdružení. Zpívali ji zcela neznámí lidé organizovaní v učitelských odborech, v nichž byl aktivní i Meeropol a jeho manželka. Abel báseň v lednu 1937 poprvé zveřejnil v jejich profesním periodiku New York Teacher .

Meeropol inklinoval k levicovým myšlenkám. Byly mezi nimi i boj proti rasismu a rasové diskriminaci. Zajímali se o ně i běloští intelektuálové soustředění okolo Clifforda Odetse, Orsona WeelleseRicharda Wrighta.

Lynč dvou mladých černochů Thomase Shippa a Abrama Smithe - 7. srpna 1930 Marion ve státě Indiana (pics Lawrence Beitler)
Lynč dvou mladých černochů Thomase Shippa a Abrama Smithe – 7. srpna 1930 Marion ve státě Indiana (pics Lawrence Beitler)

Někteří z nich patřili k zakázané Komunistické straně USA. V případě autora písně Strange Fruit ale není důležité, zda byl nebo nebyl zaníceným komunistou. Ostatně komunistickou partaj záhy po vstupu opustil.

Na začátku roku 1939 se Abel vydal za velkým jazzovým fanouškem Barneym Josephsonem a skladbu Strange Fruit mu nabídl. Barney se původně živil coby úředník v továrně na boty. Od roku 1938 provozoval vyhledávaný hudební klub Café Society v newyorské části Greenwich Village, ve kterém se scházeli mj. levicoví volnomyšlenkáři, umělci, spisovatelé a milovníci jazzu.

Barney razil myšlenku, že neexistují rozdíly, a to ani rasové, mezi těmi, kteří stojí na jevišti a návštěvníky klubu pohodlně usazenými u stolů. Díky jeho spolupráci s vlivným uměleckým impresariem Johnem Hammondem vystupovala v Café Society tehdejší umělecká a hudební špička.

Když jsem poprvé dozpívala, neozval se žádný potlesk

Josephson notový záznam s Abelovou písní bez velkého přemýšlení ukázal Billie Holiday. Ta se se musela celý svůj život vyrovnávat s rasovými předsudky a Meeropolově textu okamžitě porozuměla, byť v něm není ani slovo o lynčování a rasismu.

Rozhodla se skladbu ihned nazkoušet a co nejrychleji uvést – byť tušila, že tím vstupuje na neznámou půdu a může mít profesní problémy. Měla jedinou jistotu. Klubové liberálně naladěné obecenstvo vždy vstřícně přijímalo písně o vzplanutích, pomíjivých milostných vztazích, ale i o velkých životních bolestech – což byly zásadní témata jejího repertoáru.

Požádala Josephsona, aby ji pomohl přilákat pozornost klubových hostů. Nechtěla, aby si v průběhu zásadního poselství o rasovém násilí na Jihu návštěvníci povídali, popíjeli či jedli.

V průběhu všech tří večerů, na nichž Strange Fruit premiérově zpívala, byl scénář vždy stejný. Na Barneyho pokyn ustala obsluha hostů. Servírky, číšníci i pomocníci obsluhy a barmanů zůstali nehybně stát. Všechna světla zhasla a klub se ponořil do absolutní tmy. Rozsvítil se pouze jediný bodový reflektor, který nasvítil zpěvaččin obličej.

Když jsem poprvé dozpívala, neozval se žádný potlesk,“ napsala později ve své autobiografii. „Pak se jeden osamělý člověk rozpačitě roztleskal. Postupně se k němu přidali i ostatní.“ Když při dalších reprízách  Billie dozpívala, a v klubu se opět rozsvítilo, odešla okamžitě do šatny a již se na ten večer nevrátila na pódium. A to přesto, že ji diváci mohutně aplaudovali a vyvolávali ji.

Billie Holiday v padesátých letech 20. století
Billie Holiday v padesátých letech 20. století
Strange Fruit takřka okamžitě vyvolala rozporné ohlasy

Kontroverzní skladba se vůbec nezamlouvala producentovi Johnu Hammondovi. Nijak se nehrnul do toho, aby u vedení labelu Columbia Records získal souhlas pro její vydání na gramodeskách. Holiday se tedy sama vydala za politicky angažovaným producentem Miltem Gablerem. Bydlel na newyorské 42. ulici, kde měl obchod s hudebninami a gramodeskami. Sídlila zde i jeho vydavatelská společnost Commodore Records.

Billie píseň poprvé nazpívala v nahrávacím studiu 20. dubna 1939. Doprovázeli ji muzikanti z Café Society v sestavě Frankie Newton (trubka), Talmadge “Tab” Smith (altsaxofon), Stan PayneKenneth Hollon (tenorsaxofony), Ellerton “Sonny” White (piano), John Williams (basa), Jimmy McLin (kytara) a Eddie Dougherty (bicí). První šelakové výlisky šly do obchodů ještě v létě toho samého roku.

Nahrávka takřka okamžitě vyvolala rozporné ohlasy. Několik rozhlasových stanic ji zařadilo na seznam zakázaných písní. Naopak Samuel Grafton, novinář z deníku New York Post, ji věnoval celý sloupek. Přiznal se, že Strange Fruit poslouchal v kuse celé dva dny. „Dokonce i po desátém poslechu vás mrazí a vy se nedokážete zvednout ze židle,“ svěřil se čtenářům.

Billie píseň zpívala i v dalších letech. V jejím podání existují celkem čtyři verze. Ke konci kariéry ji ale zařazovala pouze výjimečně. „Nechtěla ji již zpívat. Pokaždé, když ji dozpívala, tak se zhroutila a plakala,“ potvrdil Lee Young, její bubeník a mladší bratr tenorsaxofonisty Lestera Younga.

Poklonu ji rovněž vysekl jazzový zpěvák Tony Bennett, který Strange Fruit ocenil jako jedinečnou píseň: „Když Billie slyším zpívat, mám pocit, jako bych poslouchal audio záznam s její autobiografií. Nezpívala by něco, co by si před tím sama neprožila.“ Naposledy ji Holiday přednesla při televizním přenosu jejího londýnského koncertu v únoru 1959. V létě toho samého roku umírá.

Od roku 2002 součástí kulturního dědictví spojených států amerických

Píseň se dočkala v roce 2002 uvedení do National Registry of the Library of Congress. Kongresová knihovna v něm uchovává významná hudební díla, jež jsou součástí kulturního dědictví Spojených států amerických.

Zpívaly a zpívají ji stovky umělců po celém světě. V ukázkách jsem zveřejnil alespoň několik zpracování. Jsou mezi nimi nejenom fenomenální verze od nejvyšší kněžky soulu Niny Simone, jazzové zpěvačky Dee Dee Bridgewater, ale namátkou i od představitele mladé pěvecké generace José Jamese, skotského kytaristy Johna Martyna, postpunkových Siouxsie & The Banshees či drsných punkáčů z LA The Gun Club.

Skladatel Abel Meeropol společně se svojí ženou v roce 1953 adoptovali sirotky po EthelJuliusi Rosenbergových. Manželé byli popraveni za špionáž pro Sovětský svaz a vyzrazení řady tajemství, včetně výroby atomové bomby. Abel trpěl od konce sedmdesátých let minulého století Alzheimerovou chorobou a umírá v roce 1986.

Ukázky:

Billie Holiday: Strange Fruit (1939)
https://youtu.be/9oOBYKOrTPo

Nina Simone: Strange Fruit
https://youtu.be/P8Lq_yasEgo

Spotify odkazy na cover verze:

Casandra Wilson
Dee Dee Bridgewater
Kandace Springs
Annie Lennox
José James
John Martyn
Beth Hart a Joe Bonamassa
Rokia Traoré
Gun Club
Siouxsie & The Banshees
Marcus Miller

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..